Další den stáli Sasuke, Naruto a ostatní u brány. Byli domluveni, že nejdřív Naruta zavedou do střediska a pak půjdou do jejich vesnice. Mají to po cestě a nedovažovali se Naruta poslat s někým jiným nebo nedej bože samotného.
Narutovi to nevadilo. Právě naopak. Pár hodin navíc s Sasukem. Ovšem Sakuru, Kakashi, Tsunade a Jirayu by klidně vypustil.

„Na jak dlouho vydíte tu cestu?“ zajímal se Naruto.

„Tak osm hodin, k večeru bysme tam měli být,“ odpověděla Tsunade.

„Aha a započítali jste tam i hodinový přestávky nebo to berete jakože jdete s normálním člověkem, který sebou netahá dvě tuny lidského masa.“

„Samozřejmě, že jsme vzali v potaz i občasnou pauzu, ale jsi jounin a určitě toho vydržíš dost.“

„Možná jsem jounin, ale s dvěma sedmiměsíčníma zárodky s Uchihovskou krví, já to vidím, tak na dva dny.“

Sasuke jakmile zaslechl své jméno se zapojil do debaty.

„Promiň, Naruto je trochu podrážděný,“ omluvil se Sasuke a vzal Naruta kolem ramen.

„Podrážděný? Čeká mě celý den chození s pytlem brambor. Divím se, že mi nerupla páteř,“ řekl Naruto.

„To je normální,“ uklidnila je Tsunade. „Hormony s ním cloumaj, to přejde.“

„Na jednu stranu je dobře, že budu v dostatečně vzdálenosti od jeho výkyvů nálad,“ řekl Sasuke. Naruto se na něj zamračil.

„Ty...“ zavrčel a chystal si nějakou kousavou poznámku.

„Ano jistě miláčku,“ řekl Sasuke a odvedl ho stranou.

„Myslím, že půjdem,“ řekl Tsunade. „Nasadíme slymejší tempo, aby nám tady pan sedmiměsíční stačil.“

„Varuju vás, nedrážděte ho,“ řekl jí Sasuke. „Nebo budeme mít veliké ztráty,“ dodal zatímco držel Naruta za ruku. Tsunade tedy raději zmlkla a zavelela k odchodu.

Naruto se s Sasukem držel v zadu. Nejen, aby mohli být sami, ale Naruto nestíhal. Kde sou ty časy, kdy se dral dopředu, aby neprošvihl ani jediného králíka.

Celou cestu bylo ticho. Trapné ticho. Párkrát si dali pauzu, ale i to ohlašovali mlčky. Naruto se prostě zastavil a pokud to šlo, tak posadil. Ostatní ho následovali. Takhle to probíhalo při odchodu. Když už si Naruto dost odpočinul, prostě vstal a beze slova vyrazil. Sasuke se ho držel celou cestu pro všechny případy. Všechno, ale bylo v pořádku. Až na tu němotu.

„A jsme tady,“ řekla Tsunade a všichni se zastavili. Naruto si prohlížel malý, ne moc vábně vyhlížející domeček.

„Co to má být? Větší luxus zažiju u nás na záchode. Tady nebudu ani minutu, natož dva měsíce. Vracím se,“ řekl Naruto a otočil se.

„Počkej,“ zarazil ho Sasuke „možná to tu nevypadá nijak slibně. Vlastně to vypadá, jak kumbál, ale jestli tu budeš v bezpečí a postarají se tu o vás…“

„Dojímá mě tvá starostlivost, ale já tady nehodlám promarnit ani minutu svého života. Pochybuju, že ten dům je nafukovací.“

„Naruto, tohle je jen něco jako vstupní brána. Tak jak u nás v vesnici,“ vysvětlila mu Tsunade. Naruto se nedůvěřivě podíval na pidi domeček, s zabedněnými okny.

„Jestli to nebude stát za to, zažaluju vás pro zanedbání péče o nastávající,“ řekl Naruto a zamířil k domečku. Z boku bylo opravdu jedno nezabedněné okno, kde seděla postarší paní a jakmile je uviděla, přátelsky se na ně zazubila.

„Á pan Uzumaki, už na vás čekáme,“ usmála se a vyšla z budky. „Zavedu vás dovnitř a provedu po areálu.“

„Sasuke tu se mnou zůstat nesmí, ale bude se tu o mě starat babička z perníkový chaloupky,“ ucedil Naruto směrem k Tsunade.

„Říkejte mi Nana, budu tu po celou dobu, vlastně jsem tu už pětatřicet let,“ zasmála se v domnění, že právě řekla vtip. „Když budete něco potřebovat, obraďte se na mě, nebo na jakoukoliv asistentku. Musíme se o vás a vaše dvě sluníčka postarat.“

„Ta ženská není v pořádku,“ řekl Naruto.

„Je jen milá,“ ujistil ho Sasuke.

„Když to říkáš, ale až mi nabídne, že si koupí naše děti, pamatuj, že sem ti to říkal.“

„Jasně.“

„Tak, tady bude váš pokoj,“ zastavila se Nana před dveřmi. „V celém areálu jste momentálně jediný pacient.“

„Pacient? Copak těhotenství je nemoc?“ (Znám někoho, kdo si to evidentně myslí)

„Naruto, nehledej v každé maličkosti chybu, není to tu špatně,“ snažil se ho obměkčit Sasuke.

„Zabydlete se, jídlo vám budeme nosit do pokoje. Přeji příjemný pobyt,“ řekl Nana a odešla. Naruto vešel do pokoje a posadil se na postel. Podíval se na celou delegaci v čele s Sasukem, jak stojí u dveří. Zamračil se na ně, což jim dalo dostatečný signál k odchodu.

„Berem roha, následuje dojemné loučení, což není nic pro nás,“ řekl Jiraya a všichni odešli z pokoje.

„Tak co, líbí se ti tu?“ zeptal se Sasuke a posadil se vedle Naruta.

„Děláš si srandu, že?“

„No tak Naruto, nemá cenu se vztekat, víš, že to jinak nejde.“

„No jo, fajn, přiznávám prohru. Jsem ochotný tu zemřít.“

„Podívej, mě se to taky nelíbí, ale radši tě nechám tady s vědomím, že jsi v bezpečí než samotného v Konoze.“

„No jo, ohleduplnost sama o sobě.“

„Teda moc mi to neusnadňuješ. Co s tebou je? Nemáš na výběr, jsi tady a tady taky zůstaneš.“

„Nemůžeš mi zabránit odejít.“

„Když bude potřeba, nechám tě hlídat. Naruto pochop, že je to pro tvoje dobro, tak nám nepřidělávej starosti. Klidně se vztekej a křič na mě, ale mysli na svoje zdraví.“

„Já se na tebe nezlobím, zlobím se na Tsunade, že ti tu misi zadal.“

„Jsem jounin a ona Hokage, má na to právo.“

„Je to blbý právo.“

„Nevztekej se, je to zbytečné.“

„Fajn, nebudu se vztekat. Budu k tomu přistupovat rozumně,“ zamračil se Naruto.

„Ach jo. Nezlob tu, prosím,“ zvedl se Sasuke.

„Už jdeš?“

„Víš, že musím.“

„Hmm.“

„Dobře, já ti zavolám a přijedu, co nejdřív, slibuju,“ políbil ho na tvář.

„Dobře.“

„Nebude to tak zlý, jak si myslíš,“ řekl povzbudivě a zamířil k dveřím. „Zkus se přizpůsobit.“

„Zkusím to.“

„Tak zatím.“

„Zatím.“