Bylo odpoledne. Venku vál studený suchý vítr. I přestože bylo zataženo, na zem nespadla ani vločka. O dešti nemluvě.

Stejně jako bylo venku pod psa, pod psa byla i nálada v Sasukeho domě.

Seděl na pohovce a díval se na hromadu krabic různých barev a tvarů. Mírně se zamračil, když jedna z krabic nevydržela balanc a chystala se skutálet dolů a vzít sebou i zbytek ovázaných kamarádek.

Krabice se přestala nebezpečně kývat a zůstala na místě.

Venku se znovu ozvaly kroky a následné klepání na jeho dveře.

„Nejsem doma,“ řekl Sasuke a dál pozoroval hromadu. Klepání přidávalo na intenzitě až to vypadalo, že dveře vypadnou z pantů.

Sasuke vstal a v hlavě měl jasný obrázek spálených nevítaných návštěvníků.

Jakmile otevřel dveře ozvalo se sborově jeho jméno. Sasuke nehnul ani brvou a práskl dveřmi přímo před nosem roztoužených dívek s další várkou krabic.

„Po zaznění tónu zanechte vzkaz,“ dodala a šel si sednout zpátky na svoje místo, kde strávil minulých osm hodin a hodlal tam strávit i příštích osm hodin.

Ale něco nebylo v pořádku. Okno bylo otevřené a chyběla jedna krabice.

Sasuke se začal ostražitě rozhlížet kolem. Byl připraven zaútočit kdykoliv a na kohokoliv.

„Ukaž se!“

Jako na povel se v křesle objevila o pár let starší osoba velice podobná Sasukemu. V ruce držel onu chybějící krabici už načatou.

„Šťastného Valentýna,“ řekl a upřel na něj oči „Bratříčku!“

„Itachi!“ Sasuke na nic nečekal a sáhnul pro shuriken, ale nic nenašel.

„Hledáš tohle?“ řekl Itachi klidně a v rukou se mu objevili shurikeny.

„Nemusíš se bát, nepřišel jsem s tebou bojovat.“

„Tak co tu chceš?“ Pořád stál u dveří. Pro jistotu v dostatečné vzdálenosti od bratra.

„Zastesklo se mi,“ řekl Itachi a dal si do pusy jeden bonbón. „Hmm, dobré.“

„Zastesklo se ti? Nikdy jsi nebyl rodinný typ. Takže proč jsi tu?“

„Už jsem řekl,“ vzal si další bonbón, „přišel jsem za tebou. Jsem tvoje jediná rodina.“

„Jsi můj nepřítel.“

„Tak ošklivě o mě mluvit nemusíš.“

„Po tom, co jsi udělal se o tobě ani jinak mluvit nedá.“

„Ale no tak, každý jednou zhřeší. Je to lidské, stejně jako je lidské odpouštět.“

„Ty si nezasloužíš odpuštění, zasloužíš si zemřít.“

„S tebou není řeč,“ zavrtěl hlavou „Měl by ses posadit a rozumně si se mnou promluvit.“

Sasuke se podíval na stůl, kde leželi jeho Shurikeny. Musí se k nim dostat.

Přešel k pohovce a posadil se.

„Co tak odtažitý, jsme bratři,“ řekl Itachi a přesedl si vedle něj.

„Měl bys hodit minulost za hlavu. Co se stalo, stalo se.“

„Mám zapomenout?“ řekl nevěřícně. „Vyvraždil jsi klan a nechal jsi mě sámotného. Teď přijdeš a…“

„Ta samota ti prospěla. Jsi pravý Uchiha.“

„Ta samota mě přinutila přemýšlet, najít si cíl,“ řekl Sasuke „Zabít tě,“ dodal a skočil po shurikenech. Itachi to čekal a srazil ho zpátky na pohovku. Rukama opřenýma vedle jeho hlavy ho uvěznil.

„Zlobíš,“ pousmál se a naklonil se nad něj.

„Vypadni!“ Už ho měl dost a kdyby mohl ihned by ho zabil.

„Takhle se chováš k návštěvám. Nedivím se, že nemáš přítelkyni.“

Sasuke lehce zrudl.

„To není tvoje věc.“

„Mýlíš se, je to moje věc. Víc než si myslíš.“

„Jak můžeš vědět, že někoho nemám? Sleduješ mě?“

„Občas, hlavně když trénuješ a jsi sám. Ale i tak, kdybys někoho měl poznal bych to. Jsem přece tvůj bratr.“

Sleduje ho? Jak dlouho? Jaktože si toho nevšimnul?

„Nebo můžu být něco jiného?“ řekl a naklonil se blíž.

Sasuke se ho pokusil shodit, ale Itachi se k němu tiskl a držel ho pěvně.

„Jsi tím kým jsi, netvorem a mým nepřítelem.“

Itachi se jen pousmál. Tyhle nadávky mu nevadili. Nenávist je pro život důležitá. 

„Jsi roztomilý.“