„Kde je?“
„Sasuke, klid,“ uklidňoval ho Naruto „Řekl, že přijde až na něco přijde.“
„Naučili jsme se už tolik technik a ani jedna nefungovala,“ povzdechla si Sakura.
„No jo, to místo je hledanější než samotný Hokage,“ souhlasil Naruto.
„Musí být nějaký způsob,“ řekl Sasuke.
„Pokud je, Kakashi na něj přijde,“ ujistila ho Sakura.
„Je to sedm měsíců. Před patnáct nevydařených pokusů,“ řekl Sasuke.
„Dostali jsme přece zprávu, že je v pohodě,“ připomněl mu Naruto.
„Před víc, jak půl rokem. Od té doby nic.“
„Třeba nemá čas.“
Sasuke mlčel. Že ji tam vůbec pouštěl. Jak mohl dopustit, aby s nimi odešla. Celé ty měsíce žádná zpráva. Nic! Sžírala ho nejistota a obavy.
„Nazdar bando,“ pozdravil Kakashi.
„Tak co?“ zeptal se na rovinu Sasuke.
„Mám se dobře, díky za optání.“
„K věci.“
„Našel jsem pár dalších technik.“
„A?“
„Ubývá jich. Není moc způsobů jak proniknout takovou silnou bariérou.“
„Ale způsob je!“
„Uklidni se Sasuke, nějak se tam dostanete.“ Možná… časem, dodal

Uběhl rok. (To je podle mě času dost) Ani jednou nepřišla Melisse zpráva. Ani jednou za ní nikdo nepřišel. Společnost jí dělal jen Itachi a že se snažil. Naučil ji všechno o chakře a jak ji používat.
Melissu ale trápilo, že neměla o Sasukem a ostatních žádnou zprávu. Celý rok se sžírala v nejistotě a zklamání.
Zapomněli snad na ni? To se jí nechtěl věřit. Pořád měla v hlavě Sasukeho výraz, když odcházela. Časem se jí ale jeho obraz vybavoval hůř a hůř. Koneckonců rok je rok a to je hodně času. Začala se bát, že na ně zapomíná. Už dávno si přiznala, že jí chybí a teď… měla na něj zapomenout.

Byl horký letní večer. Itachi pořádal večeři, které se účastnili, jak Melissa hádala, ti největší padouši. Melissa stála celý večer po Itachiho boku a jen se zářivě usmívala. Už ji bolely panty u pusy a z věčného kývání bolela hlava. Když už toho měla dost, omluvila se a zamířila do pokoje.
Takováhle večeře nebyla první. Už si zvykla. Itachi se s ní pokaždé chlubil, jako s něčím vzácným a všem tak evidentně připadala. Stačilo, aby řekl, že je z jiného světa a ihned následovaly ohromené zvuky. Už jí to připadalo jako roj vos. Otravných vos.
Melissa za sebou zavřela dveře pokoje a rovnou zamířila ven. Ovanul ji teplý větřík.
„Konečně můžu dýchat,“ řekla a opatrně našlapovala do trávy. Zahrady byly veliké a, jak nedávno zjistila, bylo v nich i přírodní bludiště.
Melissa se zastavila u altánku obrostlý růžemi. Jednu držela v ruce. Dal jí ji Itachi během večeře. Byla tmavě modrá. Což bylo sice proti přírodě, ale Melisse se nesmírně líbila.
„Melisso?“ ozvalo se za ní. Melissa ztuhla. Ten hlas poznávala. Rychle se otočila. Byl to on. Nebo…
„Sasuke?“ ujistila se. Sasuke si ji prohlížel od hlavy k patě. Vypadala…. jinak. Tolik nevydařených pokusů. Nevěřil, že ji uvidí a hlavně takhle. Měla na sobě tmavě modré splývavé šaty téměř až k kotníkům. Šaty měli lodičkovitý výstřih a rozparek na boku. Vlasy v drdolu s pár prameny vlnících se k holým ramenům. Kolem krku měla náhrdelník vysázený tmavě modrými kameny.
„Nevěřila jsem, že bych někoho z vás ještě viděla,“ přiznala pořád překvapená Melissa. Srdce ji bušilo o sto šest a žaludek se jí stahoval radostí a šokem.
„Pokoušely jsme se sem dostat, ale jeskyně je hlídaná a kolem je bariéra.“
„Já vím. Tak jak…“
„Přiletěli jsme.“
„Aha,“ řekla a pak najednou Sasukeho objala. Sasukeho to zaskočilo. Sice se neviděli rok, ale…
„Promiň,“ řekla Melissa, kdy ho pustila. Když ho předtím objímala, cítila, jako by se uvnitř jejího srdce zaplnilo prázdné místo „Ale…“ nedořekla. Za Sasukem se objevila Sakura a Naruto.
„Jsi to ty?“ žasl Naruto. Melissa kývla. Byla ráda, že je vidí.
„Téda, kam ses tak vyfikla?“ řekl „Nevypadá to, že by ses tu měla špatně,“ dodal.
