„Můžu zůstat u tebe?“ zeptala se Melissa Sakury.
„No, jistě.“
„Super díky, takže všichni můžete jít, uvidíme se později,“ řekla rychle a než stačil někdo cokoliv říct, vystrčila je ven. Zůstala jen ona a Sakura.
„Děje se něco? Vypadáš trochu nervózní.“
„No asi jsem. Něco se stalo a já nevím, jak vám to mám říct.“
„No jestli na to nejsi připravená, nemusíš nám zatím nic říkat. Jestli to nespěchá…“
„Má to pár měsíců čas.“

„Poslyš, jaktože jsi vůbec tady?“ zeptala se Sakura. Obě už byli u ní doma.
„Požádala jsem Itachiho.“
„A on tě pustil?“
Melissa kývla.
„Sasuke o tom ví?“
„Ne, nic jsem mu neřekla. Mělo vás to překvapit, nečekala jsem, že skončím na nemocničním lůžku.“
„Poslední dobou byl Sasuke tak nějak mimo, co se stalo?“
„Před třemi týdny jsme se trochu pohádali a já ho vyhodila.“
„Aha. Na něco se tě zeptám, ale jestli nechceš nemusíš mi odpovídat.“
„Hmm.“
„Ty a Sasuke, jak to s vámi je?“
„No…“
„Klidně mi to řekni.“
„Já sama nevím.“
„Miluješ ho?“
Melissa nad tím nikdy nepřemýšlela.
„Možná, rozhodně mi na něm hodně záleží a něco k němu nejspíš cítím, ale… možná se bojím toho, jak to cítí on. Už jsem se smířila s tím, že tu zůstanu, ale… nejspíš budu muset být s Itachim a Sasuke ho pořád nenávidí. Nevím jestli to všechno nedělá jen kvůli tomu, aby se dostal k Itachimu blíž.“
„Chápu, pak teda… to dítě, čí je?“
Melisse se zastavilo srdce. Ví to?!
„Jak to…“
„Doktor mi to řekl než jsem odešla. Překvapilo mě, že jsi Sasukemu lhala. Znamená to, že je Itachiho?“
„Ne, je Sasukeho.“  Neznělo to moc radostně.
„Tak proč mu to nechceš říct.“
„Bojím se jeho reakce. Nechci ho tím obtěžovat. Dokážeš si představit, že teď řeknu Sasukemu, že je otec?!“
„Takže to před ním chceš tajit?“
„Jen chvíli. Než odejdu tak mu to řeknu.“
„Jak dlouho tu můžeš zůstat?“
„Dva týdny.“
„A co Itachi?“
„Tomu to řeknu jako prvnímu.“
„Ale…“
„Když bych to řekla nejdřív Sasukemu, vůbec mi mě k němu nepustil a Itachi by si to vysvětlil po svém. Nejspíš by vás zabil.“
„Dobře.“

Následující dva týdny probíhali tak trochu napjatě. Balancování na ostří nože. Jenom se čekalo, kdo dřív spadne.
Melissa se zrovna chystala za Itachim, když někdo zaklepal. Sakura nebyla doma a tak šla otevřít ona. Ve dveřích stál Sasuke.
„Chtěl bych si promluvit,“ řekl. Melissa byla překvapená.
„No promiň, ale já musím jít, promluvíme si pak, ano?“
Než stačil Sasuke cokoliv říct, Melissa mu zmizela ve dveřích.
„Melisso?“ Itachi byl překvapený, že přišla tak brzo.
„Musím ti něco říct, možná už něco tušíš, ale musím ti to říct.“
„Tak spusť.“
„Sasuke sem chodil. Od začátku. Téměř každé dva dny, za mnou. Drželi jsme se venku. Před čtyřmi týdny jsi byl pryč, Sasuke byl u mě v pokoji, pršelo, a mi, já ani nevím, jak se to stalo, prostě jsem se najednou probudila v posteli z Sasukem. Nebyla to ani jeho ani má vinna, prostě se to stalo. Důvod proč ti to všechno říkám je, že i ta jedna noc stačila na to, aby… aby… prostě jsem… čekám dítě. Sasukeho dítě.“ Nastalo ticho. Řekla to, jak nejrychleji mohla. Itachi celou dobu poslouchal a ani jednou ji nepřerušil. O Sasukem věděl, ale nic nedělal. Věděl, že jeho by nic nezastavilo a chodil by za ní dál. Ale ten zbytek.
