Naruto seděl na gauči a četl si knihu. Po chvíli k němu přišel Sasuke a posadil se kousek od něj. Narutův nos zaznamenal známou vůni a pootočil hlavou.

„Co to máš?“

„Rámen, chceš taky?“

Naruto už se chystal kývnout a vrhnout se na misku, ale žaludek rázně projevil svůj nesouhlas.

„Radši ne,“ řekl a znovu se zahleděl do knihy.

„Nevoní mu to?“

„Já ho ještě naučím, co má jest a co ne. Budu mu mixovat rámen do mlíka, dostane ho místo kaše, rozvěsím mu nudle nad postelí.“

„To se spraví, Tsunade říkala, že ta nevolnost do měsíce a půl přejde.“

„Jo, to doufám, nechci na zkouškách jouninu pozvracet prokura.“

„Ty je opravdu chceš dělat?“

„Samozřejmě, dostal jsem svolení doktorů.“

„Možná bys neměl,“ navrhl.

„Ale já chci.“

„Naruto, může se něco stát…“

„Nevěříš mi?“

„Nejde o to, jestli ti věřím, ale, co když se zraníš nebo…“

„První část je teoretická a další praktická. Nebojuje se, jde o to předvést co umíš.“

„Pokud se příliš vysílíš, můžeš…“

„Já na ty zkoušky půjdu ať se ti to líbí nebo ne!“

„Naruto…“

„Žádný Naruto na mě neplatí,“ řekl s patřičně vysokou hlasitostí a vstal. „Neptal jsem se tě na názor, takže mi to nijak nevymluvíš,“ dodal a odešel z pokoje. Vzhledem k tomu, že bydleli v malém bytě, Naruto moc daleko neutekl. Ušel pár kroků a dolehl na postel. Možná, že to trochu přepísk, ale Sasuke mu do toho nemá, co kecat.

Dveře vrzly a do pokoje někdo vešel. I když byl Naruto otočený zády k dveřím, vzhledem k omezenému počtu lidí v okolí se výběr zúžil jen jednu osobu.

Naruto mlčel a zarytě hypnotizoval rýhu na zdi odkud se odlupovala omítka.

„Promiň,“ zaznělo a postel se trochu prohnula pod tíhou dosedajícího těla. Naruto pořád mlčel, hodlal hrát pana uraženého třeba do soudného dne.

„Je mi to líto,“ zkusil znovu Sasuke a pohladil ho po vlasech. Naruto nereagoval, čímž Sasuke vyplýtval všechny omluvy, co znal.

„Řekni něco,“ požádal ho.

„Nemůžu, nedostal jsem tvoje svolení,“ zamumlal Naruto uraženě.

„Přeháníš.“

„Ne ještě ti ubírám, potřeboval bych to od tebe písemně, abych mohl něco udělat.“

„Naruto,“ řekl Sasuke smířlivě.

„A jsme zase u jmen.“

„Hele, snažím se tu o usmíření, tak mi to nekaz.“

„Máš to blbý, slovo usmíření nemám ve slovníku.“

„No tak, víš, že se nemáš stresovat!“

„Kdo se stresuje? Já si to užívám, copak to nejde poznat?“

„Naruto…“

„Svoje jméno znám, nemusíš mi ho pořád opakovat.“

„To se tak zlobíš?“

Naruto mlčel. Žádná jízlivá poznámka, komentář, nic.

„Až to dítě přijde na svět, chci, abych taky něco znamenal. Chci být jouninem protože je to blíž k postu Hokageho, chci si taky splnit svůj sen a přitom chci, aby na mě mohl být někdo hrdý.“

Sasuke mlčel, nepřerušoval ho a pozorně poslouchal.

„Když něčí dítě udělá jakoukoliv zkoušku, jsou na něj jeho rodiče pyšní. Sejdou se všechny babičky, snad je i vykopou z hrobu, aby oslavili úspěch jejich potomka. Já ani ty nic takového nemáme. Ale i tak chci, abys na mě byl pyšný jak ty tak to dítě. Vždycky jsem byl ten praštěný Naruto, nechci, aby to dítě řeklo, můj táta je praštěnej Uzumaki. Chci, aby mohlo začas říct, že jeho táta je Hokage.“

„Naruto…“

„Nekaž to těma jménama!“

„Promiň!“

„Chápeš to, ne?“

„Jo, ale… myslím, že budu žárlit.“

„Hmm?“ otočil se Naruto a nasadil nechápavý výraz.

„Ty budeš Hokage a já jen jounin. Budu mít komplex méněcennosti, jestli si to dítě udělá v akademii slovní referát o tobě a ne o mě.“

„Meleš nesmysly, když už tak, tak bude povídat o nás obou. Ty jsi přece slavný Uchiha, a jestli bude mí aspoň něco z tebe, tak se bude pyšnit krví Uchihů.“

„Při zkoušce na tebe budu dávat pozor,“ řekl Sasuke po chvíli mlčení.

„Takže mě tam pustíš?“

„Ještě řekni, že kdyby ne, opravdu mě poslechneš?“

„Ne, ale takhle to bude bez hádek a rozestlaného gauče.“

„Ale jedna jediná komplikace a nebo zádrhel a máš po srandě hochu.“

„Hmm.“

„Myslím to vážně!“

„Jo já vím,“ řekl Naruto a vstal. Vrátil se na gauč k svojí knížce.