Když se den blížil ke večeru papírů na pravé straně místnosti sice ubylo, ale ne dost razantně, aby Naruto mohl ukončit svoji práci s dobrým pocitem.
Sasuke znuděně zívl a zadíval se na Naruta, který vyplňoval jakýsi papír.

„Hodláš jít vůbec dneska domů?“ zeptal se.

„Zřejmě ne, vypadá to na celou noc,“ přiznal Naruto „Běž sám.“

„Dobrej pokus, ale já jsem tvoje ochranka a-“

„Zřejmě jsi to nepochopil, tohle budu dělat ještě tak dva dny a rozhodně mi nepomůžeš ty a tvoje oči,“ prohlásil Naruto a poprvé po dlouhé době zvedl hlavu od práce. „Chápeš? Půjdeš domů, lehneš si, usneš a ráno se sem můžeš vrátit.“

„Co když se něco stane?“

„Mám takový pocit, že i Orochimaru uznává noční klid, ale i tak… jsem Hokage a dokážu se o sebe postarat sám. I když podle tebe nejsem schopný ani sejít schody.“ Sasuke chtěl něco říct, ale radši mlčel. Nebylo by to tak, že by ho považoval za neschopného, jen prostě… měl o něj starost. To přece nebylo nic trestného. I když v jejich případě bylo trestné snad všechno.
„Fajn, ale pokud se o tom dozví tvůj otec, následky poneseš sám.“ Naruto kývl. Sasuke se tedy zvedl a zamířil ke dveřím, kde se ještě zastavil.

„Opravdu mám jít? Klidně ti pomůžu,“ řekl „Koneckonců je to moje povinnost,“ dodal rychle, aby to neznělo moc ochotně.

„Ne dík, zvládnu to.“ Sasuke tedy odešel.
Konoha zela prázdnotou. Bylo už dost pozdě a i když byl Sasuke unavený, věděl, že neusne pokud nebude mít Naruta vedle sebe. I když mu Naruta jasně řekl, co má dělat, rozhodl se jinak.
Naruto nenáviděl papírování. Stejně jako předtím jeho otec.
Do ruky mu přišli nově zhotovené formuláře. Jeden z nich byl i formulář pro stanovení nové funkce. To Narutovi vnuklo nápad. Na chvíli se zamyslel a pak začal formulář vyplňovat.
Zrovna ve chvíli, kdy ho podepisoval, do místnosti vešel Sasuke.

„Co tu děláš? A co je tohle?“ ukázal na tašku, kterou měl v ruce.

„To je naše večeře,“ vysvětlil a podal mu dvě krabičky s ještě teplým jídlem.

„Kdes to teď v noci vzal?“ divil se Naruto, ale jídlo s radostí přijal.

„No lidi tě mají zřejmě rádi. Ani moc nenadávali, když jsem je vzbudil. Stačilo říct, že je to pro tebe.“

„Díky, hodí se to. Ale řekl jsem ti, že máš jít domů.“

„Nikde není psáno, že tě musím poslouchat na slovo.“

„Budeš mi tu jenom překážet,“ zahuhlal Naruto s plnou pusou.

„Jedinej, kdo kdy překážel tím, že nic nedělal, jsi byl ty.“ Naruto se místo odpovědi zamračil. Pak sklouzl očima k stolu.

„Když už jsi tady,“ řekl a podal Sasukemu formulář. „Tak to dole podepiš.“
Sasuke se zahleděl do papíru.

„OSPRH?“

„Osobní strážce a pomocná ruka Hokageho, dobrý, ne?“

„Kdo si kdy bude pamatovat značku OSPRH?“

„Co bude vykonávat tuhle funkci ty, tak každej. Nikde se totiž nepíše, že hokage by měl mít osobního strážce a to je podle mě chyba. Hokage na všechno nemusí být sám, takže jsem vymyslel tohle. Navíc, i když jsi moje ochrana, oficiálně nejsi zbaven misí a když by rada přikázala, musel bys odejít.“

„Aha, no pokud mi to zaručí, že se nebudeš moct vykroutit z mojí ochrany, tak to beru,“ řekl a dokument dole podepsal. Pak teprve si pročetl podmínky a povinnosti. „OSPRH musí být osoba blízká ne však krevně spjata?“

„No nikdo z rodiny, ale třeba manžel nebo kamarád, učitel se povoluje.“

„Aha. Pokud je OSPRH k osobě silně citově vázána, bude jí doporučeno odstoupit. Pokud odmítne, bude poučen a upřednostnění povinností před city.“ Sasuke se na Naruta podíval.

„Pro příští generace.“

„Aha. Čemu ty říkáš silný citový vztah?“

„Když by se do té osoby zamiloval.“

„Říkal jsi, že manžel výt může.“

„Však ano, ale bude poučen, aby neudělal chybu.“

„Jakou přesně chybu?“

„Hmm, třeba. Když by Hokage a OSPRH šli na misi do nějaké vesnice. Ta by byla přepadena. Hokage přikáže aby se OSPRH postaral o ostatní, ale jelikož je OSPRH vázán k osobě city, udělal by opak a ostatní by kvůli němu zemřeli.“

„Ty tohle schvaluješ?“

„Co na tom mám schvalovat? Je to snad jasné, ne?“

„Když bys byla na jejich místě, udělal bys to stejné?“

„Jasně.“

„A myslíš, že ta dotyčná osoba, která by, jak ty říkáš, byla na tebe silně citově vázána, by tě poslechla a nechala by tě tam umřít?“

„Nikdo o smrti nemluvil.“

„Ale tahle možnost je tu vždycky.“

„Já nevím. Takhle je těžké to posoudit, ale musíš chápat, že by měl na výběr. Kdyby se do něj opravdu zamiloval, měl by odstoupit, aby se nemusel takhle rozhodovat.“

„Co když ho chce chránit?“

„To přece může, jen… nechce, aby zemřel a on to chápe, a v opačném případě by to bylo stejné. Když někoho miluješ, chceš ho chránit a je jedno kdo je v jakém postavení. Jen si prostě musí uvědomit jestli na to má.“

,,Mluvíš jak kniha. Kdes na tomhle byl?“ Naruto se odmlčel. Ani nevěděl, kde se to v něm vzalo. Za to Sasuke si připadal, jakoby to popisovalo je. On po Narutovi jen toužil a přitom ho tohle téma tak rozohnilo, že se do diskuze tak zabral. Co když by taková situace nastala. Naruto ho pošle pryč, ale on neposlechne, protože ho bude chtít ochránit?
„Každopádně už jsi to podepsal, takže se z toho nevykroutíš.“

„Spíš ty se z toho nevykroutíš,“ ušklíbl se Sasuke. „Teď má oficiálně potvrzeno, že

Tě můžu kamkoliv pronásledovat. Nebudeš se moc vymluvit.“

„Platno od zítřejšího rána, takže bys měl jít domů.“

„Za prvé už je půl druhý ráno a za druhé, jít nechci, protože prostě nechci.“

„Jdeš špatným příkladem, když ignoruješ moje rozkazy.“

„Opravdu ti tu tak vadím?“ Naruto se odmlčel, ale pak zavrtěl hlavou.

„Ne, vlastně je to docela příjemný tu mít společnost.“