„Nevadí.“
„Nevadí?“
„Šlo o to aby to byla krev Uchihi, je jedno kdo z nás.“
„Co tím myslíš?“
„Sasukemu prostě řekneš, že to dítě je moje.“ Říkal to dost sebejistě, jako samozřejmost.
„Nic takového neřeknu.“
„Myslela sis, že ti to dítě nechám? Ale jistě, ale jen když budeš žít tady a Sasuke si bude myslet, že je moje.“ Vysmíval se jí. Vysmíval se jí přímo do očí.
„Chceš z toho dítěte udělat to, co je z tebe?!“
„Chceš říct, aby pokračoval v tradici a měl moc? Jistě.“ Melissa dostala vztek.
„To dítě nedostaneš. Klidně odsud odejdu, je mi jedno jestli budu muset být na ulici, hlavně, že se ti to dítě nedostane do rukou.“
„Nakonec se ke mně vrátíš.“
„Nevrátím,  já tě nepotřebuju. To ty mě potřebuje. Potřebuješ mě mít u sebe pro pocit, že tu moc máš pod kontrolou. Že ji můžeš manipulovat, protože máš strach. Ty se mě bojíš.“
Itachi se zamračil. Dostal vztek.
„To jsou lži.“
„To je pravda, ty ze mě máš strach. Ze mě a mojí moci.“
„Lžeš!“ zakřičel a rychlým krokem k ní zamířil. Měl vztek a nic ho nemohlo zastavit. Melissa couvala až k okrajům schodů.
„Patříš mě stejně jako to dítě.“
„Máš smůlu,“ řekla a vzdorovitě se mu podívala do očí. Itachim projela další vlna vzteku a namířila jeho ruku na Melissu. Ta upadla a skutálela se dolů ze schodů. Chvíli tam zůstala ležet. Nakonec se jí podařilo podepřít se na rukou.
„Tímhle nic nezískáš, ten strach ze sebe nedostaneš,“ řekla mu. V Itachim rostl vztek. Ve vteřině byl u ní dole. Melissa se na něj podívala. Z rány na hlavě jí stékal po tváři pramínek krve.
„Nedostaneš nás!“
„Mlč!“ zakřičel a kopl do ní. Melissa odletěla pár metrů a narazila na stůl. Zůstala ležet téměř minutu, nakonec se zvedla a znovu se podívala na Itachiho.
„Nikdy!“ zopakovala a vzápětí zmizela.

Melissina postava se objevila uprostřed nemocniční haly. Okamžitě se k ní seběhly sestřičky. Odnesli ji za doktorem a pak na pokoj. Jedné sestřičce se podařilo z Melissy dostat jméno, kam má zavolat.
Do pěti minut stál na chodbě před jejím pokojem, jak Sakura, tak i Sasuke a Naruto.
„Sasuke, počkej tady,“ řekla Sakura.
„Proč?“
„Nesmí nás být moc.“
„Proto může jít Naruto?“
„Prosím Sasuke.“ Sasukemu se to nelíbilo, ale nakonec kývl. Naruta s Sakurou otevřeli dveře a hned na to je za sebou zavřeli. Sasuke neměla ani šanci ji zahlídnout.
„Melisso?“ Melissa seděla na posteli, kolena přitažená k sobě a hlavu sklopenou.
Když uslyšela svoje jméno, zvedla hlavu a podívala se na ně. Z jejího pohledu poznaly, že něco není v pořádku.
„Co se stalo?“ zeptala se opatrně.
„Byla jsem u Itachiho a všechno mu řekla. On… chtěl, abych řekla, že to dítě je jeho a navždy u něj zůstala. Chtěl to dítě, aby z něj udělal netvora. Řekla jsem, že ne. Naštval se a uhodil mě, spadla jsem ze schodů, pak mě kopl. Nenapadlo mě nic lepšího než se, co nejdřív dostat sem.“
„Jste oba v pořádku?“ zeptal se Naruto.
„Já ano,“ řekla a vzápětí se rozbrečela. Sakura došla až k ní a objala ji. Naruto stál kousek od nich.
„Je pryč,“ řekla potichu. „Přišla jsem o něj,“ zakřičela. „On ho zabil! Vzal mi ho!“ křičela. Sakura se jí snažila utěšit, ale Melissa se nedokázala uklidnit. Vymanila se z objetí a snažila se dostat z postele. Sakura ji držela pevně.
