Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kapitola 5

24. 5. 2008

Nikdy by nevěřil, že ho něco tak naštve. Nezlobil se na Melissu, ale na bratra a sebe. Jen tam stál a nechal ji jít. Nic neudělal. Jak mohl?
K Sasukemu mířila Sakura, Kakashi a Naruto, jako Melissa. Sasuke si na chvíli pomyslel, že je to skutečně ona a srdce mu poskočilo, ale pak si vzpomněl na výměnu a předešlá ponurost se vrátila
„Kde je Melissa,“ zeptala se Sakura, když ho dostihly.
„Šla s nimi,“ řekl a uhnul pohledem. Do očí se jim zpovídat nedokázal.
„Cože?“ řekl překvapeně Naruto, který už se vrátil do původní podoby.
„Šla s nimi,“ zopakoval jim a snažil se potlačovat vztek.
„No to je menší problém,“ řekl Kakashi.
Je to velký problém, opravil ho v duchu Sasuke.

Mezitím Melissu vedli jeskyní. Melissa se snažila moc nerozhlížet. Rozhodně nebylo na co. Vlhko, chladno. Jestli tady má nějakou dobu žít, bude potřebovat hodně pevný nervy. A taky zásobu osvěžovačů vzduchu.
„Rád tě vidím,“ ozvalo se odkudsi. Melissa se snažila někoho v tmě rozeznat.
„Melissa, že?“
„Ano,“ souhlasila, i když doteď nevěděla komu to říká. Z tmy vyšla postava.
„A ty jsi Itachi,“ řekla.
„Výborně! Znáš moje jméno.“
„Kdo by ho neznal,“ utrousila Melissa.
„Tak pojď, zavedu tě do tvého pokoje,“ řekl a znovu se ponořil do tmy. Melissa ho následovala. K jejímu překvapení ji Itachi zavedl z ponuré jeskyně do příjemně osvětleného, teplého prostředí domu, následně pak do pokoje, odkud byl krásný výhled do přírody. Pokoj byl jak z pohádky. Velká postel z nebesy, parketová podlaha, skříně, stůl, těžké vínové závěsy. Všechno jako z nějakého zámku.
„Nádhera,“ neodpustila si Melissa.
„Jsem rád, že se ti tu líbí. Měla by ses tu cítit, jako doma,“ řekl Itachi.
„No doma jsem sice neměla postel, jako bazén a takový krásný výhled, ale beru to,“ připustila Melissa.
„Výborně! Ve skříni najdeš oblečení. Můžeš si vzít cokoliv. Pak tě někdo vyzvedne, posnídáme spolu. Určitě máš spoustu otázek.“ Melissa jen kývla. Itachi opustil pokoj a Melissa osaměla.
Byl první, kdo jí odpoví aspoň na nějaké otázky a taky ten krásný pokoj a výhled… ne nesmí zapomenout, že je to Itachi Uchiha, ten bastard co…
„Udělala jsem dobře, když jsem sem šla?“ zeptala se sama sebe a lehla si na postel. Byla příjemně měkká, jako z hedvábí. Venku už svítalo. Brzké slunce ozařovalo každé zákoutí pokoje a na obloze vytvořilo krásnou hru s barvami.
„Tak se podíváme, co tu máme,“ řekla Melissa a otevřela šatník. Naskytl se jí pohled na nespočet šatů. Většinou tmavší barvy, ale tu Melissa milovala. Vytáhla jednu černou krátkou sukni a rudý svetřík s loďičkovým výstřihem. Vlasy nechala rozpuštěné, jenom přední prameny sepnula vzadu rudou sponou, co našla v šperkovnici. Pak si sedla a čekala až pro ni někdo přijde.
Po deseti minutách pro ni přišel jeden z do kápi oděných nohsledů. Zavedl ji do tmavší jídelny. Uprostřed byl dlouhý stůl. Asi pro patnáct lidí na každé straně a po jednom místě v čele.
„Prosím, posaď se,“ řekl Itachi, který seděl v čele a ukázal na místo vedle sebe. Melissa se posadila. Před ní bylo prostřeno stříbrné nádobí.
„Jako první bych se ti chtěl omluvit za ta zranění. Dotyčný byl již potrestán. Když dovolíš, někdo se ti na ně podívá.“
„To je v pořádku, už….“ řekla a vzpomněla si na Sasukeho a vodičku, kterou ji donesl. Najednou se ji zastesklo. „…už je to skoro zahojené.“
„Dobře tedy,“ řekl klidně. Podoba se Sasukem se nezapřela, ale stejně mu něco chybělo.
„Hádám, že víš, jaktože jsem tady?“ zeptala se parovinu.
„Vím toho o tobě hodně,“ přiznal „Ale o tvém příchodu bych ještě chvíli pomlčím. Zatím ti musí stačit, že je to tvůj osud.“
„Aha, osud! Tak na ten moc nevěřím.“
„Měla bys. Nějaké další otázky?“
„Proč já?“
„Jsi půvabná, víš to?“
„Na komplimenty mě neužiješ.“
„Škoda, právem ti náleží,“ řekl „Ale… ublížit ti nehodlám, jen tě chci mít po svém boku. Jsi výjimečná osoba.“
„Takže mě chce prostě mít tady? U sebe? A to je vše?“
Itachi kývl.
„A navíc tady se můžeš naučit všechno, co budeš chtít. Vím o velikosti tvé čakry. Máš sílu a potenciál, který se musí rozvinout. Stejně nemáš u koho být, ne?“
Melissa sklopila oči. Klidně by to pár dní u Kakashiho přežila a pak…
„Ne,“ přiznala.
„Nebo se ti tu snad nelíbí?“
„Ne, právě naopak. Nevěděla jsem, že… no….“
„Chápu. V tom případě si užívej mojí pohostinnosti.“
„Žádný háček?“
„Proč by měl být?“
„Něco takovýho bez jakéhokoliv ale?!“
„Žádné ale!“ ujistil ji.
„To beru,“ řekla a dala se do jídla.
Když se po snídani vrátila do pokoje, cítila se unavená. Věděla, že by měla nějak dát ostatním vědět, ale sotva něco zmůže, když se jí zavírají oči.

