„Ale…“

„Hlavně pomalu, nechci ho přijímat s infarktem,“ usmála se Tsunade.

„Ví něco co já ne?“

„Je hrozně zvědavá a jakožto Hokage si může dovolit všechno, ale slíbila, že bude mlčet a nic ti neřekne,“ vysvětloval Sasuke, zatímco táhl Naruta ulicemi.

„Kam mě vedeš?“

„Nemůžu ti to říct, pokazil bych to.“

„Sasuke, já ale…“ chtěl něco namítnout Naruto. Neměl náladu na něco takového a navíc byla zima.

„Poslyš,“ zastavil se Sasuke a podíval se mu do očí „pojď se mnou a uvidíš. Nemůžu to dál odkládat, už to natropilo dost škody. Chci to všechno uvést na pravou míru a zachránit, co se dá.“

Naruto, ohromen a trochu vyděšen řečí, kývl a nechal se dál táhnout.

Už z dálky viděl Sakuru a když se u ní zastavili, byl překvapen ještě víc.

„Ahoj,“ usmála se Sakura.

„Ty taky?“ podivil se Naruto. „Jaktože všichni to ví a já vím houby.“

„Promiň,“ řekl Sasuke a přetáhl Narutovi přes oči pásku. „Překvapení se vším všudy.“

„Už chápu, co myslela Tsunade tím infarktem. Chcete mě někde nechat? Nebo shodit ze skály?“

„Nemel nesmysly,“ uslyšel Sakuru.

„Tak jdem,“ řekl Sasuke a chytil Naruta za ruku. Naruto nic neviděl a chůze mu dělala problémy. Sasuke ho sice držel za ruku a pomalu vedl, ale Naruto se stejně cítil nejistě.

„Neboj,“ uslyšel Sasukeho hlas. „Pamatuješ tenkrát, když jsi se vzbudil s amnézií a nic jsi si nepamatoval? Všechno jsem ti řekl a i když jsi nevěděl na čem jsi, věřil jsi mi. Zkus to teď taky.“

Naruto kývl a pevněji stiskl Sasukemu ruku.

Ze začátku se Naruto pokoušel vnímat kudy jdou, ale po chvíli se ztratil.

„A jsme tady,“ řekl Sasuke a zastavil se.

„Už mi to sundáte?“ zeptal se Naruto.

„Ještě chvíli. Dávej pozor, půjdem po schodech.“

Naruto uslyšel vrznutí dveří. Sasuke ho pomalu vedl po schodech. Pak zahnuly do leva a znovu vrznutí dveří. Sasuke ho vedl ještě kousek a pak zastavil.

„Teď ti to sundám,“ upozornil Sasuke a začal mu rozvazovat pásku přes oči. Naruto ucítil, že páska je pryč, ale nechal oči zavřené.

„Otevři je,“ pobídl ho Sasuke. Naruto pootevřel jedno oko. Uviděl světle vymalovanou zeď a okno. Otevřel druhé a uviděl zbytek prostorného, prosvětleného pokoje. Začal se rozhlížet kolem. Uprostřed pokoje byli dvě dětské postýlky a mezi nimi křeslo. Po stranách pokoje byli skříně a stolky.

„Co je to?“ nechápal Naruto.

„To je můj dárek k Vánocům vám,“ usmál se na něj Sasuke.

„Pokoj?“ pořád nechápal Naruto.

„Celý dům,“ upřesnil Sasuke.

„Dům? Máme dům?“

„Napadlo mě to, když jsem se dozvěděl, že čekáš dvojčata. Uvědomil jsem si, že byt je pro nás všechny moc malý a pak jsem viděl tenhle dům.“

„Takže je náš? To jako, že se sem můžem nastěhovat?“

„Když budeš chtít.“

Naruto se rozhlédl po pokoji.

„Děláš si srandu? Jasně, že chci,“ usmál se a objal Sasukeho kolem krku. „Tak tohle jsi celý měsíc a půl dělal. Proto ty pozdní příchody? To všechno…“

„Promiň, nechtěl jsem tě takhle trápit.“

„To… je to moje vina, měl jsem ti víc věřit. Já…“

„Hoši vy jste takoví pitomci,“ řekla Sakura. (radši mlč, už ti začalo odpočítávání do smrti)

Sasuke chtěl něco odpovědět, když uviděl, jak se Naruto chytil za břicho.

„Stalo se něco?“ zeptal se vystrašeně.

„Nic, jen…“ podíval se na něj. Chytil Sasukeho za ruku a položil mu ji na břicho. „Cítíš to?“

Sasuke ucítil pod rukou malý pohyb. Byl to zvláštní pocit, cítit, jak se mu pod rukou hýbou.

