Když se Sasuke vracel, nebyl sám. V ruce se mu choulilo kotě. No už to kotě nebylo. Za ten rok a půl vyrostlo. Už hodněkrát ho měl v nemocnici. Sice se to normálně nesmělo, ale oni měli výjimku.

„Naruto, něco ti nesu,“ řekl, když otvíral dveře. Když uviděl hromadu bílích plášťů a Sakuřin vyděšený pohled, začal v něm vzrůstat strach.

„Co se děje?“ zeptal se snažil se zachovat klid.

„Já… já nevím. Donesli mu jídlo a on… se začal dusit. Začal zvracet a nemohl se nadechnout a…“

Sasuke se snažil něco mezi míhajícími se doktory zahlídnout. Nemohl se ani pohnout. Byl jak přibitý. Copak to nikdy neskončí? Pokaždé, když odejde se bude třást strachy.
Po několika minutách doktoři konečně odstoupily a Sasuke konečně uviděl Naruta. Byl bledý a spal.

„Jak je mu?“

„Byla to jen obyčejná alergická reakce, s tou bakterií to nemělo nic společného,“ ujistil je.

Sasuke si oddychl.

„Takže bude v pořádku?“

„Ano, jenom si musíme dávat pozor, co mu dáváme. Rok a půl je dlouhá doba a na tělo to byla velká zátěž.“

„Až se probudí, přijďte pro mě,“ dodal a všichni odešli.

Sasuke se posadil na židli a kočku položil k Narutovi. Ta okamžitě poznala svého pána a schoulila se u něj do klubíčka.

„Snad to opravdu nic není,“ řekla Sakura.

„Doufejme.“

Naruto se po chvíli přece jen probral. Otevřel oči a první, co uviděl byl Sasuke.

Ten se na něj díval a hledal v jeho tváři jakoukoliv známku nějaké reakce. Kdo ví? Třeba si nebude pamatovat nic z toho, co mu řekl ani věci po tom.

Najednou se Narutovi oči zalily slzami. Pootočil hlavou a odvrátil od Sasukeho pohled.

Sasuke to ze začátku nechápal. Proč ta bolest?

„Dojdu pro doktora,“ řekl a vstal. Naruto zavřel oči, aby se na něj nemusel podívat. Teprve až se dveře zavřeli, otevřel oči.

„Naruto, co se děje?“ zeptala se Sakura. Naruto se posadil a zadíval se na kočku v klíně.

„Vzpomněl sis?“ zkusila.

Naruto kývl.

„Kam až?“

„K tomu, jak jsem utekl. To, jak jste mě našli už si nepamatuju.“

„Aha, pak to chápu. Takže se na něj zlobíš?“

„Já… nevím. Vím, že jsem se předtím usmířili, ale… já si pamatuju jen tu bolest a samotu. Nevím jestli jsem schopný…“ nedokončil.

Sasuke stál za dveřmi a všechno slyšel. Takže si vzpomněl! Vzpomněl, ale za jakou cenu. Vrátila se mu jen část a vypadá to, že to stačí, aby to mezi nimi skončilo.

Sasuke se donutil k pohybu a došel pro doktora. Do pokoje se však nevrátil. Sedl si na chodbu před pokojem.

Po chvíli za ním přišla Sakura.

„Všechno jsi slyšel, že?“

Sasuke kývl.

„A?“

„Jaký a? Slyšela jsi ho, už mě nechce. Poprvé chtěl zemřít. Sice mi odpustil, ale… podruhé to asi nevyjde.“

„Musíš se o to přece pokusit! Copak to chceš vzdát?“

„Nechci, aby to dopadlo jak předtím.“

„Takže ho necháš jít. Uzdraví se, půjde domů a po zbytek života se sobě budete vyhýbat?“

„To bude asi nejlepší.“

„Vzpamatuj se! Přece ho nenecháš samotného. Litoval bys toho. Miluješ ho, pamatuješ?!“

Sasuke nakonec kývl.

„Máš pravdu, promluvím s ním,“ řekl. Sakura se spokojeně usmála. Sasuke se zvedl a chystal se vejít do pokoje. Chvíli se díval na kliku od dveří a nakonec vešel.

Naruto zvedl hlavu, když ale viděl Sasuke, znovu ji sklopil.

„Naruto,“ začal a postavil se vedle postele. „Je mi líto, že si to musíš prožít znovu. Všechnu tu bolest. Není to správné, ale… minule, odpustils mi! Pamatuje?“

„Ne!“ řekl a vypadalo to, že na něj řeč vůbec nezpůsobila. „Tenkrát jsem ti možná odpustil, ale to byl jiný Naruto, nevím jestli to dokážu i teď.“

„Dokážeš! Teď už víš, co pro mě znamenáš. Nemusíš si to jen představovat z mých slov. Máš to v srdci, tak nech, aby za tebe rozhodovalo.“

„Nechci,“ řekl a pohladil kočku, která se vzbudila a začal se protahovat. „Nechci. Už nechci tu bolest. Nechci to trápení.“

„Ale…“

„Myslel jsem si, že je to pryč. Vzbudil jsem se, byl jsi tu ty. Všechno jsi mi vysvětlil a já ti uvěřil. Jenže to neskončilo, to všechno je tu zas.“

„Doktoři řekli…“

„Je mi jedno, co řekli doktoři. Oni nic neví, neví jestli se to nezvrtne a já zase neupadnu do komatu.“

„Nestane se to!“

„Jak si můžeš být tak jistý? Předtím jsi taky sliboval, že to bude v pořádku a… probudím se a nic si nepamatuju. Když už vzpomenu, cítím jen bolest a samotu. Už to nechci.“

„Naruto…“

„Radši… radši umřu než, abych to měl znovu celé snášet.“

„Ne, Naruto…“

„Jdi pryč,“ zakřičel. „Jdi pryč. Nechci tě vidět, jdi pryč a už sem nechoď.“

Sasuke stál jak přimražený. Poslední věta mu zaryla ostny do srdce. Zkusil to a neuspěl. Naruto ho nechce. Je konec!

„Naruto, co jsi mu řekl?“ zeptala se Sakura. Když Sasuke vyšel z pokoje, vypadal zničeně. Nepoznávalo ho.

„Je konec!“ zopakoval jí.

„Ale proč? Když jsi mu dokázal odpustit poprvé, proč ne teď? On toho lituje! Trpí!“

Naruto sklopil hlavu. Ví to! Ví, že trpí a právě proto musí být konec.

„Naruto řekni mi pravdu.“

„Já si vzpomněl,“ řekl nakonec. „Na všechno. Bylo to chvíli po tom probuzení. Nejdřív sem si opravdu vybavoval jen tu hádku, ale pak… vycházelo to na povrch.“

„Tak proč?“

„Protože mu nechci ublížit,“ řekl a snažil se potlačit slzy. „To všechno, všechny ty operace a zákroky jsou k ničemu. Nemělo to žádný význam.“

„Ale… to byla jen alergická reakce, už jsi v pořádku!“

„A co když ne?! Neví jestli se to zase nezvrtne, nemůžou vědět jak to dopadne. A já… nechci, aby se trápil ještě víc, když umřu.“

„Ale…“

„On to zvládne. Překoná to.“

„Proto mu nechceš dávat naději? Chceš, aby na tebe pamatoval takhle?“

„Lepší než kdyby si myslel, že máme vyhráno a pak…“

„Ale to je blbost! Přece… byl tu s tebou celou tu dobu. Nehnul se od tebe ani na noc. Moc toho nenaspal ze strachu o tebe a ty to chceš takhle vzdát. Zahodit všechno, co jste prožili. Máte toho víc před sebou než za sebou, přece… Pamatuješ si na tu roztrhlou fotku? Sasuke ji spravil a nosí ji u sebe.“

„Je konec!“ zopakoval jí a přetočil se na druhý bok.