Sasuke seděl na židli a očima hypnotizoval podlahu. Před ním byla postel, kde ležel Naruto. Pořád v komatu. Byli to dva dny, co podstoupil výměnu krve, ale žádná změna se nekonala. Doktoři říkali, že je to normální, že to pár dní může trvat. Ale Sasuke už jim moc nevěřil. Ne, že by se vzdal, spíš mu připadalo, že oni to vzdali.

„Naruto,“ řekl a vzal ho za ruku. „Ty se zbudíš, že? Určitě! Věřím ti!“ takhle k němu mluvil častokrát. Měl pocit, že je s ním aspoň trochu v kontaktu.

Najednou se ozvalo zašustění. V mrtvolném tichu, které tu vládlo, se zvuk nesl hlasitě.

Sasuke zvedl hlavu a v němém úžasu jakoby přirostl k židli.

Narutovi ruce se zvedly a nahmatal trubici u úst. Pomalým táhlým pohybe si ji vytáhl z úst a nechal volně viset vedle postele. Pak se posadil a zmateně se rozhlídl kolem sebe. Když uviděl Sasuke, překvapením mu málem vypadla čelist z pantů. Než však stačil cokoliv říct, Sasuke s mu s radostným výkřikem jeho jména vrhl kolem krku. Naruto ztuhl a nechápavě zíral před sebe. Nakonec donutil ruce k pohybu a Sasukeho od sebe odtáhl.

„Sasuke? Co tu děláš? A co tu dělám já?“ ptal se zmateně.

„Má amnézii,“ vysvětlil doktor.

„Amnézii?“ řekl Sasuke. Naruto seděl na posteli a připadal si, jak páté kolo u vozu. Pořád mu nikdo nevysvětlil, co dělá v nemocnici. A to teprve nemluvě o tom, jak se na něj Sasuke vrhl. Copak je kus flákoty?

„Nepamatuje si, co se stalo v období něco přes rok a půl.“

„Kolikátého jo je?“ zeptal se pak Naruta. Naruto se podíval ven. Bylo světlo.

„Asi pátek, dvacátého třetího,“ řekl. Sasuke v duchu zaúpěl. Dvacátého třetího, den jeho narozenin. Takže Naruto si nepamatuje nic z jejich vztahu.

„Co posledního si pamatujete?“

„Jak sem šel spát,“ odpověděl. „Hele vysvětlíte mi konečně o co tu jde?“

Ještě lepší, pomyslel si Sasuke. Stačilo by, aby si pamatoval o čtyři hodiny víc. Jak mu ale má všechno vysvětlil. Ty dny a… noci.

„Před rokem a půl jste upadl do komátu.“

„Kamže? A proč?“

„Kvůli bakterii, která u vás požírala 98% všeho v vašem těle. Dostal jste transfuzi a následně i novou ledvinu a část jater.“

„Ledvinu? Játra? Krev? A jaktože jsem vzhůru?“

„Před dvěmi dny, jste prošel kompletní transfůzí. Dostal jste úplně novou krev.“

„Od koho?“

„Třetinu od slečny Haruno, Kakashiho a tady Sasukeho.“ Naruto se podíval na Sasukeho, který byl značně bledý. Že by proto se na něj tak vrhl?

„No, každopádně jsme rádi, že jste vzhůru. Co se týče té ztráty paměti, měla by se vám postupně vracet.“

„Jo, no díky,“ řekl Naruto. Doktor ho ještě naposledy zkontroloval a pak odešel. V pokoji nastalo ticho, trapné ticho. Sasuke zíral na zem a Naruto na deku.

„No… takže,“ začal Naruto. „Spal jsem rok a půl? To byl vždycky můj sen,“ dodal a nervně se usmál. Sasukeho to nijak nepovzbudilo.