Vzbudila se až k večeru. Venku už pomalu zapadalo slunce.
„A sakra,“ uklouzlo jí, když se podívala z okna. Prosklenými dveřmi vyšla ven. Vešla do krásné zahrady. Po pár desítkách metrech ústila do lesa, ale Melissa pochybovala, že bude nehlídaný.
Melissa ušla pár a metrů a pak se posadila. Rozhlédla se kolem a když se ujistila, že je sama, zavřela oči.
Soustředila se na sílu uvnitř sebe. Snažila se ji zformovat do něčeho malého, ale aby to létalo. Když otevřela oči, před jejíma očima plachtila malá modře zářící sova. Divoce mávala křídlama a snažila se udržet na jedno místě.
Melissa se spokojeně usmála.
„Počkej tady,“ pošeptal a rozběhla se k pokoji. Někde vyhrabala papír a něco na psaní. Na papír naškrabal jednoduché Jsem v pořádku a papír srolovala. Podala ho malé sově a myšlenkami ji poslala obraz Vesnice Listí a Sasukeho. Nevěděla, kde je, ale doufala, že sova cestu najde.
„Tak to máme tohle,“ řekl a zadívala se na nebe. Slunce už zapadlo, takže byl čas večeře.
Melissa otevřela šatník a zadívala se na šaty. Vytáhla jedny vínové, bez rukávu, s rolákem. Vlasy si sepnula do drdolu a vyšla z pokoje.
Cestu do jídelny si pamatovala dobře. Našla ji bez problému,
V jídelně už seděl Itachi a vypadalo to, že čeká.
„Vypadáš kouzelně,“ řekl a usmál se. Melissa se mu úsměv oplatila a kdoví proč si vzpomněla na Sasukeho. Pořád ho měla v hlavě a srovnávala s Itachim. Snažila se na něj nemyslet, ale čím víc se snažila tím víc ho měla v hlavě. Pořád viděla jeho nespokojený výraz, když odcházela.
„Trochu jsem spala,“ řekla a posadila se.
„V pořádku. Doufám, že jsi měla nerušený spánek?!“
„Jako v pohádce,“ kývla a vrhla se na jídlo. Měla příšerný hlad. Itachi se podíval na obvazy na rukou.
„Někomu řeknu, ať se ti na ně podívá,“ pronesl.
Melisse došlo o čem mluví.
„Ne, to je v pořádku. Po večeři si obvazy sundám. Rány už jsou zahojené.“ Nechtěla, aby se na ni kdokoliv z jeho poskoků díval. Nechtěla, aby se jí kdokoliv z nich byť jen dotkl.
„Dobře, když chceš.“
„Můžu se na něco zeptat?“ řekla Melissa po chvilce.
„Samozřejmě.“
„Ta zahrada…“
„Ach ano. Doufal jsem, že máš ráda květiny a prostor. A máš tak možnost být na vzduchu kdy chceš.“
„To je výborné, ale…. Nešmíruje mě tam někdo, že ne?“
„Tvé soukromí nebude nikdo narušovat. Samozřejmě v půli lesa je bariéra, aby se k nám nedostal nikdo nezvaný.“
Melissa zmlkla. Doufala, že třeba za ní Sasuke přijde. A že on se o to určitě pokusí! Ale takhle… co když ho chytí?
„Je nádherná,“ řekla nakonec, aby nevypadala nápadně. V žádném případě Itachimu nežrala jeho kecy. Něco jí chce a ví jak se sem dostala. A ona to zjistí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář