Naruto téměř běžel a zastavil se až před dveřmi. Snažil se popadnout dech a ruku zvedal k zvonku.

Chvíli trvalo než se v domě rozsvítilo a dveře se otevřeli.

„Naruto?“ řekla překvapeně Sakura. „Co tu děláš tak pozdě?“

„Můžu dál? Já…“ nevěděl, co říct dál. Sakura si všimla jeho vážného zachmuřeného výrazu a pustila ho dál. Dovedla ho do kuchyně, posadila a nalila u čaj.

„Tak co se stalo?“ posadila se kousek od něj.

„Já… my jsme se z Sasukem hrozně pohádali,“ řekl.

„Pohádali? Proč?“

„Den před zkouškou jsem byl na kontrole a Tsunade mi řekla, že… že čekám dvojčata.“

„Dvojčata? To je skvělé!“

„Jo je, ale já se bál, že když to Sasukemu řeknu, zkoušky mi zakáže a mi se zase pohádáme. Tak jsem si řekl, že mu to řeknu po další kontrole. Ta má být za tři dny, jenže Sasuke se to nějak dozvěděl dřív. Přišel domů a hrozně zuřil. Křičel a… víš mám pocit, vyznělo to tak, že on je nechce!“

„Ale… to nemůže být pravda, Sasuke se na něj přece těšil.“

„Na jedno, ale dvě jsou něco jiného. Je to víc zodpovědnosti a já jsem hodně riskoval při zkouškách, to mu vadilo, že jsem mu lhal a… všechno, co řekl… vím, že jsem mu to měl říct, ale bál jsem se jeho reakce a…“ odmlčel se.

„Naruto…“

„Můžu tu zůstat? Já se nechci vracet domů… nemůžu!“

„Samozřejmě, půjdu ti nachystat pokoj,“ řekla Sakura a zvedla se. Uslyšela, ale jak někdo klepe a zamířila nejdřív ke dveřím.

„Je tady?“

Sakura kývla.

„Je v kuchyni,“ řekla.

„Naruto?“

Naruto zvedl hlavu a uviděl Sasuke. Mírně sebou trhl, když ho uviděl.

„Nepřišel jsem se hádat,“ řekl a posadil se vedle něj. „Chci si promluvit.“

„Vyděsil jsi mě, když ses nevracel,“ pokračoval.

Naruto sklopil hlavu.

„Naruto já vím, že to co jsem řekl bylo hnusný a je mi to líto.“

„Vím, že jsem ti to měl říct,“ přiznal Naruto.

„Teď už je to jedno, vrátíme se domů, ano?“ řekl a položil svoji ruku na Narutovu. Naruto se na ni chvíli díval, pak ji ale vytrhl.

„Víš, já si nejsem jistý… to, co jsi řekl mělo něco do sebe a neřekl jsi to jen tak bezdůvodně. Dvě děti je něco víc. Možná… možná by sis měl rozmyslet, co chceš.“

„Co? Nemusím si to rozmýšlet, chci aby ses se mnou vrátil domů!“

„Já, ale potřebuju vědět, že chceš nás všechny.“

„Ale…“

„Rozmysli si to… sám! Já zůstanu pár dní tady.“

„To má být… konec?“ Naruto se na chvíli zamyslel. On se nechtěl rozejít, ale vypadalo to jako konec.

„To záleží na tobě, já vím, co chci a ty si to musíš rozmyslet, nezávisle na tom, co ke mně cítíš.“

„Prosím tě řekni, že je to vtip?!“ zaprosil Sasuke a chytil ho za ruku.

„Není, prostě běž a… prostě jdi,“ řekl a znovu se mu vyškubl.

„Běž!“ zopakoval a sám se k němu otočil zády. Ještě chvíli trvalo než se ozvalo bouchnutí dveří.

„Opravdu je to správné?“ ozvala se Sakura.

