„Sasuke?“ slyšel hlas. Někdo ho volal. Sasuke otevřel oči. Byl… nevěděl, kde byl. Kolem bylo jen světlo. Příjemné světlo.

„Sasuke!“ uslyšel znovu. Sasuke se rozhlédl, ale nikoho neviděl.

„Sasuke,“ ozvalo se a teď ho někdo chytil za ruku. Konečně Sasuke uviděl o koho jde.

„Naruto?“

Naruto se na něj usmál.

„Kde to jsme? Jsme snad… mrtví?“

Naruto zavrtěl hlavou.

„Ne, ty ne. Tohle je něco, jako sen. Abych se s tebou mohl rozloučit.“

„Ale… ty nejsi mrtví, že ne? Nesmíš!“

„Je mi líto,“ řekl Naruto a chytil i jeho druhou ruku. „Ale ty to zvládneš.“

„Ne, chci zůstat s tebou!“

„Nemůžeš, musíš se vrátit,“ řekl a pustil jeho ruce. Vypadal neuvěřitelně klidně.

„Ne!“ vykřikl a chytil ho za ramena. „Ty nesmíš umřít, prosím,“ vzlykal a po tvářích mu stékali slzy.

„Nesmíš,“ opakoval a nohy se mu podlamovali. Klesl na kolena, objal Naruta kolem boků a hlavu si přitiskl na jeho břicho.

„Já tě miluju, nesmíš odejít!“

Naruto se usmál a pohladil ho po hlavě. Připadal mu, jako malé dítě, které ztratilo mámu.

„Bude to v pořádku,“ řekl mu Naruto.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Sasuke. „Nebude, já tě nepustím!“

„Musíš!“

„Ne!“ vykřikla postavil se. „Miluju tě, slyšíš! Nesmíš mě opustit. Potřebuju tě!“

„Zvládneš to.“

„Ne, nezvládnu,“ řekl a chytil Narutovu hlavu do dlaní. „Podívej se na mě a řekni, že mě neopustíš!“ Naruto se mu zahleděl do očí. Sasukeho překvapilo, jaký klid v nich viděl. Vůbec se nebál.

„Já musím,“ řekl klidně. Sasukemu se nahrnuly do očí další slzy.

„Ne,“ zašeptal a přitáhl si jeho hlavu blíž. Spojil jejich rty v polibku a přitáhl si ho, co nejblíž.

Pak ucítil, jak mu jeho tělo pod rukama mizí. Jeho ruce už nikoho neobjímali. Jeho rty už nikoho nelíbali. Byl sám.

„Naruto!“ zakřičel do prázdnoty. Nikdo mu neodpověděl. Byl sám!

„Sasuke!“ uslyšel. Tentokrát neváhal, otevřel oči a posadil se. Doufal, že to bude Naruto, ale uviděl jen Sakuru (jaké zklamání, že?).

„Kde je Naruto?“ zeptal se okamžitě. Sakura sklopila hlavu a neodpověděla. Sasuke vylezl z postele a bosý se rozběhl na chodbu. Běžel k Narutově pokoji. Pamatoval si ten sen, pamatoval si všechno, ale…

Rozrazil dveře a vběhl dovnitř, ale… pokoj byl prázdný. Postel ustlaná, žádné přístroje nic.

„Kde je Naruto?“ otočil se na Sakuru.

„Je mi to líto,“ řekla a v očích se jí leskli slzy.

„Ne,“ řekl Sasuke a opřel se o postel. „To nesmí být pravda!“ Klesl na kolena, hlavu pořád na posteli. Slzy nechal ať si dělají, co chtějí. Bylo mu jedno, kdo ho uvidí.

„Nemohli nic dělat,“ dodala Sakura a v hlase bylo poznat, že i ona už brečí. „Snažili se, ale jed byl příliš silný. Tsunade mu dala protilátku, ale pozdě.“

„Ví, kdo ho otrávil?“ zeptal se Sasuke a bolest byla potlačena touhou se pomstít.

„Ano, už ho chytili.“

„Proč? Co mu Naruto udělal?“

„Vlastně nic, on se spletl. Původně měl spadeno na tohohle člověka, který měl ležet o pokoj dál, ale byl propuštěn o týden dřív,“ řekl a podala Sasuke fotku. Sasuke vstala vzal si fotku. Muž na ní byl starší, jak Naruto. Měl stejně blonďaté vlasy a modré oči, ale to bylo asi tak všechno.

„Kde je tady tenhle?“

„Přímo tady,“ ozvalo se od dveří.

Sasuke se podíval k dveřím, kde stál muž z fotky. Sasuke k němu zamířil pomalým krokem. Nakonec se na něj vrhl a povalil na zem.

„To kvůli vám je mrtvý,“ křičel a začal ho mlátit.

„Sasuke! Nech ho,“ snažila se ho odtáhnout Sakura (ať ho nechá sakra, já chcu bitku).

Sasuke se nakonec uklidnil a nechal ho na pokoji.

„Je mi to líto,“ řekl. „Vím, že jsem to měl být já.“

„Co jste tomu chlápkovi udělal?“

„Myslí si, že můžu za smrt jeho bratra. Plnili jsme spolu jednu misi a on při ní umřel. Byla to nehoda, zkoušel jsem ho zachránit, ale… vím, jak se teď cítíte.“

„Tak to pochybuju,“ řekl Sasuke a vyšel na chodbu. Nikdo nemůže chápat, jak se cítí, když neví, co pro něj Naruto znamenal.