„Budeš asi chtít vědět, co se dělo před rokem a půl,“ vzchopil se konečně Sasuke. „A taky proč jsem tady.“

„Jo to by bodlo.“

„No, tu noc, co si pamatuješ, jsem… za tebou přišel.“

„Ty? V noci? Za mnou? Proč?“

„No, prostě jsem chtěl, měl jsem narozeniny a ty… no mi dva jsme…my jsme spolu.. no to… spali,“ vymáčkl se.

Naruto nejdřív nechápal, jakoby nedokázal poskládat slova a pochopit je, pak se pousmál.

„To je vtip, že jo? Dneska je Apríl, ne?“

Sasuke zavrtěl hlavou.

„Není, no a… tak to vlastně začalo.“

„Chceš říct, že mi dva jsme a pak ještě znovu?“

„Dokud jsem mohl, pak jsem onemocněl, no a to je na dlouho.“

„Co se stalo, že jsme byli spolu?“

„Mě se neptej, já věděl, co chci a tobě to nijak nevadilo. Nějak jsme se prostě hledali až jsme se našli.“ Přemýšlel jestli má použít slova jako láska nebo miluji tě, ale to by bylo na Naruta silný kafe.

„Dobře, dejme tomu, co pak?“

Sasuke mu pověděl všechno, o misi, lázních, nocích, únosu, jedu, cesty do vesnici, smrti a daru čakry od Kyubiho.

„Jak o něm víš?“

„Ty jsi mi to řekl. Nejdřív si se bál, ale řekl jsem, že by neexistuje věc, která by mě od tebe dostala, dodnes… s amnézií jsem nepočítal.“

„A pak?“

Sasuke pokračoval. Nevynechal nic. Při zmínce o Narutově mánii s péči o Sasukeho, se Naruto usmál. Pak přišla ta část s hádkou, a ani tu Sasuke nevynechal. Naruto zamrazilo, když mu Sasuke vyprávěl, co všechno se dělo. Pak se dostal do nemocnice.

Skončil až jeho komatem.

„Teď víš všechno,“ skončil a podíval se na Naruta. Ten si to pořád přebíral v hlavě.

„Naruto?“

„Promiň, ale… já si nic nepamatuju a tohle je jak… vymyšlená pohádka.“

Sasuke zklamaně sklopil hlavu.

„Promiň, ale zní to jak blbý žert, přece… mi se nenáviděli, možná jsme byli přáteli, ale že by něco takového?“

Sasuke vstal.

„Máš dost času si to přebrat,“ dodal a odešel. Jakmile za ním zaklapli dveře, rozběhl se a zastavil se až našel místo, kde nikdo nebyl.

Chvíli po tom, co Sasuke odešel, se objevila Sakura.

„Naruto, jsem tak ráda, že jsi vzhůru.“

„Sakuro?“

„Slyšela jsem o té amnézii, takže jsi fakt nic nepamatuješ?“ I jí došlo, co to znamená pro Sasukeho a jejich vztah.

„Jo, ale… Sasuke už mi všechno řekl, ale mě se tomu nechce věřit.“

„Měl bys. Nelhal by ti.“

„A co ty? Sasukeho jsi přece milovala?“

„Možná, ale když… když jsem viděla vás dva, jak jste šťastni, tomu se nic nevyrovná.“

„Takže je to pravda? To všechno?! My dva?!“

„Sasuke tě miluje a ty jeho. Ta láska v tobě už musela být, nevytvořila se během té jedné noci, jenom se… no spustila.“

„Já… nevím.“

„Zkus si vzpomenout, jak jsi se cítil, když sis tenkrát na tom mostě myslel, že je Sasuke mrtvý. Bojoval si za něj. Nebo tehdy v tom lese při zkouškách nebo pak s Gaarou.“

Naruto si to všechno projížděl v paměti. Na ty okamžiky si pamatoval moc dobře.

„Sasuke to nenesl zrovna dobře, myslím tvůj komat. Ten rok a půl byl jen u tebe a několikrát se sesypal. Nehodlal si připustit, že by o tebe přišel, ale ten tlak byl velký.“

„Asi… máš pravdu,“ řekl a zahleděl se na zem. „Přivedeš prosím tě Sasukeho,“ řekl po chvíli. Sakura šťastně kývla a zmizela.

