Ráno se jako první probudil Sasuke. Chvíli trvalo než si vybavil včerejšek. Naruto přišel domů, lehl si, usnul, přitulil se k němu, on ho hladil po vlasech a teď ráno ho Naruto objímal kolem pasu a hlavu měl položenou na jeho rameni. Sasuke se usmál. Chtěl by, aby se takhle probouzel každé ráno. Jenže to tak nebude. Jejich manželství je jen formální. Tohle nic neznamenalo. Je přirozené, že člověk někoho v noci obejme, když ho má poblíž. Jako u plyšové hračky.

Opatrně ho od sebe odtáhl a vstal. Nechá ho spát, on sám půjde tlouct hlavou do zdi.

Naruto se probral chvíli po něm. Zjistil, že spí roztažený skoro po celé posteli, tedy i na Sasukeho polovině. Jak dlouho už je Sasuke vzhůru, že se stihl takhle roztáhnout.
Naruto vstal a zamířil do obýváku.

„Kdy vyrážíme?“ zeptal se Sasuke, který seděl v křesle a pročítal s papíry.

„Jsi vzhůru, tak za pět minut,“ odpověděl.

„Mohl jsi mě vzbudit.“

„Sám jsem se vzbudil před chvílí.“

„Aha, takže za pět minut.“

„Jo, máš sbaleno?“

„Jo, stihl jsem to včera večer. Přišel jsem trochu později, nevzbudil jsem tě?“

„Ne.“

„Fajn, půjdu se oblíct a pak můžem jít.“

„Rozloučil ses včera?“

„Hmm?“

„S otcem?“

„Aha, jo. Byl rád, že mě vidí.“

„A ty?“

„Co já?“

„Nevypadáš zrovna vesele. Pohádali jste se? Šel jsem moc blízko k vašemu domu?“

„Nejspíš,“ řekl Naruto a zamířil do pokoje.

O deset minut později, on, Sakura a Sasuke šli lesem.

O půl hodiny později  začalo lít, jak z konve.

„Naruto?“ Naruto zíral před sebe, ale kývl, jakože slyší.

„Zkus se na něco soustředit, jakmile něco najdem, schováme se.“

„Jsem v pohodě,“ podíval se na něj Naruto.

„Jasně, a tvůj otec mě miluje. Nemusíš nic předstírat.“

„Kdo tu něco předstírá, je to jen déšť.“

„Jsi nenapravitelnej. Snažíš se dělat hrdinu před Sakurou?“

„Snažím se normálně splnit misi. Nebo tam mám přijít, vyklepaném strachy a jakmile ho uvidím, skrčit se dát si na hlavu papírovej pytlík?“

„Ho?“ naruto si uvědomil, že se prořekl.

„Prostě to nech být, je to normální mise.“ V tu chvíli zahřmělo a nebem se nesl blesk. „Pořád je to normální mise… s bouřkou.“

Sasuke se podíval na Naruta, který se snažil udržet klidnou tvář. Uvnitř se ale třásl a on by ho chtěl obejmout. Jenže Naruto byl vzhůru a Sakura šla metr před nimi.

O dalších deset minut pořád pršelo a schylovalo se k další bouři.

Všichni tři šli vedle sebe. Nikdo nemluvil ovšem myšlenkami všichni tři proklínali tohle počasí. Plus Naruto proklínal tuhle misi. Najednou se Sasuke zastavil a chytil za rameno. Naruto okamžitě poznal o co jde.

„Sasuke?“

„Jsem v pohodě, jen to trochu…“ nedořekl, protože se mu podlomily nohy a s křikem se skácel na kolena.

„Co je mu?“ zeptala se Sakura.

„To ta pečeť,“ vysvětlil Naruto a sundal Sasukemu plášť. Když odhrnul tričko, uviděl krvácející pečeť.

„Musíš mu pomoct,“ řekl Sakuře.

„Já?“

„Já to nezvládnu. Nedokážu to, minule jsem ho málem zabil.“

Nad tím se Sasuke pousmál. Málem ho zabila ta bolest, on mu pomohl. Když ho pak držel, uklidňoval a pak ho on políbil.

„Fajn, bude to chvíli trvat,“ řekla Sakura a klekla si za Sasukeho. Naruto se přesunul před něj.

