Následující den k nim přišel Minato, aby se podíval na Naruta. Sasuke se odmítal vzdálit z místnosti. Stoupl si k oknu a sledoval Minata, který seděl u jeho postele. Měl pocit, že se mu celý svět vysmívá, když se kotě schoulila Minatovi v náručí. Naruto, ale vypadal spokojeně a zřejmě mu bylo i líp. Takže ten zbytek se dal překousnout. Navíc nebýt Minata, začal by si o sobě Sasuke myslet, že příliš měkne. I přesto, jak se choval a přemýšlel o Narutovi, výbuch smrtelné nenávisti, který ho přepadal, když ho měl na očích… něco jiného je touha k Narutovi a nenávist k jeho otci. I když dříve byli chvíle, momenty, kdy k Narutovi cítil čistou nenávist, pochyboval, že by se někdy změnila zloba k Minatovi v něco míň destruktivního.
Občas zaslechl ústřižky rozhovoru. Většinou se Minato snažil Naruta přesvědčit, že u něj mu bude líp. Naruto si to ale očividně nemyslel. A Sasuke byl rád. Snad o to víc měl Minato kočku rád, když viděl tři ne zcela zahojené škrábance na Sasukeho tváři. Bylo mu jedno, co si o něm myslí. Nezáleželo mu na jejich názoru.
Konečně se Minato zvedl, i když trochu neochotně. S Narutem se loučil, na Sasukeho vkus, moc dlouho. Než odešel vrhl k Sasukemu varovný pohled. Sasuke mu nijak neodpověděl. Nehodlal se nechat vyburcovat. Počkal až uslyší, že se za ním zavřeli dveře. Pak teprve zamířil k posteli.

„To udělala ona?“ podíval se Naruta na škrábance na tváři.

„Ne, zřejmě jsem se pohádal s jehlou. Byly čtyři, nezvládl jsem je,“ pronesl Sasuke ironicky.

„Promiň.“

„Z ty jehly?“

„Za naši kočku.“

„Naši?“

„No…“

„To zvíře je tvoje.“

„Nemáš ji rád.“

„Tos uhod.“

„Proč?“ Proč? Měl mu říct, že prostě nesnáší malý, chlupatý roztomilý koťátka? Že na ni žárlí? A že se zřejmě totálně zbláznil?

„Nikdy jsem nebyl na domácí mazlíčky.“

„Ani jako malý? Neříkej, že sis třeba nikdy nepřál psa?!“

„Ne.“

„Kecáš.“

„Znáš mě, tak víš, že ne.“ Naruto se odmlčel. Vypadalo to, že přemýšlí.

„Myslíš, že bysme mohli jít… ven?“

„Ven? Projít se?“

„No… chtěl bych jít na… rámen.“ Sasuke se musel aspoň pousmát. Jsou chvíle kdy nemyslí na jídlo?

„Jestli je ti líp a jsi schopný chodit…“

„Jsem,“ odvětil.

„Tak se převleč.“ Naruto se usmál. Konečně vyjde do civilizace. Rychle se převlékl a zamířil ke dveřím, kde čekal Sasuke. Po cestě oba mlčeli. Každý z nich se utápěl v svých myšlenkách.
Dorazili na místo a objednali si jídlo.

„Můžu se na něco zeptat?“ promluvil Naruto.