„Naruto, dojdi pro doktora,“ řekla Narutovi. Ten na nic nečekal a vyběhl z pokoje. Nevšímal si překvapeného Sasukeho. Jelikož nezavřel dveře, uslyšel Sasuke křik a pláč. Okamžitě vběhl do pokoje. Uviděl Sakuru, jak se snaží uklidnit Melissu. Sasuke ji nepoznával. Slzy ji tekly proudem, pořád opakoval „Zabil ho! Vzal mi ho!“, mávala kolem sebe rukama a snažila se dostat pryč.
„Co se stalo?“ Sakura se podívala na Sasukeho.
„Běž pryč!“ zakřičela na něj.
„Co s ní je?“ Nechtěl se nechat takhle odbýt. Chtěl vědět, co se děje.
„Běž ven!“ zopakovala. Hned na to přišel doktor. Naruto pomohl přidržet Melissu a doktor jí píchl uklidňující injekci. Melissa se uklidnila a hned na to usnula.
„Čekal jsem, že se to stane. Po tom, co se jí stalo. Bude muset mít nějaký čas dozor. Pro
ni je to katastrofa, že ho ztratila,“ řekl doktor a odešel. Sasuke to všechno slyšel a nic nechápal.
„Řeknete mi sakra, co se s ní děje?“ Začala mu docházet trpělivost.
Sakura se podívala na Naruta a pak na Melissu. Na tváři se jí pořád leskli slzy.
„Měl by sis sednout,“ řekla.
„Fakt mu to chceš říct, Melissa…“ řekl Naruto.
„Musí to vědět!“ Sasuke se posadil.
„Melissa čekala dítě. Tvoje dítě,“ řekla a chvíli počkala až se Sasuke vzpamatuje. Sasuke se podívala na Melissu a pak na Sakuru.
„Dítě? Moje? Ale… proč mi to neřekla?!“
„Bála se tvé reakce. Nechtěla tě tím zatěžovat. Chtěla to nejdřív říct Itachimu a odejít od něj.“
„Byla za Itachim? Sama?“
„Slíbili jsme, že to nikomu neřeknem. Chtěla si to vyřešit sama.“ Sasuke neměl slov.
„Itachi po ní chtěl, aby řekla, že dítě je jeho a zůstala s ním. Melissa odmítla. Itachi ji uhodil, spadla ze schodů, pak ji ještě kopl.“ Chvíli bylo ticho. Sakura mu v očích viděla nejen překvapení, ale i lítost, vztek. Co bude cítit až mu řekne zbytek? Bolest? Touhu po pomstě?
„Melissa o dítě přišla,“ dodala. Sasuke si myslel, že už ho nic nepřekvapí, ale…
„Itachi?!“
„Už jen kvůli Melisse, prosím nic nevyváděj. Zrovna teď potřebuje živého Sasukeho. Vím, že máš vztek, ale nesmíš ho dát najevo. Pro Melissu to je dost velká ztráta, kdyby ztratila ještě tebe, nezvládla by to.“ Byla to prosba. Sasuke vstala a přešel k Melissa. Ta se mírně chvěla, ale spala. Ránu na hlavě měla zalepenou a i ruku měla obvázanou.
Jenom se na ni díval. Nic neříkal ani se nehýbal.
„Běžte prosím na chvíli pryč,“ řekl pak aniž by se na ně podíval. Sakura kývla a i s Narutem odešli.
„Měla jsi mi to říct,“ řekl potichu a prsty přejel po obvaze na ruce. Sedl si na židli a chytil ji za ruku. Dál už nic neříkal. Jen čekal až se probudí.
Melissa otevřela oči a uviděla Sasukeho. Chvíli nic neříkala, pak vyškubla svoji ruku z jeho a otočila se k němu zády. Nezlobila se na něj. Zlobila se na sebe. Lhala mu, zklamala ho.
„Vím to,“ řekl Sasuke. Když to Melissa slyšela, skulila se do klubíčka a do očí se jí nahrnuly slzy.
„Promiň. Je mi to líto.“
Sasuke jí sotva rozuměl.
Posadil se k ní na postel a vzal ji do rukou. Objal ji, jak nejlíp uměl. Ulevilo se mu, když se nebránila. Naopak, omotala svoje ruce kolem jeho pasu.
„Není to tvoje vinna, nic z toho,“ řekl konejšivě.
„Měla jsem ti to říct. Kvůli mně je pryč.“ Sasuke pochopil, že mluví o dítěti.
„To není tvoje vinna,“ zopakoval jí pomalu.