„Dalo by se říct, že mám všechno, co chci, ale stejně…“
„Ráda tě zase vidím,“ řekla Sakura a odstrčila Naruta „Sluší ti to.“
„Díky.“
„Zjistila jsi něco?“
„Moc ne. Jenom to, že si mě Itachi hlídá jako poklad a při každé příležitosti se se mnou chlubí.“
„Třeba tě balí!“ pokusil se Naruto o vtip. Melissa se lehce usmála, zato Sasuke se zamračil.
„Řekl, že mě chce mít prostě po svém boky. Nic víc mi zatím neprozradil.“ Rozhodla se všechny komplimenty, které ji za ten rok složil, vynechal.
Melissa se dívala na každého z nich. Nemohla uvěřit vlastním očím. Celý rok nic až teď.
„No nic, je nám to líto ale musíme jít,“ řekla Sakura.
„Tak zas někdy,“ řekl Naruto a přidal se k Sakuře.
„Jdeš Sasuke?“ zeptala se Sakura.
„Doženu vás,“ řekl jenom a přitom se zamračil. Sakura a Naruto zmizeli a nechali je samotné.
„Netváříš se zrovna…“
„Divíš se,“ přerušil ji „Celý rok se sem snažím dostat. A když se nám to podaří…“
„Čekal jsi, že budu někde spoutaná, bez jídla a pití?“
„V tohle jsem rozhodně nedoufal.“
„Tak promiň. Řekla jsem ti přece, že mi neublíží. Není to zrovna nic příjemného být pořád u něj a nevědět proč, ale tobě je to zřejmě jedno. Myslíš, že se tu mám báječně, přitom o sobě rok nedáte vědět. Je mi líto, že jsem tě zklamala,“ vyčítala mu a odhodila růži, kterou celou dobu držela v ruce. Sasuke se na ni letmo podíval. Asi to trochu přehnal. Měl být přece rád, že ji vidí živou. A taky byl rád, tak proč musel…
„Promiň,“ řekl.
Melissa sklopila hlavu. To jednoduché promiň ji lehce zahřálo u srdce, ale…
„Itachi mi nechce nic říct. Naučil mě používat chakru. Vím, že se mnou něco chystá, ale nevím co.“
„Měla by jsi jít s námi. Sice ti zatím nic neudělal, ale…“
„Ne,“ přerušila ho Melissa.
„Ale…“ Sasuke pocítil znovu ten vztek, jako ten večer, kdy odešla.
„Ne! Neublíží mi, to vím. A chci zjistit proč mě sem přivedl.“
Na Sasukem bylo vidět, že přemýšlí. Pak se sehnul a zvedl růži, kterou Melissa odhodila.
„Dobře,“ řekl a zastrčil ji růži za ucho „Ale když se bude cokoliv dít, dáš vědět.“
Melissa kývla. Pak ale za sebou uslyšela, jak se otvírají dveře jejího pokoje. Rychle se otočila. Věděla, že je to Itachi. Když se otočila zpátky, aby varovala Sasukeho, byl pryč. Melissa se dotkla růže za uchem a už teď se jí stýskalo.
Když se otočila, Itachi stál přímo před ní. Natáhl k ní ruku a chytil ji pod krkem. V očích mu hrála zlost a snad v nich viděla i záblesk žárlivosti.
„Popovídali jste si?“ řekl zlostně.
Melissa nevěděla, co na to říct. Uvnitř ní narůstal strach a ten poháněl Itachiho vztek výš.
„Jsou to mí přátelé,“ řekla přidušeně. S jeho rukou kolem krku se jí nejen špatně dýchalo.
„Můj bratříček není hoden scházet se s někým jako ty,“ pronesl povýšeně „A to stejné platí i těch jeho kamarádečkách.“
„Pořád ale postrádáš něco, co je činí silnými,“ řekl mu vzdorovitě do očí „Něco, co má Sasuke a ty to nikdy nezískáš.“
Itachi ji viděl v očích odvahu a vzdor. Lekl se toho návalu odporu a v bezmocnosti ji uhodil a odhodil na zem.
Melisse se v očích objevili slzy bolesti a lítosti. Teď litovala, že nešla s ostatními. Pak si ale uvědomila, že by je tím vystavila nebezpečí a do těla se jí znovu vrátilo odhodlání zůstat.
„Myslím, že by jsi měla zůstat pár dní v pokoji,“ řekl po chvíli Itachi a zvedl ji za vlasy. Melissa se snažila nekřičet. Z vlasů ji vypadla růže, ale Melissa ji stačila chytit prsty. Svírala ji tak pevně až se jí trny z stonku zabořili do dlaně. Itachi ji dovlekl do pokoje, kde ji pustil. Melissa slyšela, jak zamyká dveře ven a zatahuje záclony. Pokoj se ponořil do tmy. Melissa nezvedla hlavu, zůstala tiše sedět, dokud Itachi neodešel a nezamknul i dveře do pokoje.
Pak si Melissa objala rukama kolena a rozplakala se. Rozevřela dlaň a podívala se na malé ranky po růži. Pak si prohlédla zakrvácenou růži. Nevěděla proč, ale byla ráda, že ji má u sebe. Vzpomněla si na Sasukeho a jeho poslední slova.
Opřená o postel zůstala Melissa sedět až do druhého rána. Ani tehdy se od tam nepohnula. Ani když přišli, aby jí přinesli jídlo. Ani když ho netknuté odnášeli. Zůstávala tam dny, které se vzápětí změnily na týdny.