Následující týdne to šlo podobně. Pokaždé když se Idaki pokusil s Narutem jen promluvit, objevil se Sasuke a Idaki pelášil pryč. Naruto se začínal cítit jistěji. Sasuke ho chránil, přesně jak tehdy ten večer slíbil (Ten večer, kdy oba mysleli, ale ani jednomu to nedošlo).

„Hepčí,“ pšikl Naruto a upoutal tak Sasukeho pozornost.

„Tohle už je po sté, Naruto nesnaž se mi tvrdit, že jsi v pohodě.“

„Jsem, jen mě trochu bolí hlava a…“ odmlčel se. Sasuke k němu přišel a položil mu ruku na čelo.

„A hoříš, jak kamna. Nemůžeš jít ven a pracovat.“

„Proč ne?“

„Zůstaneš tady.“

„Ale…“

„Nehádaje se se mnou, nehodlám poslouchat tvého otce, jak mi nadává, protože doma proležíš měsíc se zápalem plic.“

„Hmm. Fajn,“ rezignoval Naruto a přitáhl si deku až k nosu.

„Půjdu nahlásit tvoji nemoc a ty nevylízej z postele.“

„Rozkaz,“ zamumlal Naruto a zavřel oči. Byl unavený a chtěl spát.

Sasuke nejdřív nahlásil Narutovu absenci a pak šel do práce. Měl plné zuby vzduchových bublin a špatně zatlučených hřebíků. Tohle Idakimu nedaruje.

Byl skoro u cíle, když se zastavil. Idaki! Míjel ho a Naruta nechal samotného.

Otočil se a rozběhl zpátky.

Naruto uslyšel kroky a zvuk otvírajích se dveří. Myslel si, že je to Sasuke, ale nebyl.

„Nazdar Naruto, slyšel jsem, že jsi nemocný,“ řekl Idaki a vešel dovnitř. Naruto ztuhl a srdce se mu rozbušilo strachem.

„Je to fajn, aspoň si konečně máme čas popovídat. Pamatuješ, loni jsme si toho tolik a řekli a tak jsme si to užili.“

„Ty možná,“ řekl Naruto. „Nech mě být.“

„Proč? Nudím se a tvůj Sasuke mi celý týden kazil hru,“ řekl a sedl si k Narutovi na postel. Naruto se posunul blíž ke zdi.

„Nikam neutečeš, víš to, stejně jako, že tě nikdo neuslyší.“ Narutovi bylo do pláče. Znovu už nechtěl. Měl strach a nebál se to přiznat, ale zatím nechtěl klesnout tak nízko, aby ukázal slzy.

„Máme spoustu času, ale já jsem trochu netrpělivý, nechal jsi mě čekat týden. To se nedělá,“ usmál se a stáhl Naruto k sobě. Naklonil se nad něj a přisál se mu na rty. Naruto sebou zazmítal, ale Idaki ho držel svým tělem a skrz horečku se rychle unavil.

„Prosím, nech mě,“ zaprosil Naruto a oči držel zavřené. Nechtěl se na to dívat.

„Proč? Tolik se ti to přece líbilo,“ pošeptal mu a rukama sklouzl k knoflíčkům od pyžama, zatímco ho líbal na krku. Narutovi se to vůbec nelíbilo. Nijak ho to nevzrušovalo. Právě naopak, hnusilo se mu to. On se mu hnusil.

Pokusil se mu znovu odporovat, ale Idaki ho přitlačil znovu k posteli.

„Nezlob, nechci tě zbytečně trestat.“ Naruto sebou cukl, když ucítil Idakiho studené ruce na své kůži. Naskakovala mu husí kůže, když ho hladil. Nevěděl proč, ale vzpomněl si, jak ho tu noc hladil Sasuke po vlasech. Jeho dotyk příjemně hřál a tehdy Naruto ukolébal k spánku. Idakiho hlazení v něm jen vzbuzovalo odpor.

