Naruto s Sasukem mířili domů. Bylo ještě celkem brzo a ulice zely prázdnotou.

„Byl jsi jediný,“ řekl najednou Sasuke.

„Hmm?“

„Ptal ses kolik jich bylo, říkám, že jsi byl jediný.“

„Aha.“

„Aha?“

„Aha, takže jsem byl jediný?“

„Jo.“

„A první?“

„J… to sem neřek!“

„Ani jsi nemusel. Je to tak, ne?“

„Možná.“

„Aha,“ řekl Naruto a zastavil se u dveří. Vyndal klíče a strčil do zámku. „Protože ty jsi první nebyl,“ dodal a vešel.

„Cože?“ vystartoval okamžitě Sasuke. „Jak jako nebyl? Copak byl někdo přede mnou? Kdo? Jak se jmenuje?“

„Proč to chceš vědět?“ zeptal se došel do pokoje

„Chci je zabít!“

„Nikoho zabíjet nebudeš, stejně nejsou odsud,“ řekl klidně a začal si vybalovat.

„To jako z jiné vesnice, na nějaké naší misi?“

„Hmm,“ zamumlal a přecházel po bytě. Sasuke ho pokaždé následoval.

„Kdy ses spustil a já si toho nevšimnul.“

„Hochu, ty sis toho ještě nevšimnul,“ usmál se na něj a hodil tašku do roha pokoje.

„Všiml jsem si dost věcí a doteď jsem si myslel, že vím vše, ale… ty mě překvapuješ. Zjistil jsem, že tě do postele dostalo víc lidí.“

„Spíš já je,“ opravil ho a uklidil knihy.

„Ty je? Aha,“ vzdychl Sasuke a dopadl na pohovku. „Kde je ten plachý Naruto, který rudl při každém komplimentu?“

„Je pořád tady,“ řekl Naruto a posadil se k Sasukemu. „Nesmíš mě brát tak vážně, chtěl jsem tě trochu postrašit.“

„Takže žádný seznam přede mnou.“

„Ale jo, ale je tam jen jedno jméno.“

„Jedno? Jaký?“

„Neřeknu ti ho, nechci, abys ji zabil.“

„Miluješ ji?“

„Ne, jenom nechci, aby tě zavřeli za vraždu ze žárlivosti. Nebylo to z lásky, spíš z pití.“

„Opil ses?“

„Jo, moc si toho nepamatuju.“

„Od nás z vesnice.“

„Hmm, jo.“

„Takže to bylo tady?“

„Poprvé.“

„To jakože bylo i podruhé?“

„Poprvé, jsem se opil… už ani nevím a o měsíc později na jedné misi zase.“

„Takže dvakrát s jednou?“

„Nic z toho nevyvozuj.“

„Takže já budu moct říct, že lidem lezeš do postele!“

„Už vím,“ řekl najednou Naruto.

„Co?“

„Proč jsem se tehdy opil. Viděl jsem tě s jednou holkou a asi jsem trochu žárlil.“

„Na ni?“

„Spíš na tebe, i když teď už nevím a podruhé mě do toho zatáhla sama.“

„Až spolu půjdem na misi, dám si na ni pozor.“

„Nemusíš, nemám v plánu tě podvést.“

„Stejně…“

„Co?“

„Je to… překvapilo mě to.“

„Že já jsem byl první, ale ty ne?“

„No… hele… prostě… nevěděl jsem, že jsi přede mnou někoho měl.“

„Nechodil jsem s ní, jen… dvakrát, nic vážného. Roky jsem ji neviděl.“

„Kyubi na ni nijak nereagoval,“ dodal.

„Chceš mě uklidnit tím, že mi řekneš, že ji ta liška nemilovala, ale mě ano? Jdeš na to blbě.“

„Dobře, tak, já jsem na ni nijak nereagoval… teda… no… však víš.“

„Nemusíš se mi zpovídat. Co bylo přede mnou, není moje věc.“

„Taky bych to chtěl vědět. Pokud by tu bylo něco, co bys mi chtěl říct, uvítal bych to protože teď máme společný život a… no však víš, co myslím. Ženská by asi řekla, nosím tvoje dítě.“

„Jo, chápu a snad ani není nic, co nevíš.“

Naruto se usmál, vstal a zamířil do pokoje.

„Pamatuješ, jak sem ti dal tu fotku?“ zavolal z pokoje Naruto.

„Jo, mám ji u sebe.“

„Fajn, jen se ptám.“

„Máš jich víc, myslím těch snímků.“

„Jo, z každého měsíce jeden, chceš je vidět?“

„Jestli je máš po ruce.“

„Nic jiného, tak dlouho u mě nevydrží,“ řekl a posadil se zpátky vedle něj. V ruce měl obálku.

„V prvních měsících to vypadá, jak pecka a Tsunade mi to muselo zakroužkovat. Vždycky jsem ho ztratil,“ řekl Naruto a podal mu první fotku. Kdyby nebylo červeného kroužku z šipkou, Sasuke by si malého flíčku uprostřed nevšiml.

„Je… malý.“

„Nejsou to sice fotky do alba, ale,“ řekl a podával mu snímky „má to svou cenu.“

„To je poslední?“ zeptal se Sasuke.

„Když mi, řekla, že to budou dvojčata. Dvě hlavičky, dvě srdce,“ řekl Naruto a ukazoval mu místa na fotce.

„Stejně je to zvláštní.“

„Co?“ řekl Naruto a schoval fotky do obálky.

„Že za necelých pět měsíců budem mít malý a rovnou dvě. Dítě je něco jiného než pes nebo kočka.“

„Když člověk zvládne mise, zvládne dítě.“

„Přirovnáváš mise s výchovou dítěte?“

„Myslím, kdo zvládne zodpovědnost v misích. Výchova je jedna velká mise a pokud jsou na ni dva, plní se líp.“

„My sme dva.“

„Jsem rád, že jsme zase spolu…“

„Jo, já taky, protože tě budu mít u sebe a budu tě moct hlídat.“

„Brzdi, nepotřebuju hlídat.“

„Každý v jiným stavu potřebuje hlídat.“

„Kde jsi tohle vyhrabal?“

„To je snad jasné.“

„Odkdy je z tebe porodní expert?“

„Já jen chci, aby všechno vyšlo.“

„Vyjde, uvidíš. Za pět měsíců budeš v náručí držet svoje dítě.“