Bytem se ozvalo protivné zvonění. Sasuke narovnal hlavu a podíval se ke dveřím. Chvíli čekal a když se ozvalo další zvonění, vstal a s klením došel ke dveřím. Kdo se opovažuje ho vyrušit z tak důležité a zajímavé činnosti, jako počítání teček na stropě?!

„Ahoj, Sasuke,“ zašveholila Sakura, jakmile dveře přestali bránit jejímu pisklavému hlasu.

„No… nazdar,“ řekl Sasuke.

„Jak se máš?“ zeptala se a zářivě se usmívala. Sasuke si říkal jestli třeba spala poslední dva roky někde v jeskyni a znovu na něj nezkouší nějakou balící techniku nevinné dívky.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se, tělem jí stále bránil vstup do bytu. Kam nemůže čert tam nastrčí ženskou a Sasuke ji nechtěl do bytu pustit jen tak.

„Ano,“ kývla Sakura. Sasuke čekal jestli doplní co, ale to bylo nejspíš moc práce. Začínal uvažovat, jestli Sakura není přebarvená blondýna.

„Co?“ vyštěkl Sasuke.

„Naruta,“ usmála se Sakura.

„Naruta?“ Na co potřebuje Naruta. On jí nedá Naruta. Naruto není žádnej pokusnej králík, ani její mazlíček.

„Na co?“ zeptal se podezíravě Sasuke.

„Jdeme ven.“

Ven? Ven jako ven? Jako kluk s holkou? To jako rande? Nebo nějaká studijní schůzka?

„Jdete ven?“

„Naruto ti to asi zapomněl říct.“

„Jo, ale já mu to vymlátím z palice,“ otočil se k dveřím do jejich pokoje, kde zatím Naruto spokojeně spal.

„Počkej tady,“ dodal a zamířil do pokoje.

„Naruto?“ zakřičel, jakmile jeho ctěná tvář vešla do stínu pokoje.

„Co je?“ zamumlal Naruto rozespale.

„Máš návštěvu,“ řekl Sasuke a už teď se těšil, jakou výmluvu Naruto použije.

„A jo,“ protáhl se a vstal.

„A jo?“

„Sakura, ne?“ řekl a začal hledat mikinu.

„A nechceš k tomu něco dodat?“

„Jdem ven, to ti snad řekla?“

„Zmínila se.“

„No, tak vidíš.“

„No to vidím.“

„Tak se měj,“ řekl Naruto a chystal se projít dveřmi.

„Kam tak hrr, kovboji?“

„Dáma se nemá nechat čekat,“ usmál se Naruto.

„Nechtěl bys mi něco říct?“

„Jako co?“

„No třeba… promiň Sasuke, našel jsem si někoho jiného!“

„Cože?“ nechápal Naruto. „Jo táák,“ došlo mu. „Ty si myslíš, že mi dva… teda,“ zasmál se Naruto.

„Co je na tom vtipnýho?“

„Myslíš si, že jdem mi dva na rande! Prosím tě, co tě to napadlo?“

Sasuke trochu zrudl, když si uvědomil omyl.

„Vyznělo to tak a ona se pořád tak blbě usmívala.“

„Proto jsi žárlil?“ usmál se Naruto.

„Hele, to sem netahej.“

„Žárlil jsi!“ zopakoval mu Naruto. „Tolik by ti vadilo, kdybych s ní šel na rande?“

„No… čistě teoreticky… technicky vzato… ano. Cítil bych se povedeně.“

„Prosím tě, jednou mi to stačilo. Toť první důvod proč nežárlit a taky, sami dva jsme nikde nebyli.“

„Ne?“

„Ne, jestli si vzpomínáš, vrhl ses mi rovnou do postele.“

„No…“

„Tu misi bych přeskočil, pak byla nemocnice dvakrát v pořadí a teď posledních šest měsíců jsme byli ponořeni do knih. Teda kromě tvých narozenin a podívej kam to vedlo.“

„Dobře, takže kam jdete?“

„Jenom pro pár knih kvůli zkouškám, za chvilku budu zpátky, slibuju.“

„Fajn.“

„Takže můžu jít?“

„Jo.“

„Nestanovíš mi večerku?“

„Padej.“

„Tak zatím,“ usmál se Naruto a protáhl se kolem něj k Sakuře. Sasuke ani nestihl napočítat do pěti a dveře

Sasuke se zrovna procházel vesnicí. Potřeboval se provětrat. Všechny ty knihy, co si za poslední hodiny nacpal do hlavy ho tížili, jako kdyby na hlavě nosil dvaceti kilový šutr. Navíc, Narutova „chvilka“ už zdaleka nebyla takovou chvilkou. Tři hodiny jsou víc než dost a Sasuke se několikrát přistihl, jak se dívá na hodiny s myšlenkami, co jim může takovou dobu trvat. Pokaždé ale tyhle myšlenky vyhnal z hlavy. Jenže jak minuty ubíhali bylo to těžší a těžší. Nakonec se rozhodl tuhle žárlivou chvilku vychodit.

„Sasuke!“ uslyšel za sebou. Sasuke ten hlas poznal. Poznal by ho i hluchej.

S otráveným obličejem se otočil po hlase.

„Konečně,“ řekla Sakura a zastavila se u něj. Všechny nadávka z Sasukeho opadly, když uviděl Sakuřin vážný obličej.

„Sakuro?“

„Naruto…“ začala, ale ještě pořád popadala dech. „U vás doma… on…“ víc mu říct nestačila protože se Sasuke rozběhl k nim domů. Rozrazil dveře až málem vyletěli z pantů a okamžitě vběhl do pokoje.

Pohled na Tsunade, jak se sklání nad ležícím Narutem mu málem vyrval srdce z hrudi.

„Co se stalo?“

„Je v pořádku.“

„Na tohle jsem se neptal!“

„Už jsem vysvětlila, že Kyubiho čakra chrání dítě, jakoby ho nosila žena, tahle ochrana se na chvíli porušila, což vyvolalo menší bolesti.“

„Bolesti?“

„Nebudu ti lhát. Tahle ochrana by se měla porušit, teprve až bude dítě připraveno přijít na svět, jenže se stalo tohle a…“

„A?“

„Málem o něj přišel.“

Nastalo hrobové ticho. Sasuke si přebíral v hlavě, co vyslechl, rozmýšlel se, co řekne a zároveň bojoval s strachem.

„Řekla jste, že je v pořádku,“ připomněl jí a psychicky už se připravoval na nejhorší.

„Oba jsou. Nemusíš si dělat starosti. Naruto to zvládl.“

„Nemám si dělat starosti? Děláte si srandu, že?“

„Sasuke, poslouchej mě! Naruto se nesmí stresovat, žádné hádky nebo něco takového.“

„To mi nemusíte říkat.“

„Vím, jak se stavíš k zkouškám, kam chce jít. Až o tom s ním budeš mluvit…“

„Nebudu s ním o tom mluvit, prostě mu to zakážu!“

„Sasuke, asi nechápeš, co pro něj ty zkoušky znamenají.“

„Chápu, ale jenom si tak ublíží.“

„Ne nechápeš, protože jinak by jsi věděl, že Naruto nic takového nedovolí. Víš, že mu jde víc o ostatní než o sebe. Pokud bude cítit, že něco není v pořádku nebo se na něco necítí, nechá toho,“ vysvětlila mu. „Věř mu.“

Sasuke se podíval na spícího Naruta.

„Já mu věřím, ale určitě chápete, že mám strach.“

„To ano, ale slibuju, že Naruto bude v té nejlepší péči.“

„Když to říkáte…“

„Říkám, takže pomalu na něj. Kyubi v něm má vlastní hlavu a i když vycítí, že Naruto je v nějakém citovém rozpoložení, odrazí se to na něm.“

„Dobře.“

„Tak já půjdu,“ vstala a posbírala si věci.