Vrátila se s Sasukem. Když ho našla vypadal dost špatně. Nejspíš ho dost vzalo, že si Naruto nic nepamatuje a fakta jejich vztahu odmítá.

„Díky,“ řekl Naruto. Sakura se usmála a nechala je o samotě.

„Já… s tebou chci mluvit,“ začala Naruto. Sasuke si připadal, jak u soudu. Jenom čekal na rozsudek.

„Víš všechno, cos mi řekl se mi zdá neuvěřitelný, chápej v hlavě mám totální okno a tohle…“

Sasuke už se chystal ho přerušit a ušetřit jim oboum zklamání.

„Ale…“

Ale? Miluje slovíčko ale.

„Když nad tím tak přemýšlím, něco na tom bude. Já… chci říct, něco uvnitř sebe cítím. Nevím co to je, pro mě je to nové.“

„Takže mi… věříš?“

„Asi… ano, věřím. Nebo bych ti měl dát aspoň šanci. Když jsem se probudil, byl jsi první koho jsem viděl a pak jak jsi mě objal. Není možné, abys mi lhal.“

Sasukemu spadl kámen ze srdce. Věří mu! Věří mu!

Naruto už nevěděl, co dál říct. Pak ucítil, jak ho Sasuke bere za ruku. Sedl si k němu na postel a přitáhl si ho do objetí. Naruto nevěděl, co dělat. Pomalu natáhl ruce a omotal je Sasukemu kolem pasu. Sasuke se cítil mnohem líp. Mohl ho objímat, chránit. Naruto byl, tak vyhublý, že jeho tělo se v Sasukeho náruči téměř ztrácelo.

„Jsem rád, že jsi se probudil,“ řekl Sasuke a hladil Naruta po vlasech. „Věřil jsem ti.“

„Byl jsi tu celý rok a půl?“ zeptal se Naruto.

„Dnem i nocí,“odpověděl. „Párkrát už jsem myslel, že je konec, ale… věděl jsem, že nakonec se vzbudíš!“

„Takže…“ začal Naruto a odtáhl se, „… bydlíme spolu, nebo…?“

„Nad něčím takovým nebyl čas přemýšlet. Z mise jsem se dostal do nemocnice. Pak jsi se o mě staral u mě a pak jsi v nemocnici ty.“

„Chci si vzpomenout. To co vyprávíš, nechci, aby mi na něco takového chyběli vzpomínky (myslí ty krásné chvilky, ne ty chvilky s Sasukeho smrtí).“

„Vzpomeneš si,“ ujistil ho.

Jejich rozhovor přerušil doktor, který vešel dovnitř. Sasuke s posadil na židli a nechal doktora ať Naruta prohlédne.

„No dobře, vypadá to dobře. Takže večer zkusíme nějakou jednoduchou stravu,“ řekl.

Naruto kývl.

„Až se úplně zotavím, vrátí se mi paměť,“ zeptal se.

„Doufám, že ano. A kdyby náhodou ne, existuje způsob, jak obnovit mozkové buňky paměťové části. Je to náročné, ale jde to.“

Takže má naději.

Doktor ještě zkontroloval tep a pak odešel.

„Naruto, já na chvíli odejdu,“ řekl Sasuke. „Přijde sem místo mě Sakura.“

„Nepotřebuju hlídat,“ protestoval Naruto.

„Já vím,“ usmál se Sasuke a dal mu pusu na tvář. Pak odešel. Chvíli na to do pokoje nakoukla růžová hlava (z tý růžový budu zvracet, už aby vybledla).

„On to myslel vážně,“ řekl Naruto.

„Tak jak se máš?“ zeptala se a sedla si na Sasukeho místo. „Sasuke volal, tak jsem tady.“