Naruto měl v devět ráno čekat u brány. Bylo sedm a on pořád ležel vedle Sasukeho a pozoroval, jak spí.

„Nechce se mi odsud,“ zašeptal a přejel konečky prstů po jeho tváři.

Když odbilo osm. Pomalu vstal. Věděl, že Sasuke se bude zlobit, že ho nevzbudil. Bude mu to připadat, jako by odešel bez rozloučení. Ale bude lepší, když se prospí. A navíc pokud by se loučili, vyčítal by si ještě víc, že odchází.

Potichu se oblékl, vzal věci a vyšel z bytu. Venku potkal Sakuru.

„Ještě spí,“ řekl Naruto a otevřel dveře.

„Dobře,“ řekla a vešla dovnitř.

„Řekni mu, že mi bude chybět.“

Sakura se usmála a kývla.

„Mám trochu výčitky, že takhle beru roha.“

„Není proč, jde přece o misi.“

„Ale stejně...“ řekl. „Postarej se mi o něj,“ dodal.

„Neboj.“

„Díky, že na něj dáš pozor. Měl bych jít,“ řekl. „Ale nechce se mi,“ dodal zoufale.

„Jen běž. Sasuke bude v pořádku.“

„Věřím ti. Jakmile budu moc, zavolám mu,“ řekl ještě.

„Měj se a dávej na sebe pozor,“ řekla Sakura. Naruto neochotně zamířil k bráně.

Sasuke stál u okna a pozoroval Naruta. Jak se baví s Sakurou, jak se s ní loučí. Proč se nerozloučil s ním?

Sledoval každý jeho krok, když odcházel. Sledoval ho dokud nezahnul za roh a nezmizel mu z očí.

„Sasuke?“ ozvalo se od dveří. Sasuke se otočil po hlase. Sakura.

„Ahoj,“ pozdravil a vlezl zpátky do postele.

„Už odešel?“ zeptal se.

„Ano, potkala jsem ho venku.“

„Aha.“

„Mám ti něco vzkázat,“ řekla.

„Hmm?“

„Budeš mu chybět.“

Sasuke smutně podíval k oknu.

„Zavolá ti, jakmile to půjde. Do vesnice dorazí tak za tři dny, pak se ti ozve.“

„Hmm,“ řekl a přetočil se na bok. „Chce se mi spát,“ dodal.

„Dobře.“ Sakura odešla do vedlejšího pokoje a nechala ho spát.

Pokojem se nesl cinkot telefonu. Sakura ho zvedla a pokoj se znovu ponořil do ticha.

„Ano?“

„Sakuro?“ ozvalo se na druhém konci.

„Naruto, jak se máš?“

„Dobře, co Sasuke?“

„V pořádku, zrovna spí. Už jste dorazil?“

„Tři noci na zemi by byli pro Chojiho a Inu pohroma, už při první skuhrali. Tak jsme se stavili v lázních.“

„Mám vzbudit Sasukeho?“

„No, doufal jsem, že bude vzhůru. Zavolám později.“

„Dobře,“ řekla.

„Děje se snad něco?“ zeptal se Naruto.

„Proč si myslíš…?“

„Mlčíš.“

„Cos odešel, Sasuke skoro nemluví, pořád spí.“

„Není mu dobře? Co doktor?“

„Klid, nic mu není, aspoň fyzicky, ale podle mě se mu po tobě stýská. Nejspíš ho to vzalo víc než jsme si mysleli.“

„Nejradši bych to otočil a vrátil. Je to jen den a půl cesty.“

„On to zvládne, jen tě potřebuje slyšet.“

Najednou se otevřely dveře a stál v nich Sasuke.

„To je Naruto?“ řekl a dychtivě se díval po telefonu.

Sakura kývla a podala mu telefon.

„Naruto?“ řekl a posadil se na pohovku.

„Jen si někam odskočím,“ řekla Sakura a spokojeně se usmála. Když viděla Sasuke úsměv.

„Myslel jsem, že spíš?“ řekl Naruto.

Sasuke neodpověděl.

„Proč mlčíš?“

„Chci tě mít tady u sebe.“

„Jsem pryč teprve od včerejška.“

„Já vím, ale hrozně mi chybíš!“

„To ty mě taky,“ usmál se Naruto.

„Jak to zatím jde?“

„No přišli jsme asi před hodinou a Choji už stihl vybílit jídelníček, Shikamaru spí a Ina se zamkla v koupelně.“

„A ty?“

„Já každou minutu proklínám tuhle misi a počítám sekundy do návratu domů.“

Sasuke se usmál.

„Nikdy jsem si nemyslel, že budeme mít oddělné mise.“

„Není to to, co jsi si ze začátku přál?“

„Asi mi neuvěříš, když řeknu, že jsem po tobě koukal už v akademii?!“

„Kdybys na mě od začátku nevrhal ty vražedné pohledy, tak možná.“

„Vzpomínáš na náš první den Geninů?“

„Myslíš ten nechtěný polibek?“

„Teď bych za něj vraždil.“

„Tenkrát to byla celkem sranda.“

„Jo, pořád vidím ten tvůj výraz.“

„Ty ses taky netvářil zrovna nadšeně. Schválně, kolikrát jsi si ten den čistil zuby?!“

„A tys měl po dlouhé době důvod si je vyčistit.“

„Nemůžu za to, že pasta je tak žádaná, nikdy ji nemůžu sehnat.“

Sasuke se zasmál. Bylo mu líp, když ho mohl aspoň slyšet.

„Směješ se!“

„To snad nemůžu?“

„Jsem jen rád.“

„Hrozně se tu nudím, když jsem sám.“

„Sakura ti nestačí?“

„Nebylo nutné ji nutit, aby mě hlídala.“

„Za prvé to nutné bylo, nechci riskovat, že by se mohlo cokoliv zvrtnout a za druhé jsem ji vůbec nemusel nutit.“

„Tvoje čakra ve mně spolehlivě zlikvidovala i poslední kapičku jedu.“

„Nemluvím o jedu. Jsi oslabený, stát se může cokoliv. Musíš dodržovat přesně co ti doktoři řekli.“

„Jo viděl jsem ten seznam, cos napsal Sakuře. Kopii mi někdo připíchl nad postel.“

„Je to nutné.“

„Opravdu považuješ za nutné podrobně popisovat, kdy je nejlepší se sprchovat a čím?“

„No pozdě večer je trochu chladněji a ráno to taky není nejlepší.“

„Věříš, že mi tohle tvoje nesmyslné tlachání chybí?“

„Jenom to tlachání?“

„Plus dalších dvě se věcí.“

„Klidně můžeš začít jmenovat, času mám dost. Než se Shikamaru vzbudí, zakořením tu.“

„Tak si říkám jestli jsem tě měl pouštět, nejsi zrovna v nejspolehlivějším týmu.“

„No…“ Naruto se usmál.

„Komu voláš?“ zeptala se Ino.

„No…“

„To je Ino?“ zeptal se Sasuke.

„Sasuke?!“ zavřískala, když uslyšela jeho hlas a vytrhla mu telefon z ruky.

„Ne počkej,“ snažil se ji zadržet Naruto.

„Sasuke?“ Sasuke poznal Inin hlas.

„Spojení přerušeno,“ řekl jiným hlasem a položil telefon.

„Přerušilo se to,“ řekla a překvapeně se podívala na sluchátko.

„Cože?“ zaúpěl Naruto a vzal si od ní sluchátko.

„Škoda,“ řekla a odešla.

Sasuke si lehl na pohovku a čekal, že mu Naruto zase zavolá. Nezavolal. Nakonec Sasuke usnul.