„Proč to děláš?“

„Protože chci. Tebe chci. Jsi krásný, víš to? Pro toho Uchihu je tě škoda.“

„Kolika lidem jsi takhle zničil život?“

„Neničím je, dělám, co chtějí.“

„Ale já tohle nechci,“ zaskučel Naruto a ucukl pod jeho rukama.

„Chceš, jen to ještě nevíš.“ Naruto vyjekl, protože mu Idaki stáhl kalhoty k kolenům a on tu před ním ležel vlastně už skoro nahý.

„Nech toho,“ zakřičel Naruto. Věděl, že ho nikdo neslyší. Nikdo v okolí tu nebyl. Byl sám. Zase. Znovu prožije tu bolet a ponížení.

„Idaki, prosím nech mě,“ zaprosil plačtivě Naruto a z očí mu uniklo pár slz.

„No tak, nesmíš brečet,“ naklonil se nad něj a podíval se mu do tváře. „Dělám to pro tebe.“

„Já to nechci,“ vykřikl a zmohl se na jediný pohyb rukou, která se obtiskla Idakimu na tvář. Idaki se narovnal a rudy vzteky zkroutil Narutovi ruce nad hlavou.

„Zlobíš a já nemám rád zlobivé lidi,“ zavrčel.

Sasuke běžel, jak nejrychleji mohl. Byl si stoprocentně jist, že Idaki je u Naruta. Slíbil mu, že ho ochrání. Nechtěl, aby zase trpěl. Nezasloužil si to. On nebyl určen k utrpení. Nezasloužil si to. Zaslouží si lásku a rodinu.

Vběhl do domu a rozběhl se po chodbě. Už z dálky slyšel křik. Prosení, zoufalé volání o pomoc. Všechno to přehlučoval hromy z venku. Sasuke se zastavil u jejich pokoje a snažil se popadnou dech. Slyšel uvnitř Naruto. Brečel. Slyšel ho, jak ho šeptem prosí, aby ho nechal. Sasukeho bodlo u srdce, když ho slyšel. Prudce otevřel dveře a vešel do pokoje.

Nevěděl, co čekat, tohle ho ale nenapadlo. A mělo. Naruto ležel na posteli, ruce nad hlavou, hrubě svírající Idakim. Oči, z kterých se řinuly slzy, měl zavřené. Rty šeptali slovíčka o pomoc. Idaki ležel na něm, kalhoty stáhnuté ke kolenům. Sasukemu zrudl vzteky. Idaki, který byl doslova šokován Sasukeho příchodem, slezl z Naruta a bleskově se oblékl. Došlo mu, že tohle mu neprojde. Naruto nevěděl, co se děje. Zprvu se bál otevřít oči. Nevěděl, kdo přišel. Myslel, že si Idaki někoho pozval. Když ale uslyšel Sasukeho hlas, došlo mu, že už na sobě necítí ničí doteky.

Sasuke nevěděl, co říct. Chtělo se mu křičet a zmlátit ho do bezvědomí. V očích mu rudě žhnul Sharingam a Idaki byl bledý strachy.

„Poslyš, omlouvám se,“ řekl Idaki.

„Ty parchante,“ zavrčel Sasuke a dal Idakimu pěstí do tváře takovou silou, že Idaki odletěl k stěně.

„Vypadni,“ zakřičel Sasuke a chytil ho za triko pod krkem. „Jestli se přiblížíš ještě k Narutovi, budeš muset měsíce jít brčkem.“ Odtáhl ho ke dveřím, vyhodil ven a zavřel dveře. Otočil se k Narutovi, který se stihl oblíct a teď si zapínal knoflíky u pyžama. Ruce se mu třásly a navíc si to zapínal špatně.

Sasuke si sedl k Narutovi, jeho ruce odtáhl od knoflíků a začal mu je sám zapínat. Naruto se pořád trochu třásl a tváře měl mokré od slz.

