Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kapitola 11

24. 5. 2008
„Věděl jsem, že se vrátíš,“ přivítal ji Itachi. Stál v jejím pokoji a evidentně na ni už čekal.
„Nejspíš si měl pravdu,“ řekla „Tam nepatřím.“
„Jsem rád, že jsi si to uvědomila. Časem se dozvíš celou pravdu.“
„Ty… jim neublížíš, že ne?“ odvážila se zeptat.
„Slíbil jsem ti, že ne,“ připomněl „Záleží ti na nich?“
„Svým způsobem ano. Ale… tam u nich nemám místo,“ řekla klidně. Chtěla si získat jeho důvěr, chtěla aby jí věřil každé slovo. Nerada lhala, ale…
„Jenom nechci, aby se jim kvůli mně něco stalo,“ dodala.
„Nestane. Nezajímají mě.“
„Dobře.“
„Chceš si odpočinout?“
„Ano, poslední dobou jsem toho moc nenaspala,“ přiznala a podívala se na růži v ruce.
„Proč ji máš sebou?“
„Má pro mě zvláštní význam,“ řekla po pravdě „Je koneckonců od tebe, ne?“ dodala s úsměvem. Jestli je tak sebestředný, jak si myslela, uvěří ji a ona bude mít vyhráno. Ve skutečnosti ji měla sebou kvůli něčemu jinému. To, že ji dostala od Itachiho s tím nemělo nic společného. Spíš… to byla vzpomínka na Sasukeho.
„Odpočiň si,“ řekl a odešel. Melissa se posadila na postel a chvíli počkala, pak přešla k dveřím ven a otevřela je.
„Víš, co jsem řekla o šmírovaní?!“ řekla. Před ní se objevil Sasuke.
„Aspoň, že do pokoje jsi nevtrhl. Vidím, že nějaký rozum ještě máš,“ dodala a mířila hloub do zahrady. Čekala výčitky a takhle blízko pokoje to není bezpečné.
Konečně se zastavila. Zahrady byly hodně rozlehlé. Melissa za celou dobu nenašla konec.
„Tak spusť,“ řekla a posadila se na lavičku.
„Co?“
„Já nevím. Výčitky, varování, kázání. Začni čím chceš.“
„Nemá to cenu, děláš si, co chceš.“
„To je fakt, ale…“
„Ale co? Myslíš, že jsi udělala dobře.“
„Vidíš, že to jde. Samozřejmě, že jsem udělala správně,“ kývla „Zabil by vás.“
„A my bysme se nechali.“
„Myslím, že tohle by nebyl na vás. Je moc silný. Až by všechny zabil stejně bych sem musela.“
„A navíc,“ dodala „Když jsem sem šla dobrovolně, sama a téměř hned, bude mi zase věřit.“
„Slyšel jsem.“
Melissa se usmála.
„Proč ji máš pořád u sebe?“ zeptal se po chvíli Sasuke. Melissa došlo, že mluví o růži. Usmála se a přetočila ji mezi prsty.
„Slyšel jsi,“ řekla jenom. Slyšel, ale nevěděl jestli i pochopil.
„Sem můžeš přijít kdykoliv budeš chtít,“ dodala po chvíli a zvedla se „Ale hlavní vchod nedoporučuju.“
Sasuke mlčel.
„Neboj ty prášky budu brát, nemusíš každé čtyři hodiny klepat na dveře,“ ujistila ho s úsměvem.
Sasuke pořád mlčel. Ten její klid se mu nelíbil. Byla si moc jistá svým bezpečím, zatímco on ne.
„Pozdravuj ostatní,“ dodala a zamířila zpátky do pokoje „Budu se těšit,“ řekla aniž by se otočila nebo zastavila a s růži v ruce mu zamávala.
Sasuke se zamračil. Pořád se mu to nelíbilo. Stál tam dokud mu nezmizela z očí, pak zmizel.
Melissa se svalila na postel. Dveře nechala pootevřené. Ani by se nedivila, kdyby Sasuke tábořil kousek odsud. Růži položila na noční stolek. Okamžitě na to usnula.
Další večer se pořád jeden z Itachiho večírků.
„Zase mě bude vystavovat jako nějakého psa,“ mumlala si pro sebe Melissa a vybírala si šaty. Vybrala si černé, splývavé, bez rukávu, jen s jedním ramínkem a s rozparkem na boku. Vlasy si vyčesala do drdolu s prameny zpuštěnými k ramenům.
Kolem krku černý náhrdelník s černými a křišťálově průzračnými kameny. Stejně průzračné kamínky byly i jako náušnice.
„Určitě se bude chlubit, že mě má zase zpátky,“ říkala si, když si obouvala černé páskové boty.
Nakonec ji nezbylo nic jiného než zamířit do hlavního sálu.
Klapavé kroky se nesly tiše chodbou. Když Melissa vešla do sálu, okamžitě všechny pohledy spočinuly na ní.
„Já to říkala,“ pomyslela si.
„Okouzlující,“ řekl Itachi.
Melissa se na něj usmála. Přitom uvnitř sebe volala o pomoc, protože…
Jak tušila celý večer byl nuda. Buď Itachi mluvil o něčem, čemu Melissa vůbec nerozuměla, nebo ji přestavoval dalšímu hloučku čumilů, což poslouchat nechtěla.
„Jste vskutku půvabná,“ řekl jeden.
„Děkuji,“ odpověděla zdvořile, i když by ho nejradši poslala někam.
„Věnovala byste mi tanec?“
„Možná, že ano, ale ty podpadky jsou dost ostré a já navíc neumím ani krok,“ odmítla „Navíc mě budete muset omluvit,“ dodala.
„Děje se něco?“ zeptal se Itachi.
„Jo už je dávno po půlnoci a já se co nevidět proměním v dýni,“ zavtipkovala. Všichni se, ať už nuceně nebo ne, zasmáli. Včetně Itachiho.
„Opravdu mě to mrzí, ale není mi zrovna dobře,“ řekla omluvně.
„Doufám, že to není nic vážného?“ zeptal se někdo.
„Nedávno prodělala nemoc a ještě se nejspíš nezotavila,“ odpověděl místo ní Itachi.
„Opravdu mě to mrzí, slibuji, že příště se zdržím déle,“ dodala a zamířila pomalu pryč. Nejenže už jich měla plné zuby, ale nikdy neměla moc ráda davy.
V pokoji si Melissa lehla na postel. Podívala se na růži na stolku. Trochu se jí zastesklo.
Asi po hodině se posadila. Nakoukla ven na chodbu. Pořád se ozývali hlasy.
„Rození půlnoční pařmeni,“ řekla si a zamknula dveře. Přešla k těm do zahrady a otevřela je. Opatrně našlapovala do trávy.
„Nechám mu do toho baráku zabudovat klimatizaci.“
Melissa se procházela zahradou. Vzduch byl sice chladný, ale po hodinách v uzavřeném prostoru osvěžující.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář