Začalo svítat a Naruto se začal vrtět. Sasuke ho pořád držel a jen čekal až otevře oči. Nevěděl, jak se bude Naruto chovat. Jestli bude brečet nebo to naopak v sobě bude věznit a dělat jakoby nic. Sám nevěděl, co by bral.

Naruto se znovu zavrtěl a tentokrát už otevřel oči. První, co uviděl byla látka Sasukeho trička. Prvně nevěděl ani, co je za den. Když si vzpomněl, skrčil se a zavřel oči. Chtěl znovu usnout a třeba se už neprobudit.

„Vím, že jsi vzhůru,“ řekl Sasuke. „Klidně otevři oči, jestli chceš půjdu pryč nebo…“

„Ne, klidně zůstaň. Já… nechci být teď sám.“

„Jsi si jistý, že ti nevadím. Může ti to být nepříjemný…“

„Ne, ty nejsi Idaki. Vím, že bys mi nic neudělal.“ Ne Sasuke by mu neublížil. Ale slíbil mu, že se o nic nepokusí a všechny ty polibky a doteky nebyly správné.

„Zařídím, abychom šli co nejdřív domů. Bude to ale chvíli trvat, propustku nám nedají hned.“ Naruto mlčel.

„Vím, že máš nejspíš strach, proto jsem si říkal, že by jsi mohl jít na ošetřovnu. Tam pořád někdo je, pacienti doktoři a je tam Sakura.“

„Asi je to nejlepší řešení.“

„On se tam nedostane, nějak to zařídím.“

„Hmm.“

„Jsem rád, že to víš,“ řekl najednou Naruto.

„Vždycky je lepší, když jsou na to dva. A pak by jsi to měl říct i otci.“

„Hmm. Asi měl.“

„Já vím, že to nebude lehké a když budeš chtít budu tam s tebou a pomůžu ti.“

„Nemusíš to dělat.“

„Ale musím a chci,“ řekl a vstal z postele. „Ten déšť a bouřka ti to všechno připomínali, že?“

„Je mi to trapný, ale volal jsem o pomoc a on pořád říkal, že tu nikdo není, že mě nikdo neuslyší, že jsem na to sám. Přes tu bouřku nebylo nic slyšet. Všechno to… vždycky se mi to vybavilo.“

„Teď už nemáš důvod. Když budeš potřebovat pomoc, budu tady.“

„Já vím.“

„Půjdu na tu ošetřovnu.“

„Hmmm.“

„Podruhé tě tu samotného nenechám, takže jestli to zvládneš půjdeš se mnou.“

„Děkuju, za všechno.“

Sasuke dovedl Naruta na ošetřovnu, kde pracovala Sakura. Chvíli trvalo než mu našla místo.

„Mám prosbu,“ řekl Sasuke. „Nikoho k němu nepouštěj, já přijdu každý den ve čtyři, ani o minutu dřív nebo později. Nesmí se k němu dostat.“

„Je to trochu nezvyklá žádost. Co se stalo?“

„Nemůžu a ani ti to říkat nechci.“

„Žádáš po mě, abych ho hlídala, potřebuju vědět důvod.“

„Je to budoucí Hokage, někdo ho musí chránit.“

„Ach jo, dobře, udělám co můžu.“

„Díky.“ Je to to jediné, co může udělat. Zamířil za Narutem, na lůžko.

„Je tu spousta lidí a sestřiček, nemusíš se bát,“ uklidnil ho.

„Jsem klidný, jen bych odsud už chtěl vypadnout.“ Sasuke ho chápal.

„Já půjdu, ty odpočívej.“

„Hmm.“

Sasuke odešel do práce. Celou dobu musel myslet na Naruta. Teď když to všechno věděl, se na věci kolem něj díval jinak. Všechno se najednou změnilo, i když to vlastně zůstalo při starém.

Byla půlnoc, když se k ošetřovně blížila osoba. Vyhnula se spící sestře a vklouzla do pokoje. Nakukovala do prostorů oddělených plachtami. Konečně ho našel. Poslední lůžko.

„Čekal jsem tě tu,“ ozval se hlas ze tmy. Idaki se lekl, ale neodešel.

„Říkal jsem ti, aby ses k němu nepřibližoval,“ řekl Sasuke a vyšel ze stínu. „Odejdi.“

„Přišel jsem za ním.“

„Proč? Aby sis z něj zase udělal hračku? Zase mu ubližoval? Kolika lidem jsi takhle ničil životy? Když tu nebyl Naruto, musel to být někdo jiný.“

„Prostě jsem ho chtěl a on nikoho tehdy neměl.“

„Proto jsi ho…“ ani to nemohl vyslovit.

„Proč se o to tak staráš? Nevzal sis ho z lásky.“

„Ne, nevzal. Vzal jsem si ho protože jsem musel, to nic ale nemění na tom, že ho chci chránit a…“

„Neříkej, že by sis taky nedal říct. Hmm?“

„Neudělal bych mu to, co ty.“ Ale říct by si dal. Kdyby mu Naruto jakkoliv naznačil, že o něj stojí, netajil by se s ničím.

„Když říkáš. Tvoje chyba, já si vzal, co chtěl.“

„Jdi pryč, dokud se držím. Opravdu bych nechtěl mít na krku tvoji smrt.“ Idaki couvl. Věděl, že jeho výhružky by měl brát vážně.

„Fajn, hádám, že Naruta už neuvidím. Škoda, bylo to s ním super.“

„Ty…“

„Klid už jdu. Nemám zájem o tvoje pěsti,“ řekl Idaki a zmizel. Sasuke se znovu posadil na židli a zadíval na spícího Naruta. Pořád říká, jak chce Naruta chránit a přitom by ho měl chránit před sebou. Možná je stejný, jak Idaki. Co když to jednou nezůstane jen u polibku? Co když mu i on ublíží?

Sasukeho ráno probudil smích. Lekl se a spadl z židle.

„Au. Co je tu sakra k smíchu?“ sbíral se ze země.

„Měl ses vidět v jaké poloze jsi spal. Určitě nemáte v rodině opice?“

„Sakra.“

„Proč jsi proboha spal tady?“ Sasuke neodpověděl. Na tuhle otázku neměl připravenou odpověď. Mlčení odpovědělo Narutovi samo.

„On tu byl, že?“ zeptal se. Sasuke přemýšlel, co má říct. Když řekne ano, Naruto se nebude cítit v bezpečí ani tady. Když řekne ne, bude lhát a on mu nechce lhát.

„Byl?“

„Byl jsem tu pro případ, že by se objevil a klidně to udělám znovu. Chtěl jsem mít jistotu, že tu budu, když by přišel, abych mu řekl… ano byl tu, ale odešel, když mě viděl.“

„Aha.“ Sasuke viděl, jak rychle mu zmizel úsměv z tváře, když se to dozvěděl. Možná mu měl přece jen lhát.

„Přes den se sem neodváží a přes noc tu můžu být já.“

„Hmm.“

„Každé ráno se probudíš a uvidíš mě v… ehm opičí pozici.“ Nebyla to věta, kterou by toužil říct, ale měl efekt jaký čekal. Naruto se rozesmál.

„Ještě to chvíli vydrž. Za pár dní budeš zase ležet v velké posteli v velkém bytě a budeš si moct číst v naší velké knihovně.“

„Snažíš se mě uklidnit velkým prostorem? To na to jdeš velkou oklikou. Ale máš pravdu, chybí mi všechno cos řekl, plus dalších dvě stě věcí.“

„Ty jsi opravdu Hokage srdcem i duší.“

„Ještě nejsem.“

„Tsunade se už určitě nemůže dočkat až ti předá místo. Teď už jenom čekáme na dopis z Konohy, že místo nás pošlou někoho jiného.“

„Co, když to nepůjde?“

„Půjde,“ ujistil ho.

O tři dny později se Sasuke hnal s taškami v ruce na ošetřovnu.

„Zvedáme kotvy,“ oznámil a hodil jednu tašku Narutovi.

„Cože zvedáme?“

„Kotvy. Vracíme se. přišel list z Konohy. Posílají sem náhradu. Jinýho maníka, který jim bude kontrolovat šroubky v hrázi.“

„Opravdu jdeme?“

„Ta zabalená taška není jen pro okrasu.“

„Díky,“ vykřikl šťastně Naruto a objal Sasukeho kolem krku. „Chci říct… děkuju… jsem ti vděčný,“ koktal Naruto a odtáhl se. Sasuke mu chtěl říct, ať to nedělá, že mu to nevadí. Je rád, když ho může objímat. Jenže to nešlo, nic by to neznamenalo.

„Tak se nachystej, ať odsud můžeme, co nejdřív vypadnout,“ řekl Sasuke.

O půl hodiny později oba nechávali vesnici za sebou a mířili domů. Šli hodiny aniž by jeden z nich promluvil. Šli dokud se nezačalo stmívat a oni nezačali být unavení.

„Možná bysme se měli zastavit,“ navrhl Sasuke. Naruto kývl a sedl si na zem. Byl unavený. Sasuke rozdělal oheň a i přesto, že poprchávalo se mu ho dařilo udržet. Naruto ležel na zemi, přikrytý a díval se do ohně. Za žádnou cenu nemohl usnout. Nevěděl jestli tím deštěm nebo… něčím jiným.

„Tak dost,“ řekl Sasuke a nechal oheň zhasnout.

„Hmm?“

„Vypadáš, jak kdybys viděl ducha. Tady venku neusneš.“

„Ale já,“ posadil se Naruto.

„Kousek odsud je ta chata, kde jme nocovali minule. Přespíme tam a ráno zase vyrazíme. Večer už dorazíme do vesnice.“ Naruto si sbalil věci a následoval Sasukeho. Do hodiny našli chatu. Sasuke rozdělal oheň a Naruto seděl u zdi a díval se před sebe.

„Děje se snad něco?“ zeptal se Sasuke a posadil se vedle nej.

„Ne, jen přemýšlím.“

„Nad čím?“

„Můžu být Hokage?“

„Co?“

„Já nevím jestli jsem ten pravý na Hokageho.“

„Samozřejmě, že jsi.“

„Už jsem nad tím tolikrát přemýšlel. Nedokážu ochránit sebe a chtěl bych chránit celou vesnici?“

„Idaki je parchant a co ti udělal nemůžeš srovnávat s ostatními věcmi. Budeš dobrý Hokage.“

„Měl jsem to vědět. Už od začátku se kolem mě motal a pořád se ptal. Jestli jsem už s někým chodil, jestli jsem byl někdy zamilovaný, jestli jsem někdy s někým něco měl.“

„A?“

„Co a?“

„Co jsi odpověděl.“ Sasuke byl zvědavý. Třeba se něco dozví.

„No, ano, nevím a ne, tedy v té době.“

„Aha, ano jakože jsi s někým chodil. Opravdu?“

„To je tak těžký tomu uvěřit?“

„Ne, promiň, povídej.“

„Co má povídat. Prostě jsem byl na jedné misi v jedné vesnici. Čtyři měsíce, nic z toho nebylo.“

„Aha a co ta tvoje láska?“

„Já nevím jestli jsem byl zamilovaný. Možná.“

„A co se stalo? Taky nějaká mise?“

„Tak nějak.“

„A?“

„Jaký a? Co chceš ještě vědět?“

„No Sakura, to nebyla. Tak kdo? Dala ti kopačky?“

„Odešla a já nic nestihl říct. Teprve pak jsem si uvědomil, jak mi chybí a že možná…“

Sasuke si uvědomil, že žárlí. Kdo je tak blbej, aby odkopl Narutovu náklonnost?

„Takže, odjela. A pořád ji miluješ?“

„Neřekl jsem, že… nevím, teď opravdu nevím. A co ty?“

„Co?“

„Vyzpovídal jsi mě a teď jsi na řadě ty.“

„Mám ti říct, jestli jsem s někým chodil a tak?“

„Jo.“

„No, ne, nevím, ano.“

„Počkej. Takže jsi s nikým nechodil?“

„Ne.“

„A ty už jsi s někým…“

„Ano, jen jedna noc. Takový úlet.“

„A miloval jsi někoho?“

„Možná, asi.“

„A proč nejste spolu.“

„Konkurence.“

„Někoho má?“

„Nejspíš.“

„A nakonec jsi skončil se mnou. Nedobrovolný sňatek manželský,“ řekl Naruto. Sasuke si nebyl zrovna jistý slovem, nedobrovolný. Ze začátku možná, ale teď bylo všechno jinak.

„Půjdeme spát,“ navrhl Sasuke a vstal. Lehl si kousek od ohně a pozoroval Naruta. Ten chvíli přemýšlel a vstal. Došel k Sasukemu a lehl si vedle něj.

„Nechci být teď sám,“ řekl a zavřel oči. Než stačil Sasuke zplodit nějakou odpověď, usnul.