„Ano?“

„Když… když ti umřeli rodiče, kdo tě nakonec vychovával?“

„Nakonec?“

„Víš, když jsem se narodil, otec byl už Hokage a však to znáš. Byl Hokage ještě dalších šest nebo sedm let. Vadilo mi to. Byl jsem malý, všichni kolem se na mě dívali, jak na monstrum, ale pořád jsem byl syn Hokageho, tak mlčeli. Otec přicházel domů pozdě večer. Někdy jsem ho třeba  neviděl týden. Pamatuju si, že tehdy se mnou byl občas Jiraya. I když jsem s ním byl ze začátku rád, přestávali mě to pak bavit a utíkal jsem. Na truc jsem se vracel domů pozdě.“ Vyprávění přerušilo hotové jídlo. Naruto se zadíval do své misky a pokračoval. „Otec si zřejmě uvědomil, že je něco špatně a řekl, že odstoupí. V tu dobu se stala ta věc s tvým klanem. Otec byl ještě v úřadu a tím pádem se mi věnoval ještě míň. Ve své podstatě jsem tě nenáviděl ještě víc. Nejenže jsi byl oblíbený ve škole, ale teď jsi mi i kradl otce. Když se řešilo, kdo si tě vezme do péče, navrhovali mého otce.“ Sasuke se málem udusil jídlem, když to slyšel. „Já vím, neuvěřitelné. Nechtěl jsem, abychom byli bratři a otec to nejspíš poznal. I tak jsi u nás často byl. Slavil jsi u nás narozeniny. Čím jsi stárl tím míň jsi k nám chodil až nakonec vůbec. Vlastně mě to trochu mrzelo a litoval jsem, že jsem byl tenkrát tak protivný.“

„Mohli jsme být bratři?“ nemohl tomu uvěřit Sasuke.

„Jo. Nechce se mi věřit, že by tě mohl mít otec rád, ale tehdy měl. Tehdy nevěděl, co uděláš. Nikdo. Nedokážu si představit, že bysme vyrůstali spolu. Všechno by bylo jinak a je vlastně dobře, že jsme nevyrůstali spolu.“

„Opravdu?“

„Nemohl bych se stát Hokagem, protože tebe bych si vzít nemohl.“

„Aha,“ zahleděl se do svého jídla. Měl pravdu. Toužit po svém bratrovi by bylo nadmíru divné. Svého bratra nenáviděl.
Po zbytek času už moc nemluvili. Sasuke přemýšlel o tom, co si vyslechl. Z přemýšlení ho vytrhl až Narutovo kýchání a kašel. Sasuke se na Naruta zadíval.

„Co je? To je Alergie.“

„V zimě těžko ty troubo.“ Naruto se zamyslel. Něco na tom bylo.

„Jsem alergický na sníh,“ vysypal pohotovou odpověď.

„Nic lepšího nevymyslíš?!“

„O co ti jde?“

„Přemýšlím jestli tě mám dokopat do postele násilím nebo tě jen požádat.“

„Už jsi na to přišel?“ zajímalo Naruta.

„Jelikož už jsem tě vlastně požádal, je řada na to násilí.“ Naruto protáhl obličej  a začal hledat výmluvu.

„Ještě jsem nedojedl.“

„Nechám ti to zabalit.“

„Stačí říct a kdykoliv vám jídlo zabalím domů,“ souhlasil stařík.

„Slyšel jsi?“ podíval se na něj Sasuke.

„Fajn,“ slezl Naruto z židle. „Ale cestou se ještě stavíme v sídle pro nějaký papíry.“

„Dobrovolná práce? Není v tom ženská?“ zažertoval. Naruto se na něj zamračil. Oba věděli, že tohle je naprosto absurdní otázka. Každý ale z trochu jiného důvodu.

Když se vraceli s papír domů, oba mlčeli a to Narutovi vadilo.

„Slavíš Nový rok?“ zeptal se Sasukeho.

„Ne.“ Naruto se zadíval do země.

„Nikdy?“

„Ne,“ odpověděl a zapřemýšlel, co po něm chce. Nevěděl, jak moc Naruto slaví Nový rok. On pokaždé byl doma. „Ty ho snad slavíš?“

„Ani ne, víš pokaždé se procházím po Konoze a odněkud se podívám na ohňostroj. Otec slaví podle svého. Snažil se kolikrát uvrtat Kakashiho, jenže i když souhlasil, otec zklame. Opije se a pak to jde od desíti k pěti.“

„Pěkný.“

„Nechci ho nijak slavit, nemám důvod. Jen chci vědět jestli budeš doma?“

„Těžko bych někam šel.“

„Fajn.“

„Za domem na ten ohňostroj uvidíš krásně, takže o něj nepřijdeš.“ Naruto se pro sebe usmál. Nebyla to věc, kvůli které by vraždil, ale hrozně rád pozoroval ohňostroj na nebi. Všechny ty barvy a zvuky, každý si pak připadal svým způsobem jedinečný.