„Chci ho vidět,“ řekl Sakuře. Sakura kývla a vedla ho chodbou. Zastavila se až u dveří. Dovnitř pokoje vidět nebylo, protože nebyl prosklený, jak některé.

„Sasuke, vím, že to bolí, ale…“

„Nevíš, nikdo to neví! (Jo Sasuke do ní) Můžete jen hádat, ale nevíte to,“ řekl a otevřel dveře. Čekal, že uvidí postel na ní Naruta, který vypadá, jak spí a kolem něj doktoři, kteří z čisté slušnosti nasadí truchlící výraz, ale… viděl něco úplně jiného. Doktoři tam byli, ale minutu ticha rozhodně nedrželi. Právě naopak. O něčem se vášnivě bavili.

„Co se tu děje?“ nechápal Sasuke. Doktoři se na něj otočili a na rtech jim zářil úsměv.

„My přijdem za chvíli,“ řekl jeden a v hloučku začali opouštět místnost. Sasuke se za nimi udiveně díval.

„Musíš říct, že je to zázrak,“ řekl poslední.

„Sasuke?“ ozvalo se. Sasuke pomalu otočil hlavou po hlase.

„Ty… ty se mi zdáš?“ řekl, když viděl, kdo se na něj usmívá. Pomalým krokem se k němu blížil. Nechtěl dělat náhlý pohyby, bál se, že by se mu ten krásný sen rozplynul.

„Jsi sen?“ zeptal se znovu a dotkl se jeho tváře. Usmál se na něj. Sen se směje?

Pak k němu natáhl ruce a objal ho kolem pasu. Může tě sen obejmout?

„Jsi skutečný?“ zašeptal se Sasuke.

„Víc skutečný už být nemůžu,“ usmál se na něj. Sasuke si ho ještě chvíli prohlížel. Pak k němu natáhl ruce, povalil ho na postel a políbil.

„Naruto?“ ozvalo se od dveří. Sasuke zrudl a slezl z Naruta. Hned na to ho vystřídala Sakura, která se mu vrhla kolem krku.

„Jakto?“

„Já nevím, prostě jsem se vzbudil,“ řekl Naruto. „Asi tak před pěti minutama.“

Sasuke tomu nemohl uvěřit. Měl ten sen a pak mu Sakuře řekla, že je mrtvý a teď… tu kousek od něj sedí a usmívá se.

„Skutečně zázrak,“ vešla dovnitř Tsunade. „Zdá se, že protilátka přece jen zabrala. I když byl pár minut mrtvý. Naruto opravdu přežije všechno.“

„Ten sen…“ řekl Sasuke.

„Sen? Taky se mi zdál se,“ řekl Naruto. „O tobě. Vím, že jsem ti říkal, že to bude dobrý, že to zvládneš a byl jsem překvapivě klidný, na to, že jsem natáhl brka.“

„Takže, to má opravdu za sebou? Je úplně zdravý?“ ujistil se Sasuke.

„Jak znovunarozený, zítra ráno ho pustíme do domácí péče,“ odpověděla Tsunade. Očima přelétla po Sasukem a Narutovi. Pro oba to byl určitě šok. Mohla jen hádat, jak Sasuke reagoval, když se dozvěděl o jeho smrti. Stačil jí jen pohled na modřiny na obličeji Narutova dvojníka.

„Tak mi vás necháme,“ řekla a kývla na Sakuru, že má jít taky. Sasuke chvíli přemýšlel a pak vyběhl na chodbu.

„Počkejte,“ zastavil Tsunade.

„Ano?“

„Děkuju, zachránila jste ho.“

„Jen jsme mu dala protilátku, vrátil se on sám. Zřejmě ho tu něco drží,“ usmála se.

„Tak na něj dávej pozor, vesnice potřebuje každého ninju,“ dodala a zamířila pryč. Sasuke kývl a vrátil se k Narutovi. Byl skoro večer, takže po slíbené návštěvě doktorů, kdy jim udělali přednášku jaký zázrak to je a že to absolutně nechápou, byli konečně sami.

Sasuke si lehl čelem k Narutovi na bok.

„Víš, že jsi mě vyděsil?“ řekl.

„Hmm. Vlastně… nepamatuju si nic, jen tebe v tom snu.“

„On se mě pokusil zabít?“ dodal.

„Ano, ale měl to být někdo jiný, jen tobě podobný.“

„Aha, takže už se nemusíme bát?“

„Jeho ne.“

„Doufám, že mě už zítra konečně pustí.“

„Pro jistotu vynechám snídani.“

„Nebudeš snídat?“

„Až doma. Vstaneme tak o šesti, abychom pak netvrdly v frontě v obchodě a najíme se doma.“

„V šest? Blázníš? Mám se šetřit pamatuješ, nemůžeš mě z postele tahat v šest.“

„Ale můžu,“ usmál se. „Doma pak můžeš spát jak dlouho chceš.“

„Opravdu? Určitě to musí mít nějaký háček.“

„Vůbec žádný!“

„To se mi líbí,“ usmál se Naruto.

„Čím díl budeš spát, tím víc se pak budeš učit.“

„Co?“

„Na zkoušky chunninů, postarám se o to, abys je udělal.“

„Ale…“

„Neboj pomůžu ti, čtyři hodiny, pak tak hoďka pauzy a pak pokračování.“

„Ale…“

„Nemůžu se dočkat.“