„Já nemůžu žít s pocitem, že Sasuke předstírá lásku k těm dětem jenom kvůli tomu, že mě chce mít u sebe.“

„Jednoduše buď vy všichni nebo nikdo?“

„Tak nějak.“

„Pokoj máš nachystaný.“

„Opravdu nevadí, že tu zůstanu?“

„Ne, vůbec.“

Naruto se natahoval po klice od bytu, když se mu dveře otevřeli přímo před nosem. Když ho uviděl ztuhl a nebyl schopný slova.

„Naruto, ty…“

„Jdu si jen pro pár věcí,“ dostal ze sebe Naruto a prošel kolem Sasukeho.

„Aha. Tak se měj,“ řekl Sasuke a zavřel za sebou dveře. Naruto se prošel po bytě a naházel do tašky věci. Pak zmizel, jak nejrychleji mohl.

Sasuke krátce zazvonil a čekal. Po chvilce mu Sakura konečně otevřela.

„Ahoj, asi hledáš Naruto, ale on tu není.“

„Kde je?“

„Šel se projít.“

„Díky, zkusím ho najít.“

„Sasuke!“

„Hmm?“

„Víš, ani pro něj to není nejjednodušší, když jste takhle od sebe, ale… chce pro tebe to nejlepší, tak ho zkus pochopit.“

„Jo, dík,“ řekl a vydal se hledat Naruta. Tušil kam má jít, takže ho do deseti minut našel.

„Ahoj,“ řekl a posadil se vedle něj.

„Vždycky víš, kde mě hledat,“ řekl Naruto.

„Tuším. Nevadí ti to, ne?!“

„Nezakazuju ti vidět mě.“

„To je dobře. Chybíš mi.“

„Ty mě taky,“ přiznal Naruto. Toho se Sasuke chytil.

„Tak proč toho nenecháme?! Zbytečně se, tak oba trápíme.“

„Tos sem přišel jenom kvůli tomu? Copak jsi to ještě nepochopil?“ vykřikl Naruto a vstal.

„Naruto…“ začal, ale zarazil se, když viděl, jak se Naruto chytl za břicho.

„Je ti něco?“

„Nic,“ řekl Naruto. „Všechno je v pohodě. Já půjdu. Měj se,“ dodal Naruto a odešel, dřív než Sasuke stihl cokoliv říct.

Sasuke by si nejradši nafackoval. Chtěl s ním mluvit, ale dokáže ho jenom odehnat.

Druhý den zvonil na Sakuru znovu.

„Promiň Naruto tu není, myslela jsem, že jsi ho včera našel.“

„Našel, ale teď chci mluvit s tebou.“

„No dobře,“ řekla a pustila ho dál.

„Chci vědět, jak je na tom Naruto. Včera se mu udělalo zle a on sám mi nic neřekne.“

„Poslední dny je mu trochu zle, ale předevčírem byl u Tsunade a všechno je v pořádku. Musí jen odpočívat a nesmí se stresovat.“

„Aha, tak to asi nejsem ten pravý pro jeho zdraví.“

„Sasuke ty jsi pro něj ten nejlepší. Neexistuje nic díky čemu by byl šťastnější.“

„Opravdu? Poslední dobou si nějak kazím reputaci. Já nechci, aby byl konec!“

„To on taky. Pořád tě miluje.“

„Říkal ti to?“

„No to zrovna ne.“

„Pak si tím nemůžu být tak jistý.“

„Tolik jste toho prožili, že to přece nemůže jen tak zmizet.“

„Nemůže, ale nejspíš se to děje. Jednou hádkou jsem ho dostal do nemocnice, touhle mu rovnou dávám pokyn k kopačkám.“

„Já ti poradit nemůžu, ale… netlač na něj, chci říct, aby ses mu přizpůsobil.“

„Mám dělat, že s tím souhlasím, že mi to nevadí?“

„To ne, jen že ho chápeš.“

„Hmm, možná… asi půjdu,“ dodal po chvíli.

„Nechceš tu na něj počkat?“

„Radši ne, včera jsem ho nejspíš naštval a nechci ho víc rozrušovat.“

„Mám mu něco říct?“

„Možná mu radši ani neříkej, že jsem tu byl.“

„Tak se měj,“ řekla a vyprovodila ho.