Sasuke nevěděl, co má říct. Chtěl ho nějak utěšit, ale nevěděl, jak.

„Ublížil ti?“ zeptal se. Blbá otázka, jasně, že mu ublížil. Naruto, ale pochopil, jak to myslí.

„Nic se nestalo. Přišel jsi včas,“ zašeptal Naruto. „Děkuju.“

„Nepřišel jsem vůbec včas. Neměl jsem tě tu vůbec nechávat.“ Svěsil ruce a podíval se na Naruta. Hromádka neštěstí.

„Promiň,“ řekl Sasuke a přitáhl si Naruta do náruče. Nevěděl, jestli dělá správně, ale přišlo mu to jako jediná věc, kterou mohl udělat. Objetí bylo utěšující gesto.

Naruto se nechal obejmout. Teplo Sasukeho těla na něj mělo opačný účinek jak Idakiho. Cítil se v bezpečí, věřil, že ho Sasuke ochrání. Opřel se o něj a zavřel oči. I přesto, že mu bylo dobře, se začal chvět a z oči se znovu zalily slzami. Sasuke poznal, že má pořád strach. Bylo toho na něj moc.

„Už se nemusíš bát. Jsem tady a nenechám tě samotného,“ šeptal a hladil ho po vlasech.

„Chci domů,“ zašeptal Naruto skrz slzy. Bylo mu jedno, jak zoufale to znělo.

„Tvůj otec se ještě nevrátil,“ řekl Sasuke.

„Ne, chci k nám domů,“ řekl Naruto. „Chybí mi to.“ Sasukeho potěšilo, že považuje jejich byt za domov. Jenže věděl, že nebude lehké se vrátit v polovině mise.

„Zařídím to,“ ujistil ho Sasuke. Naruto zavřel oči a pomalu se začal uklidňovat. Po chvíli i usnul. Sasuke nepřestal objímat. Bude ho muset vzbudit, protože věděl, že Naruto nebude spát klidně. Zatím ho, ale nechal spát. Venku ještě nebyla tma. Opřel se o stěnu, Naruta stále v náručí. Celé hodiny se na něj díval, jak spí. Byl rád, že mu může on pomoct.

Když se venku začalo stmívat. Natáhl se Sasuke k stolku a vyndal prášky. Naruta nepouštěl. Nechtělo se mu ho budit. Ale musel.

„Naruto,“ zašeptal a jemně s ním zatřásl. Naruto se zavrtěl a pootevřel oči.

„Musíš si vzít prášek, bude se ti líp spát,“ řekl mu Sasuke.

„Hmm,“ zamumlal Naruto a vzal si prášek.

„Bude ti líp,“ ujistil ho Sasuke a chystal se ho uložit. Naruto, ale nechtěl být sám. Bylo mu dobře v jeho objetí.

„Ne, zůstaň,“ zašeptal a chytil Sasukeho za triko. Sevření nebylo nijak silné, ale stejně upoutalo Sasukeho pozornost. Nevěděl jestli Naruto mluvil ze spaní nebo ne, jeho slova ho těšila.

„Nechci být sám,“ zamumlala Naruto. Chvíli na to usnul.

„Pořád tu budu,“ zašeptal Sasuke. „Navždy, pro tebe,“ dodal a políbil ho na rty.

Naruto mu spokojeně spal v náručí celou noc. Sasuke nedokázal usnout ani na minutu. Pořád přemýšlel o tom všem. Už chápal proč měl Naruto takový strach i tu bolest, kterou u něj tenkrát cítil. Všechno to do sebe zapadalo.

Snažil se přijít na řešení. Naruto už tady nemohl být, jenže propustka bude chvíli trvat a oni jsou tu teprve týden. Musí poslat zprávu Tsunade a Naruta zatím omluvit z práce. Tady být nemohl, dnešek tomu byl dobrým příkladem. Musí být někde kde je denně hodně lidí a neustále nějaký dohled.