„Pomůže ti,“ řekl.

„Fakt? Proč ne ty?“

„Protože tě nechci zabít. Není tu otec, aby za mě smazal moje chyby.“

„Když říkáš.“

Naruto viděl, že to Sasukeho bolí. Sakura na to šla pomalu. Žádný rychlý proces, jak Naruto.

„Měls pravdu,“ řekl Naruto a stiskl Sasukemu ruku. „Mám děsnej strach. Ten déšť mě štve a děsí.“

„Chceš odpoutat mou pozornost svým přiznáním?“

„Pomohlo to?“

„Naruto, vidím to na tobě, nemusíš mi to říkat.“

„Tak, co mám říkat? Tohle ještě chvíli potrvá.“ Sasuke přemýšlel. Jemu stačila Narutova přítomnost a to, jak ho držel za ruku.

„Já něco řeknu. Až přijdem do té vesnice a identifikuju toho mizeru, zmlátím ho, že ho ani vlastní matka nepozná.“

„To ti pomáhá?“

„Představa, jak někoho mlátím? Jo!“

„Fajn, tak na to mysli dál.“

„Nikdy by mě nenapadlo kolikrát v životě budu v takovéhle situaci.“

„Hmm?“

„Já na kolenou a ty mě budeš utěšovat.“ Naruto se na něj podíval. Byla to opravdu zvláštní situace. Chtěl ho utěšit. Ukonejšit. Natáhl k němu ruku a položil mu ji na tvář. Byla studená. Připadalo mu, jakoby se dotýkal ledu.

Vypadalo to, jakoby ho chtěl políbit. A Naruto by to nejspíš udělal. Díval se mu do očí a věděl, že když to neudělá on, udělá to Sasuke. Než se stačil jeden z nich rozhodnout, rozhodl za ně osud jménem Sakura. S posledním pohybem ruky, zastavila krvácení a Sasuke přepadl na Naruta. Polibek se nekonal, jen nechtěné objetí.

„A je to. Teď by si měl odpočinout,“ řekl Sakura a pomohla Sasuke položit na zem. „Kousek odsud je chatka. Můžem tam rozdělat oheň a počkat až se umoudří počasí.“

„Jo, dobře,“ souhlasil Naruto a s Sakurou pomohli Sasukemu na nohy.

„Zvládl bych jít sám,“ protestoval Sasuke, když ho oba nepouštěli ani za chůze.

„Mlč Uchiho,“ vyjel Naruto. „Nech ostatní ať ti pomůžou.“ Sasuke byl překvapený jeho reakcí. Naruto nechtěl být tak hnusný, ale po tom všem ho Sasukeho věta namíchla. Snaží se mu pomoc a tohle není vhodná chvíli na hraní hrdiny.

Když došli do chatky, posadili Sasukeho k ohništi. Dřevo tam ještě bylo a Sakura začal rozdělávat oheň. Naruto vytáhl z tašky deky a jednu podal Sasukemu. Ten se ani nedovažoval odmlouvat. Lehl si a přikryl se. Ani si neuvědomil, že je unavený. Jakmile si ale lehl, všechna únava na něj dopadla a on usnul.

Když se probral, nic se podstatě nezměnilo. Sakura seděla u ohniště. Jen Naruto spal skrčený v rohu.

„Kdy usnul?“

„Před chvílí. Spal jsi asi čtyři hodiny a on byl celou dobu vzhůru až před chvíli toho na něj bylo asi moc.“

Sasuke se podíval na Naruta. Opíral se o stěnu, skrčený, že mu skoro nebylo vidět do obličeje.

„Jak jsme na tom s počasím?“

„Ještě pár hodin to potrvá, ale dochází nám dřevo, takže se půjdu po nějakém podívat,“ řekla a zvedla se.

Jakmile Sakura zmizela, Sasuke se znovu podíval na Naruta.

„Vím, že nespíš,“ řekl. Naruto otevřel oči a narovnal se.

„Nejde to, nejsou tu okna, ale tohle je jen ze dřeva a jde to hodně slyšet.“

„Proč si…?“

„Nevezmu prášky? Když si ho vezmeš, nic tě nevzbudí. Kdyby se něco stalo, byl bych jak hadrová panenka.“