Dejme tomu, že Naruto si na svůj pobyt, jakž takž zvykl. Snažil se nebýt moc protivný, takže se snažil vyvarovat lidské společnosti. Většinou byl v pokoji a občas se večer procházel. Sasuke mu chyběl a byly chvilky kdy ho nenáviděl, že ho tu nechal. Pak tu byly dny, kdy potlačoval slzy. Věděl, že jsou to hormony. Tsunade mu pořád opakovala, že je všechno v pořádku a že se prostě musí snažit být v klidu. To byla další věc, která Narutovi vadila. Tsunade. Připadalo mu, že je tam pořád. Přitom k němu chodila jednou za čtyři nebo tři dny. O to víc Naruta štvalo, proč na Sasukeho musí čekat tak dlouho. Po deseti dnech přišel ale konečně vytoužený vzkaz, že Sasuke další den přijede. Tsunade toho využila a udělala mu, co nejvíc vyšetření aniž by Naruto kladl odpor.
Naruto se na Sasukeho moc těšil. Hrozně mu chyběl, i když si to snažil nepřipouštět. Nikdy by neřekl, že mu může po někom stýskat.
Večeř před nemohl skoro usnout. Pořád musel myslet, že ho další den uvidí. I děti zřejmě něco vycítili. Nechtěli přestat kopat. Nakonec usnuli. Všichni.
Ráno se otevřeli dveře do Narutova pokoje a někdo vešel dovnitř. Zadíval se na spící postavu. Usmál se pro sebe. Poslední měsíce to dělal často. Nejradši by se k němu vrhl a objal ho, ale nechtěl ho vzbudit. Musí být unavený. Jeho tvář nebyl tak klidná, jako dřív. Starosti, únava. On sám by neřekl, že deset dní pro něj bude tak dlouhá doba.
Přišel k jeho posteli a naklonil se nad něj. Oči mu sklouzly k ruce, kterou měl položenou na břichu. Nezdálo se mu, že by povyrostlo, ale věděl, že ti prcci uvnitř se roztahují každým dnem. Těšil se na ně. Těžko se mu přemýšlelo, že bude otcem a jak je budou vychovávat, ale pocit, že on bude mít syna a dceru…
Natáhl ruku a hřbete ho pohladil po tváři. Nechtěl čekat až se probere sám.
Víčka se zatřepali a nakonec se na něj podíval pár jasných modrých očí. Ruce se k němu natáhly a sevřeli ho v objetí.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal a přitáhl si ho pro polibek.

„Já vím,“ usmál se Sasuke a lehl si vedle Naruto. Objal ho kolem ramen a přitáhl si k sobě. „Tak jak se ti vede. A klidně přeháněj.“

„Jde to,“ odpověděl pořád rozespale Naruto. Nebyl dost probuzen, aby si plně užil Sasukeho přítomnost.

„Jenom? Nebudeš si stěžovat, jak je to tu malé, odporně, beze mě.“

„Je mi to už jedno,“ přiznal.

„Co je s tebou? Nejsi rád, že jsem tu.“

„Jasně, že jsem. Nic jiného jsem si nepřál. Jenže je jedno, co chci já, protože nejvíc záleží, aby byli oni zdraví.“

„To neříkej, ty jsi taky důležitý.“

„Fakt? Jako co? Továrna na děti? Sasuke no tak, za celých deset dní se mě nikdo nezeptal, jak mi je? Pořád, tak co děti, a zlobí dneska. Leze mi to krkem.“ Sasuke zapřemýšlel, co má říct.

„Já se přece ptal, jak se vede tobě,“ připomněl.

„Ty jsi něco jiného.“

„Fakt?“

„Ty musíš, jinak bys sis nadrobil. Oni jsou lidé a koukaj na mě jak na pokus. Těhotnej chlap, vyfoťte si ho. Divím se, že mě nevystavujou jako atrakci.“

„Chceš to mít za sebou, že?“ pochopil Sasuke.

„Jo, chci být zase s tebou.“

„Lituješ toho?“

„Ne, ale… to máš jedno,“ řekl Naruto a chtěl se posadit.

„Ne, nemám,“ přitáhl si ho zpět. „Svěř se. Nejsme děti, abychom to dusili v sobě. Klidně si postěžuj.“ Naruto chvíli mlčel. Nechtěl si stěžovat. To nebyl jeho styl. Ale nosí v sobě dvojčata a cloumaj s ním hormony, tak je to jedno.

„Chtěl jsem, aby si lidi vážili mě samotného, jenže oni si mě všímaj kvůli mému stavu. I ve vesnici.“

„Aha,“ pochopil Sasuke. „Kašli na ně. Pořádně si ještě nezvykli na nás dva a mě je jedno, co si o nás myslí. Ty jsi důležitý, pro mě, vy všichni. Je mi jedno, co ta stará rašple na tebe vymýšlí. Ignoruj to.“

„Fajn, když to říkáš.“

„Jsem tu jen na den, nechci si ho ničím kazit.“

„Jen na den?“

„No tak, buďme vděčni aspoň za ten jeden.“

„Nestačí mi to.“

„Mě taky ne, ale nic s tím neuděláme.“

„To mě štve, kdybych byl Hokage…“

„Tak bych seděl celej den na zadku. Vadí mi, že nejsem s tebou, ale pořád jsem ninja.“

„Za pár týdnů budeš ale i otec,“ připomněl mu Naruto. „Sám to nezvládnu, potřebuju tebe. A ať tě ani nenapadá nějaké středisko pro novopečené maminky. Chci být u nás doma a s tebou, jinak budu stávkovat a  to dítě nedostaneš.“

,,Slyšel jsem, že přenášení není nic příjemného.“

,,Cokoliv nepříjemného u mě se projeví i u tebe,“ připomněl Naruto.
,,Víš, co, přejdeme k příjemnějším věcem,“ posadil se Sasuke. ,,Můžem se jít projít, nebo najíst, prostě cokoliv, kde nás nebude rušit práce ani nějaká stará ošetřovatelka.“

,,Máme smůlu. Za chvíli přijde Tsunade, aby ze mě vysála poslední krev.“
,,Tak pak.“

„Pak budu netrpělivě čekat na výsledky a zbavovat se nevolnosti.“

„Pak?“

„Je oběd a další nevolnost, což se nakonec projeví jako prázdný žaludek, takže následuje další jídlo. A pak je odpolední klid, který trvá zhruba do večera.“

„Super. Tak se budu aspoň dívat,“ vzdychl Sasuke a podepřel si znuděně hlavu. „Jestli budeš mít naplánový i zbytek života, zahrň tam taky pár minut pro mě a moje osamělý ego.“

,,Zbytek života nebudu plánovat já, ale oni. S dětmi to bude jiné. Všechno.“

,,Snažíš se mě vystrašit?“

,,Už nebudeme sami.“

,,Hmm.“

,,Jsi si jistý, že to vydržíš?“

,,Máš pocit, že se to dá vzít zpátky?“

,,Sám jsi říkal, že chceš děti? Nebo jsi měl na mysli jiný řešení obnovení klanu?“

,,Když jsem věděl, že budu s tebou, došlo mi, že děti na plánu nejsou a svým způsobem jsem si oddechl.“

,,To jsem tě asi zklamal. Překazil jsem ti plány.“

,,Ty jsi mi překazil v době, kdy jsi nastoupil do akademie. Mělo to směřovat k tomuhle. Odjakživa.“ Vstal a zadíval se na Naruta. ,,Je to jen jeden den, takže nechci promrhat ani minutu. I kdybych se na tebe měl jenom dívat. Koneckonců pár týdnů mi muselo stačit jen to.“

,,Jak dlouho?“ zeptal se Naruto, když seděl na lékařské posteli a čekal na Tsunade.

,,Co?“

,,Jsi se jen díval. Jak dlouho to trvalo?“

,,Dva, možná tři měsíce.“

,,To muselo být utrpení.“

,,Jak se to vezme.“

,,Vítám tě znovu mezi námi Sasuke,“ pozdravila Tsunade jakmile vešla.