Kakashi ho dovedl domů a zůstal tam s ním. Naruto byl rád, že s ním někdo je. Pořád nevěděl, co se stalo. Kolik lidí je zraněno. Co je s Sasukem.

„Kakashi?“

„Ano?“

„Říkal jste, že vás za mnou poslal otec.“

„Jo, viděl, jak tě Sasuke odvádí a poslal mě za tebou.“

„Byl… byl v pořádku?“

„Naruto, kdyby byl v sebemenším nebezpečí, nenechával bych ho samotného.“

Naruto sklopil oči.

„A já tam nechal Sasukeho a on je v nebezpečí. Co jsem to za Hokageho?“

„My musíme chránit tebe.“

„Ale… on… neodpustím si jestli se mu něco stane. Komukoliv.“

„Dokáže se o sebe postarat.“

„Tři roky byl u Orochimara, vypálil mu znamení, co když… ho nějak ovládne, nějak mu ublíží.“

„Zkus myslet pozitivně.“

„Pozitivně? Co je na tomhle pozitivního? Že se nebudu muset prát o koupelnu?“

Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešel Minato.

„Tati? Kde je Sasuke? Vím, že ho nemáš rád, ale vejít s sním mohl, je to přece…“

„Není tady. Šel za Orochimarem.“

„Kamže šel?“

„Zahlédl ho a vydal se za ním.“

„Co? Tos ho nemohl nějak zadržet, nebo přesvědčit? Proč jsi ho pouštěl?“

„Nejsem jeho otec.“

„To ne, ale… sakra, tys ho pustil honit se za chlápkem, který ho držel tři roky v podzemí. Na co jsi myslel?“

„Na tebe. Jestli jsi-„

„To asi těžko. Tímhle jak bys řekl, že moje práce je na nic. Tolik let jsem se snažil přivést ho zpátky a ty ho během jedné vteřiny stihneš poslat zpátky. Kroť jsou nenávist. Já už ji mám plné zuby.“

„Naruto, Sasuke se vrátí, je to standardní postup ninji pronásledovat přítele dokud to jde,“ uklidnil ho Kakashi.

„Já vím, jen mě štve, že já jsem Hokage a sedím tu na zadku.“

„Jdi Hokage sotva hodinu, nikdo ti to vyčítat nebude. Navíc kdybychom tě pustili ven, zažijem si scénu od Sasukeho, slíbil jsem mu, že tě dovedu domů.“

„Jo já vím,“ uznal Naruto a posadil se do křesla. „Můžete jít, já to tu zvládnu.“

„Neměl bys tu být sám,“ namítl Minato.

„Neříkej, že ti tak záleží na Sasukeho prosbě?“

„Ne, záleží mi na tobě.“

„Já to zvládnu. Nepotřebuju hlídat.“

„Běž,“ řekl Kakashi Minatovi. „Já tu s ním zůstanu, dokud nepůjde spát.“

„Fajn, tak půjdu spát hned. Já nechci hlídat. Říká vám něco slovo soukromí?“

„Tak půjdem oba.“

„Přeju dobrou noc,“ vyprovodil je Naruto a zavřel za nimi dveře. Nebyl si jistý jestli usne, ale může to zkusit.

Bylo něco po půlnoci, když Naruto uslyšel kroky. Nespal, jak si nejspíš dotyčný myslel, protože hlukem nešetřil. Naruto vstal a zamířil do obýváku. I když v pokoji bylo šero, poznal Sasukeho.

„Sasuke?“

„Naruto jdi spát,“ přikázal mu. Naruto přimhouřil oči ve snaze vidět víc. Něco se mu nezdálo.

„Ani náhodou,“ řekl Naruto a rozsvítil. Uviděl Sasuke opřeného o zeď ve snaze udržet se na nohou.

„Řekl jsem, aby sis šel-„

„Co se ti stalo?“

„Nic.“

„Nic? Ty rány a ta krev, to je nic? Najdi si to slovo ve slovníku, tohle to rozhodně neznamená.“

„Jsou to jen… škrábance. Běž si lehnout,“ přikázal mu a snažil se působit co nejpřísněji.

„Ne,“ odporoval Naruto a přispěchal k Sasukemu. „Až budu chtít vidět tělo v kaluži krve, podívám se na nějaký horor.“

„Naruto…“ snažil se ho přesvědčit Sasuke.

„Mlč, bere ti to síly,“ napomenul ho Naruto a dovedl k gauči. Posadil ho a jedním pohledem proskenoval zranění. „Porval ses s sekačkou?“

„Tak nějak,“ pokusil se Sasuke o úsměv. „Řekněme, že Orochimaru nemá rád pronásledování.“

„Slouskej had,“ zaklel na Orochimarův účet.

„Jo, doslova,“ souhlasil Sasuke.

„Počkej tady,“ řekl Naruto a odešel pro lékárničku.

„Neboj, nemám v úmyslu jít na půlnoční procházku.“

„Příště tě k sobě přivážu, pronásledovat ho, takovej blbej nápad. Co v tý hlavě máš? Seno? Ženský?“ hudroval Naruto po cestě.

„O tom druhým silně pochybuju,“ konstatoval Sasuke. Ženský ho nezajímalo. V své hlavě měl jen jediný objekt a ten k němu právě nesl lékárničku. Nebýt té bolesti, víc by si užíval jeho pozornosti i těch doteků, když ho ošetřuje.

„Proč tě tak zřídil?“ zajímal se Naruto a sundával z Sasukeho těla cáry trička.

„Chtěl jsem si s ním promluvit.“

„To normálně, když s někým mluvíš, z něj strháváš tričko a působíš zranění?“ Kdyby to šlo, strhával by to tričko z Naruta. Pomalu by odhaloval jeho tělo a…

„Au,“ zavyl Sasuke bolestí. „Chceš mě ošetřit nebo zabít?“

„Promiň, jsi jak kráterová planina,“ poznamenal Naruto nad jeho ranami. Všechny je začal pomalu čistit. Nebýt té palčivé bolesti, vnímal by jeho doteky jako andělské pohlazení a ne jako bodání ohnivé dýky.

„Chtěl jsem vědět o co mu jde,“ pokračoval Sasuke. „Při jmenování zaútočil na tebe a já chtěl vědět proč?“

„A dozvěděl ses to?“

„Dozvěděl, ale možná bych s tím počkal na pak, nechci o ty ruce přijít.“

„Bylo nutné to zjišťovat tímhle drastickým způsobem?“

„Chtěl vědět jestli jsem nepolevil v tréninku.“

„Podle toho bych usoudil, že jsi se flákal.“

„Porazil bych ho, ale nesoustředil jsem se a on navíc použil moc pečetě.“

„Pořád tě bolí? Já jen jestli to mám udělat teď, nebo až pak?!“

„Ne, je to v pohodě, opravdu.“

„Neměl jsi za ním chodit. Nemůžeš mu věřit. Měl jsem strach, že… že se nevrátíš a zůstaneš s ním,“ přiznal se Naruto a do hlase se mu vkradlo trochu citu.

„Nemůžu se k němu vrátit ani kdybych chtěl.“

„Proč?“

„Jsem s tebou zavázán slibem, kdybych znovu odešel, pošpinil bych i tvoje jméno a tentokrát by mě pronásledoval tvůj otec, aby mě zabil.“

„Aspoň k něčemu je to manželství prospěšné.“

„Snažil by ses mě přivést zpět i po druhé?“ zeptal se Sasuke. Naruto se na chvíli zamyslel a začal Sasukemu rány obvazovat.

„Myslím, že ano. Ať si kdokoliv říká, co chce, patříš do Konohy a to všechno je jen kvůli pomstě tvého klanu. Ty jsi dobrý člověk.“

„Opravdu tomu věříš?“

„Po tom vše… ano.“ Sasuke si tím jist nebyl. On a dobrý? Možná, ale dovolil si cítit něco, co by cítit neměl.

„Tak hotovo,“ prohlásil Naruto a spokoje si prohlížel svoji práci. Sasuke se teď spíš podobal mumii než člověku.

„Díky.“

„Ještě jedna věc,“ upozornil ho a na chvíli odešel. „Na, kopni to do sebe,“ přikázal a podal mu prášek.

„Nepotřebuju to,“ namítl Sasuke.

„Ale potřebuješ. Nemusíš přede mnou hrát hrdinu. Vím, že máš bolesti a taky vím, že tenhle malý capart od nich dokáže ulevit, aspoň na chvíli.“ Sasuke si vzal prášek a spolkl ho.

„Tobě pomohl?“ zajímal se Sasuke už mírně pod vlivem prášku.

„Od určitých věcí on, od určitých ty,“ usmál se.

„Neřekl bych, že já ti pomáhám,“ zamumlal Sasuke a oči se mu klížili.

„Ani nevíš jak moc,“ ujistil ho a nechal Sasukeho spadnout do připravené náruče. Opatrně ho uložil na gauč a přikryl. „Dobrou noc,“ zašeptal a sám se usídlil v křesle.