„Oni…“

„Kopou?“ zeptala se Sakura.

Naruto kývl. Chytil ji za ruku a taky ji jí položil na břicho.

„Není to brzo nebo pozdě?“ zeptal se starostlivě Naruto.

„Ne, tohle se u každého liší. Cítí, že jsi šťastný.“

„To jsem.“

„Tak jo, ukážu ti zbytek,“ chytil ho Sasuke za ruku a táhl z pokoje.

„Já budu muset jít,“ ozvala se Sakura „Tsunade mě potřeba. Takže se uvidíme zítra v devět?“

„Jo,“ kývl Sasuke.

„Co je zítra v devět?“ zeptal se Naruto, když Sakura odešla.

„Zítra v devět opustíme tu klec v které bydlíme a přestěhujem se sem. A protože ty nemůžeš tahat nic těžkého, Sakura nám pomůže s tvými věcmi.“

„Takže už zítra?“

„Tsunade už to ví a jak ji známe, roznese to všem ostatním,“ řekl a vedl Naruta pokojemi.

„Je to tu velké,“ usoudil Naruto.

„Až se ti dva naučí chodit nebude to tu už tak velké.“

„Ty myslíš na všechno.“

„Jo a teď,“ zastavil se před dveřmi „Poslední pokoj pro tebe bude v následujících týdnech asi nejdůležitější.“

„V koupelně už jsme byli.“

„Vtipné, myslím náš pokoj.“

„Jsem zvědavej.“

Sasuke otevřel dveře  a vešel dovnitř. První, co Naruta zaujalo byla velká postel. Přešel k ní a posadil se.

„Za postel máš jedna,“ usmál se a lehl si.

„To jsem rád, následující týdny se z ní nehneš,“ usmál se Sasuke a lehl si vedle něj na bok.

„Následující týdny co?“

„Budeš odpočívat. O-D-P-O-…“

„Já rozuměl,“ přerušil ho Naruto „Ale nechci strávit zbytek života v posteli.“

„Ne zbytek života, jen zbytek… těhotenství.“

„Ani… nechci. Nenuť mě, víš přece, že v posteli se sice dokážu válet dlouho, ale ne dva a půl měsíce.“

„A co, když tam budu s tebou?“ usmál se Sasuke.

„Hmm, pak by se nad tím dalo uvažovat. Ale, ty jsi jounin a plně schopný plnit mise, protože nenosíš pytel od brambor na břichu, takže se mnou nebudeš moct být celý den.“

„Kdybych mohl, byl bych.“

„Ale nemůžeš.“

„Sakra, štve mě to.“

„O nic nepřicházíš, jenom jím nebo sedím nebo spím, prostě nuda. I když, je tu jedna věc…“

„Jaká?“

„Tsunade mi řekla, že od určitého měsíce dítě vnímá hlasy a zvuky kolem. Řekla, že si s ním klidně můžu povídat. Víš ze začátku mi to připadalo divný, ale pak…“

„Takže nás právě teď slyší?“

„Jo.“

„Takový malá štěnice v břichu.“

„Takovej menší nenasyta vedle mě.“

„Máš pravdu, sem nenasytném a poslední měsíc a půl jsem nedostal najest.“

„Připomínám, že poslední měsíc a půl jsem si myslel, že mi zahejbám.“

„Teď už si to nemyslíš.“

„Teď jsem v sedmým měsíci.“

„Skoro.“

„Skoro nebo už, týden sem týden tam.“

„Copak mě nemáš rád.“

„Nevydírej mě!“

„Nemáš, že?!“ nasadil Sasuke uražený výraz.

„Máš pravdu, nemám.“

„Co?“

„Já tě miluju,“ usmál se na něj.

„Lepší.“

„Ale nemůžu s tebou spát, když mám v břiše dvě sedmiměsíční miminka. Připadalo mi to, jako by se dívali.“

„Jo, chápu. Ale pusu ti dát snad ještě můžu?!“

„Tu mi dát musíš.“

Sasuke se usmál a přisunul k Narutovi. Naklonil se k němu a přitiskl svoje rty na jeho. Uvědomil si, že takhle ho nepolíbil přes měsíc.

„Opravdu by to nějak nešlo?“ zeptal se Sasuke.

„Sasuke!“

„To nemůže nějak Kyubimu říct, aby jim zavázal oči?“

„Jasně a když už budu u toho, řeknu jí ať je taky krmí. Dej si sprchu a zchlaď se,“ řekl Naruto a vstal.