Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ad Intinitum

26. 5. 2009

Slunce se vyhouplo na oblohu a celá vesnice se pomalu začala probouzet do dalšího dne. Někdo se chystal do práce, někdo do školy. Každý měl něco na práci.
,,Sasuke, pojď se nasnídat.” Mladý Uchiha vykoukl z pokoje. Na chodbě nikdo nebyl.
Pomalu se vyplížil z pokoje, ale místo do kuchyně zabočil doleva. Zastavil se před dveřmi do sousedního pokoje a přitiskl k nim ucho.
,,Zlatíčko, Itachi tam není,” ozvalo se za ním.
,,Ne?” podivil se Sasuke a snažil se nedat najevo, že se lekl.
,,Už šel do práce,” vysvětlila mu matka. 
,,Aha,” zamračil se Sasuke.
,,Tak pojď, dáš si snídani,” pobídla ho s úsmevem.
,,Nechci, nemám hlad,” zavrtěl hlavou.
,,Ale no tak, bratra uvidíš odpoledne.”
,,Slíbil, že mě ráno doprovodí. Měli jsme si dát závod. Slíbil to,” stál si za svým Sasuke.
,,Má moc práce. Navíc ti to určitě vynahradí.”
,,Jasně, jako včera, předevčírem. Prostě jako předešlých sedm let.”
,,Ale no tak-”
,,Neříkej mi zlatíčko,” přerušil ji než to stačila vyslovit.
,,Dobře, tak běž do školy. Já si s bratrem promluvím, ano?” pohladila ho po vlasech. Sasuke kývl, ale dokud jeho matka nezmizela na schodech, tvářil se dál uraženě. Teprve pak si dovolil projevit zklamání. Tohle mu dělal Itachi vždycky. Něco mu slíbil a pak… většinou se ani neobtěžoval mu to říct.
Naposledy se zadíval na dveře a pak zamířil dolů. Z domu vyběhl dřív než mu matka stačila vnutit snídani. Stejné tempo udržel doku nebyl z dohledu poslední člen klanu Uchiha. Už mu lezlo krkem, jak ho každý přirovnával k Itachimu. Tolik se mu snažil vyrovnat, ale sám na to prostě nestačil. Byl dítě a ani vlastní bratr mu nehodlal jakkoliv pomoct. I otec ho ignoroval. Itachi byl číslo jedna. Sasuke… ten zatím místo v otcově žebříčku neměl.
,,Sasuke!” Sasuke se neotáčel. Šel dál a ignoroval křik. ,,No tak, nedělej, že neslyšíš, moulo.” Konečně ho dostihl a s nadšeným výkřikem mu skočil do cesty. ,,Baf.”
,,Co chceš?”
,,Jdeš do akademie, ne? Jdu taky,” usmál se Naruto. ,,Před chvíli jsem viděl tvého bratra. Chytil nějakého ninju. Je úžasný.”
,,To je možný, ale ty jdi někudy, kde nikdo nebude.”
,,Proč?”
,,Lezeš mi na nervy. Proč nejdeš otravovat někoho jiného?” Naruta taková reakce překvapila. Sasuke sice nebyl nikdy výřečný, ale nikdy nekřičel. ,,Slyšels?! Vypadni. Nemám na tebe a tvoje řeči náladu. Přestaň mě otravovat. Proč myslíš, že nemáš kamarády? Chováš se jak šašek. Lezeš všem na nervy,” nadával Sasuke a hlasitostí nešetřil. Nikdy takhle nekřičel. Proč taky. Bylo mu sedm a měl toho víc před sebou než za sebou.
Naruta pomalu začínalo Sasukeho chování děsit. Byl zvyklý, že se na ně lidé z vesnice mračili, ale nikdo na něj nekřičel.
Doufal, že se začne Sasuke smát a řekne, že to byl vtip. Nic takového se ale nestalo. Otočil se a odešel. Nechal tam Naruta samotného. V tu chvíli mu bylo jedno, co s ním bude. Měl vztek. Věděl, že není správné si svůj hněv vylývat na ostatních, ale bylo mu to jedno.
Teprve když do třídy vešel Iruka a Naruto neseděl na svém obvyklém místě, začalo ho hryzat svědomí. Dobře, přehnal to, ale Narutovi se sem prostě nejspíš nechtělo chodit.
,,Sasuke, neviděl jsi Naruta?” zajímal se Iruka.
,,No… proč bych měl?”
,,Ráno jsem byl u něj doma, abych se ujistil, že nezmešká vyučování a řekl mi, že půjde s tebou.”
,,Ne,” zalhal Sasuke. ,,Neviděl jsem ho.” Nerad lhal, ale mě strach, že když by se Narutovi něco stalo, bylo by to na něj. Nikdo je neviděl. Naruto se prostě ulejvák.
,,No dobře, odpoledne za ním zajdu,” rozhodl a odložil seznam studentů na stůl. Naruto mu dělal starosti, ale nemohl tu jen tak nechat třicet studentů o samotě a jít ho hledat. Musel doufat, že Naruto něco neprovedl.
Jakmile skončilo vyučování, vydal se Sasuke domů. Celou cestu běžel, aby zastihl bratra. Vtrhl do domu přesně v okamžiku, kdy se Itachi chystal odejít.
,,Jdeš pryč?”
,,Ano.”
,,Ale slíbils mi-”
,,Jindy, ano?”
,,Kdy jindy? Vždycky říkáš jindy, ale-”
,,Nekřič, nemá to smysl, bratříčku. Měl bys jít radši hledat svého kamaráda.”
,,Koho?”
,,Toho blonďatého chlapce. Chodíš s ním do akademie. Dnes ráno se ztratil. Váš sensei oznámil jeho zmizení před dvěma hodinami.” Sasuke si vzpomněl, jak Iruka na pár minut odešel. ,,Můžeš ho jít taky hledat.”
,,Ale-”
,,Ráno jsem zahlédl, jak běží k lesu, zkus to tam. Je to koneckonců tvůj kamarád.”
,,Není,” zavrtěl Sasuke hlavou. ,,Jen se vtírá.”
,,To lidé dělají,” vysvětlil. ,,Když jsou sami,” dodal. Sasuke zmlkl. Teď se cítil opravdu vinen.
,,Když ho půjdu hledat, pomůžeš mi zítra?” Itachi se zasmál. Sasuke nechápal, co je na tom tak směšného.
,,Pomůžu ti kdykoliv budeš chtít,” řekl Itachi. ,,Ale svého kamaráda bys měl jít hledat, protože ti na něm záleží. Ne protože ti slíbím trénink.”
,,On je ale-”
,,Ať už je cokoliv,” přerušil ho Itachi. ,,Je pořád dítě jako ty. Na to bys měl myslet především.” Sasuke se zamračil
,,Fajn,” kývl Sasuke. Zajde k němu domů a bude to mít z krku. Nejspíš se mu prostě nechtělo do školy.
Když ale zvonil u Naruta, nebyl to on kdo mu otevřel. Přivítat ho přišla ustaraná tvář mistra Iruky.
,,Doufal jsem, že je to Naruto.”
,,On tu není?”
,,Ne. Dělám si o něj starosti. Naposledy ho viděli ráno.”
,,Víte,” začal Sasuke nejistě. ,,Já ho ráno taky viděl.”
,,Viděl? Proč jsi to neřekl? Kde?” Iruka na něj začal chrlit jednu otázku za druhou až Sasukeho polekal. Vypadal, že každou vteřinou uteče. ,,Promiň. Pojď dovnitř,” ustoupil a pustil Sasukeho dovnitř. Sasuke byl u Naruta poprvé. Bylo to tu jiné než u něj domu. Takové… pochmurné. Samota byla vepsaná na každém centimetru.
,,Sedni si a řekni mi, kde jsi Naruta viděl,” pobídl ho Iruka a rukou pokynul k židli.
Sasuke se posadil.
,,Ráno. Mluvil jsem s ním. Chtěl se mnou jít do akademie, ale já odmítl.”
,,Aha a dál?”
,,Já na něj křičel. Řekl jsem mu, že,” odmlčel se. Teď se za to styděl.
,,Nebudu se na tebe zlobit.”
,,Řekl jsem ať vypadne a nechá mě na pokoji. Že je šašek a leze všem na nervy. Proto nemá žádné kamarády.”
,,Aha, dobře,” snažil si Iruka urovnat myšlenky. ,,Nemyslím si, že to, co jsi řekl by Naruta urazilo. Nebylo to pěkné a jistě ho to ranilo, ale nemyslím si, že ze vzteku by třeba utekl. Jen se nejspíš schovává.”
,,Mrzí mě to.”
,,No, já nejsem ten komu bys to měl říkat.” Sasuke to věděl, ale nějak se mu do toho nechtělo. ,,Já chápu, že tě Naruto možná otravuje. On je trochu hyperaktivnější, ale jen se snaží se s tebou skamarádit. Pochop, že nemá rodinu a snaží se prostě s někým trávit čas.” Sasuke kývl a oči upřené do země prozrazovaly, že je mu to opravdu líto.
,,Já vím, že ti to nemůžu přikázat, ale zkus s ním trochu vycházet. Je dítě jako ty a neměl by vyrůstat bez kamarádů.”
,,Chcete, abys s ním kamarádil?”
,,Zkus to.”
,,Na jak dlouho?” Iruka se usmál.
,,Jen to zkus,” poprosil ho. ,,Nejdřív ho ale musíme najít. Neměl by být přes noc venku.” Sasuke se podíval k oknu. Opravdu, venku už se stmívalo.
,,Já ho zkusím najít,” nabídl se Sasuke.
,,Neměl bys jít domů? Rodiče tě budou hledat.”
,,Nebudou. Bratr říkal, že ho viděl běžet směrem k lesu.”
,,Nejsem si jistý,” váhal Iruka. Nechce mít na svědomí dva ztracené studenty.
,,Tak nashle,” rozloučil se Sasuke a zmizel než ho stačil Iruka zastavit. Vydal se k lesu.
Bohužel Naruto tam nebyl.
,,Naruto?” zkusil. Z lesa se ale nic neozvalo. Nechtělo se mu tam chodit. Ne že by měl strach, jen se mu tam nechce.
Sasuke stál na kraji lesa a díval se dovnitř. Pořád čekal, že se Naruto objeví a on tam nebude muset vkročit.
,,Nebuď srab,” napomenul se a vkročil do lesa. Ušel pár metrů, když někde zašustilo listí. Sasuke se zastavil a vystrašeně se rozhlížel kolem. V akademii je učili v takovýhle chvílích nepanikařit. Mají zachovat chladnou hlavu a zvážit možnosti. On ale zatím nebyl ani genin. Co na tom, že jeho bratr dokončil akademii v osmi. Jemu je sedm a nechal se zatáhnout do lesa, když se stmívá. Navíc tu někdo nejspíš je a Sasuke nevěděl kudy přišel.
,,Sasuke?” Sasuke sebou trhl a vyděšeně se otočil po hlase. ,,Co tady děláš?”
,,Hledal jsem tě.”
,,Hledal? Opravdu?” Narutův obličej se rozzářil, jak žárovičky na vánočním stromečku. ,,Vypadáš vyděšeně. Neříkej, že se bojíš lesa?!”
,,Nebojím,” zamračil se na něj Sasuke. ,,Iruka mě posílá. Hledají tě.”
,,Aha.” Naruto se otočil a zamířil pryč.
,,Počkej, kam jdeš?” zavolal za ním Sasuke.
,,Chceš jít se mnou?” zeptal se Naruto.
,,Co? Musíš se vrátit. Iruka-”
,,To počká. Něco ti ukážu.”
,,Já nevím,” znejistěl Sasuke a zadíval se hlouběji do lesa. Co když se ztratí.
,,Pojď,” chytl ho Naruto za ruku a táhl lesem.
,,Kam jdem?”
,,Překvapení,” usmál se za pochodu Naruto. ,,Něco ti ukážu. Tajemství. Za to, že jsi mě hledal.” Sasukeho překvapila Narutova dobrá nálada, po dnešním ránu.
,,Jsme tady,” oznámil Naruto a zastavil se. Stáli… no pořád v lese, před nějakým keřem.
,,Naruto, měli bysme se vrátit.”
,,Ještě jsi ho neviděl,” namítl Naruto a sehnul se k keři.
,,Koho?” nechápal Sasuke.
,,Podívej,” ukázal někam za keř. Sasuke se nahnul nad keř. Byl za ním strom a v prostoru mezi keřem a stromem leželo něco malého, chlupatého a živého.
,,Co je to?”
,,Pes,” řekl Naruto a natáhl k stvoření ruce. To zvedlo hlavu a malým čumáčkem se snažilo zachytit, co nejvíc pachu. Sasuke si myslel, že uteče, ale zvíře se zvedlo a přistoupilo k Narutově ruce. Ten ho vzal do rukou a zvedl, aby ho viděl i Sasuke. ,,Našel jsem ho před několika týdny,” vysvětlil a podrbal zvíře za ušima. ,,Jeho rodiče ho asi opustili,” dodal trochu smutně. ,,Je jako já.” Sasuke se zadíval do Narutovy smutné tváře. Pak pohledem sklouzl k zrzavému stvoření v jeho náruči. Vypadalo spokojeně a vůbec ne vystrašeně.
,,Ty se o něj staráš?” Naruto se usmál a kývl.
,,Nikoho jiného nemá,” řekl a podával mládě Sasukemu. ,,Na, určitě tě bude mít rád.” Sasuke couvl.
,,To nejde. Vždyť to ani nevypadá jako pes.”
,,No, podle knihy je to vlastně Psík Mývalovitý, myslím. Nic ti neudělá. Je ještě malý, jako my.” Sasuke si nebyl moc jistý, jestli je jako on. I přesto si vzal od Naruta malé zvířátko. Psík se v jeho náruči zavrtěl a Sasuke ho malém upustil. Mládě se ale chtělo jen uvelebit. Sasuke byl ale neklidný a mládě to vycítilo. Vyskočilo mu z náruče, doťapkalo k Narutovi a zvedlo k němu hlavičku.
,,Proč se ho bojíš?” zeptal se Naruto a zvedl zvíře ze země.
,,Nebojím,” protestoval Sasuke.
,,Bojíš. Bojíš se ho, protože je jiný než ty. Díváš se na něj zlým pohledem. Stejným, jakým se na mě dívají všichni ostatní. Nemáš ho rád a ani jsi mu nedal šanci.” Sasuke pochopil, že tím nejspíš naráží i na sebe.
,,To dneska ráno,” začal Sasuke. ,,Mrzí mě to.”
,,Nezlobím se na tebe,” usmál se Naruto.
,,Proč jsi tedy utekl?”
,,Neutekl jsem. Nechtělo se mi do akademie. Nikdy se mi tam nechce. Vždycky vidím ostatní děti s rodiči a nejspíš trochu žárlím. Závidím jím, že mají někoho, kdo je doprovodí a pak na ně čeká doma. Na mě se jen mračí. Nevím proč, nic jsem neudělal.”
Sasuke s zadíval do země. Na jednu stranu byl rád, že to nebyla jeho chyba. Na druhou stranu, bylo to poprvé, co si uvědomil, že Naruto je vlastně úplne sám. Nemá matku ani otce.
,,Pojď se mnou,” vyhrkl Sasuke než si to stačil pořádně promyslet.
,,Co?”
,,Pojď se mnou ke mě domů.“ Naruto se na něj nevěřícně díval.
,,Proč?” Na to Sasuke těžko dokázal odpověď. Snad Naruta litoval a chtěl mu trochu vynahradit to ráno.
,,Chci pro tebe něco udělat,” řekl Sasuke první věc, co ho napadla.
,,Proč?”
,,Tak půjdeš nebo ne?” Naruto si nebyl moc jistý, ale chtěl vědět, jaké to je, když má někdo doma rodinu.
,,Půjdu,” kývl a položil malého psíka zpátky do pelíšku u stromu.

Sasuke otevřel dveře do domu a s Narutem v patách vstoupil dovnitř.
,,Sasuke, jsi to ty?” ozval se ženský hlas. Naruto věděl, že to bude asi jeho matka. Trochu znervózněl, když uslyšel kroky. Po pár vteřinách se objevila usměvavá žena s černými vlasy a očima stejné barvy.
Když uviděla Naruta, nevěděla, co říct. Překvapilo ji, že si Sasuke přivedl někoho domů.
,,To je Naruto. Z akademie. Pozval jsem ho. Nevadí?”
,,Ovšem, že ne. Vítej Naruto,” usmála se na něj. Naruto se doteď schovával za Sasukem. Po přívětivém uvítání se odvážil vystoupit. Očima putoval po podlaze a nevěděl, co říct. Trochu se bál podívat se jí do očí. ,,Doufám, že máš hlad. Za chvíli bude večeře,” dodala. Naruto si dodal odvahy a podíval se jí do očí. Nemračila se na něj, jak všichni ostatní. Usmívala se.
Naruto kývl, i když vlastně nevěděl na co.
,,Tak pojď,” pobídla ho a s Sasukem zavedla do kuchyně.
Naruto si prohlížel každý kousek nábytku. Nikdy nebyl v tak velkém domě. Bylo to pro něj nové.
,,Posaď se.”
Naruto se zadíval ke stolu a po chvíli váhaní se posadil. Sasuke se posadil vedle něj. Nemyslel si, že Naruto bude tak zamlklý. Znal ho jako ukecaného, hyperaktivního kluka. Vedle něj tu ale seděl tichý a klidný Naruto, který očima hltal každý milimetr místnosti.
Naruto věděl, že Sasuke má i otce a bratra, nikde je tu ale neviděl.
,,Kde je Itachi?” zeptal se Sasuke.
,,Bratr za chvíli přijde. Řekl mi, že zítra ti vynahradí dnešek.”
,,Sasuke je doma?” ozval se druhý hlas. Byl to mužský hlas a šel z něj respekt. Narutovi se sevřel žaludek. Sasukeho matka byla milá, ale co když otec bude… nestačil ani domyslet, když do místnosti vstoupil Sasukeho otec. Byl vysoký, tmavé oči a vlasy.
,,Máme hosta. Sasuke si přivedl kamaráda. Naruta.” Uběhla chvilka než se ticho prolomilo.
,,Rád tě poznávám Naruto,” řekl a přisedl si ke stolu. Sice se neusmíval, jako Sasukeho matka, ale nepůsobil zle ani se nemračil.
Narutovi se ulevilo, protože Sasukeho bratra už několikrát viděl a Naruto se ho nebál.
Zavrzly dveře a po chvíli vstoupil poslední Uchiha v domu.
,,Netušil jsem, že mám dva bratry,” řekl, když uviděl Naruta.
,,To je Naruto, Sasuke ho k nám pozval,” řekl Sasukeho matka.
,,Aha, takže jsi ho našel. Kde se schoval? Hledalo ho několik jouninu.”
,,Byl v lese,” řekl Sasuke a už se chystal říct jim o lišce, ale uvědomil si, že by neměl.
,,Neměl bys chodit do lesa sám, hlavně ne večer,” napomenula Sasukeho matka.
,,Nebyl jsem sám,” namítl Sasuke.
,,Dva malí kluci nemají v lese, co dělat. A večer už vůbec ne.” Sasuke zmlkl, protože věděl, že hádat se s matkou nemá cenu. ,,Tak Naruto, zůstaneš přes noc? Nebylo by dobré, kdyby ses vracel domů takhle pozdě večer.”
,,No já,” Naruto nevěděl, co říct.
,,Můžeš spát u Sasukeho,” navrhla. Nikdo nic nenamítal. Těžko mohli. Ne všechno lze říct přede všemi. A před člověkem samotným.

Naruto se díval do stropu a ačkoliv byla půlnoc, nemohl usnout. Možná to bylo tím, že byl v cizí posteli, v cizím pokoji a vůbec domě. Za jeden večer se toho stalo tolik. Nikdy neseděl u jednoho stolu s tolika lidmi. Nikdy se na něj nikdo neusmíval, jako Sasukeho matka. Neměl rodiče ani sourozence. Mohl jen hádat, jaké to je mít rodinu. Dnešek byl plný věcí, které Naruto neznal. V hlavě měl tolik myšlenek a v srdci pocitů, že je těžko dokázal uspořádat. Možná proto nemohl usnout.
Přes chodbu dolehli k Narutovi hlasy. Velmi tiché, nedokázal rozeznat slova ani komu patří. Byl to jen šum, ale přece jen vytáhl Naruta z postele. Byl zvědavý. Zajímala ho každá věc, která se domě děla.
,,Neměl by tu být.”
,,Je to dítě, nemůže nic udělat.” Naruto nakoukl škvírou ve dveřích do pokoje. Uvnitř byli Sasukeho rodiče.
,,Je to monstrum. Sasuke ho sem neměl vodit.” Naruto couvl od dveří. Mluvili o něm?
,,Je dítě, jako Sasuke.”
,,Není jako Sasuke. Copak nevíš, co udělal? Kolik lidí zabil?” Naruto se rozběhl zpátky do pokoje. On přece nikomu neublížil?
Chtěl si lehnout a pokusit se zapomenout na to, co zapomněl. Ale nešlo to. Nic nechápal a tím víc se bál. Chtě nechtě se rozbrečel a začal se třást po celém těle. To vzbudilo Sasukeho, který nevěděl, co se děje.
,,Naruto, proč nespíš?” zamumlal. Naruto mu neodpověděl. Vzlyky byly stále hlasitější. ,,Děje se něco?” Sasuke došel k Narutovi, který klečel před postelí a držel se za hlavu.
,,Oni… slyšel jsem je. Já… nejsem monstrum. Nikomu jsem neublížil. Já ne,” vzlykal, že mu bylo sotva rozumět.
,,O čem to mluvíš?”
,,Nejsem monstrum. Nejsem,” zvyšoval Naruto hlas. Sasukemu se to přestalo líbit. Měl strach, že Naruto bude křičet víc. ,,Já… ne.” Sasuke vyběhl z pokoje.
,,Mami,” zakřičel. Ve dveřích se okamžitě ukázala jeho matka s otcem.
,,Děje se něco, zlatíčko?”
,,Naruto, on… brečí,” nevěděl přesně jak to popsat. Hluk na chodbě vyhnal z pokoje i Itachiho.
,,Itachi, vem Sasukeho k sobě do pokoje,” poprosila a zamířila k Sasukemu do pokoje.
,,Pojď,” pobídl ho Itachi a zavedl k sobě do pokoje. ,,Naruto bude v pořádku.”
Naruto byl pořád na stejném místě.
 ,,Proč brečíš? No tak, pšš,” snažila se ho utěšit. Chytila ho za ramena a obrátila k sobě.
,,Nikomu jsem neublížil,” vzlykal Naruto.
,,Ne, nikomu,” řekla a objala ho. Věděla, proč Naruto brečí. Slyšel je a nejspíš ho to vyděsilo.
,,On nás slyšel?” ozvalo se od dveří.
,,Slyšel. Myslíš si pořád, že je schopný někomu ublížit? Vždyť se bojí už jen těch slov.”
Itachi dovedl Sasukeho k sobě do pokoje.
,,Co se vůbec stalo?” zeptal se Itachi a posadil na židli.
,,On říkal, že není monstrum a že by nikomu neublížil. Prý někoho slyšel to říkat.”
,,Aha.”
,,Máma s tátou by to nikdy neřekli.” Itachi ale mlčel. Věděl, že to nejspíš opravdu vyšlo z úst jejich rodičů. Věděl, že vesničané s k tomu staví stejným způsobem. Na sedmileté dítě to ovšem bylo opravdu hodně. Nechápe všechny ty pohledy, slova. Děti se obvykle bojí, když se na ně někdo mračí. Proto jsou to děti. Mají svůj pohled na svět. Svůj dětský svět plný lásky a radosti.
,,Bude v pořádku. Zřejmě nějaká noční můra. Je v cizím prostředí. Teď jdi spát,” řekl. Sasukemu se tohle vysvětlení nelíbilo. Naruto byl sám odjakživa a nikdy ho neviděl nebrečel. Jeden večer někde v cizím domě ho přece nerozbrečí.

Ráno byla v domě stísněná nálada. Nikdo nepromluvil. Itachi odešel brzo ráno a Sasuke od té doby postával před svým pokojem. Nevěděl jestli má nebo nemá vejít. Pořád si pamatoval na včerejšek. Opravdu je samota tak hrozná?
Nakonec si dodal odvahy a vešel do pokoje. Když uviděl Naruta, jak sedí v jeho posteli, chtěl couvnout, ale nakonec vešel a zavřel za sebou dveře.
,,Ty jsi nespal?” zeptal se a přešel k posteli.
,,Chvilku ano. Promiň, že jsem ti zabral postel.”
,,Spal jsem u bratra,” řekl. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale nevěděl jestli má. Najednou měl z Naruta respekt. Aspoň tuto chvíli. ,,Tobě je dobře?”
,,Jo. Omlouvám se za ten včerejšek.”
,,Proč jsi brečel? Co jsi slyšel?”
,,Já… nechci ti to říct. Tvoje máma na mě byla moc hodná. Aspoň jednou jsem mohl vědět, jaké je to mít rodinu. Iruka je moc hodný a je jako můj otec, ale chybí mi máma a táta. I přestože nevím ani jak vypadají.” Sasuke se zadíval do země. Cítil se trochu provinile, že se k Narutovi choval ošklivě. Věděl, že Naruto nemá rodinu, ale nestaral se o to a tím si to neuvědomoval. Teď, po včerejšku, se styděl. Věděl, že zítra, až se ráno potkají v akademii, bude všechno při starém. Naruto bude zase ten otravný ubožák a Sasuke bude zase starý Sasuke. Ale pro dnešek by snad mohl být kamarád.
,,Půjdeme do akademie,” oznámil Sasuke. ,,Spolu, ano?” Naruto byl Sasukeho chováním překvapený.
,,Proč jsi na mě tak hodný?”
,,Nevím,” pokrčil rameny. ,,Můžeš to brát jako omluvu, jestli chceš.”
Naruto se usmál a natáhl k Sasukemu ruku.
,,Díky. Za včerejšek. Aspoň na chvíli jsem byl součástí rodiny.” Sasuke se chvíli díval na Narutovu ruku a pak ho za ni chytil. Prostě jen tak, přátelské gesto.

Naruto seděl na židli a díval se z okna. Iruka před chvíli odešel a nechal ho tu se slovy ať nechodí ven. Všichni jounini a chunini byli svoláni kvůli naléhavé záležitosti. Iruka mu ale nic neřekl.
,,Kdyby nezamkl, nesedím tu jak pecka,” řekl Naruto. Pak venku zahlédl pohyb. Někdo někam běžel. A ten někdo byl Sasuke. Naruto překvapilo, že tu teď večer běhá sám. On tu byl držen jak v kleci a ani Sasuke by neměl být bez dozoru.
Naruto se rozhodl v minutě, ale věděl, že správně.
Otevřel okno a vyskočil ven. Nebyl sice ještě genin, ale první patro zdolat dokáže.
Venku byla tma a Naruto tak tak stihl zachytit kam Sasuke běží.
Vzdálenost mezi nimi ne nezkracovala, Sasuke měl přece jen velký náskok. Nakonec ho přece jen dohnal. U lesa.
,,Sasuke? Co tu děláš?” Sasuke se k němu otočil a Naruto spatřil něco, co by u Sasukeho nikdy nečekal. Slzy. ,,Sasuke? Něco tě bolí? Nebo jsi zraněný?”
,,Jsou mrtví.”
,,Kdo?”
,,Všichni. Zabil je! On!” Naruto nic nechápal a nevěděl si rady. Sasuke tu nemůže zůstat, ale všichni jsou pryč.
,,Sasuke, řekni mi co se stalo?” řekl.
,,Itachi… viděl jsem ho… zabil rodiče. Všechny… jsou mrtví…” Narutovi konečně došlo, proč ten povyk. Nejspíš chtěli chytit Itachiho.
,,Sasuke, nemůžeš tu zůstat,” řekl a natáhl k němu ruku.
,,Nech mě na pokoji,” zakřičel Sasuke a ohnal se po něm rukou. ,,Nech mě tady třeba zemřít.”
,,To neříkej.”
,,On je zabil. Všechny. Nikoho už nemám,” křičel Sasuke.
,,Máš mě,” řekl Naruto. Sasuke se na něj podíval a trochu se uklidnil. ,,Taky nemám rodinu. Máme jeden druhého a naše tajemství, pamatuješ?” Sasuke po chvíli kývl a vypadalo to, že se uklidňuje. ,,Je mi to líto, opravdu. Samota bolí, ale ty nejsi sám.”
,,Proč to udělal Naruto? Je to můj bratr. Myslel jsem, že mě má rád. Že…” znovu se rozvzlykal.
,,Pojď se mnou domů, začíná být zima a ty tu nemůžeš takhle zůstat.”
,,Nechci nikam jít. Nechci nikoho vidět.”
,,Mě vidíš a nevadí ti to,” usmál se na něj.
,,To je něco jiného.”
,,V čem?”
,,Ty jsi… jako já. Nechci jít někam, kde mi řeknou, jak je jim to hrozně líto. Slíbí, že bude všechno dobrý, přitom nic neví.”
,,Máš pravdu. Nic neví. Ale přesto se nám snaží pomoct. Když ti slíbím, že tam nikdo nebude, půjdeš se mnou?”
,,Proč to děláš? Nemusíš mi pomáhat.”
,,Taky jsi mi pomohl. Jsme kamarádi.”
,,Kamarádi?”

,,Jasně. Ty, já a naše tajemství. On je taky sám, ale má nás.”
,,Kde je?” zeptal se najednou Sasuke.
,,Hm, asi v lese. Nejspíš spí. Chceš ho vidět?” Sasuke kývl. Naruto ho tedy zavedl k místu, kde má psík místo. Jakmile mládě zavětřilo Narutův pach, zvedlo hlavičku a čekalo na jeho příchod. Naruto ho vzal do náruče a pohladil po hlavě. Pak ho podal Sasukemu. Ten si ho nejistě vzal a snažil se ho udržet v náručí. Zvíře se chvíli vrtělo, ale nakonec si našlo pohodlně místečko v náruči a uklidnilo se. Sasuke se odhodlal a pohladil ho mezi ušima.
,,Víš, já nevím, jaké je to mít sourozence,” řekl Naruto. ,,Ale kdybych měl mít bratra chtěl bych, aby byl jako ty,” přiznal.
,,Proč?”
,,Já nevím. Prostě bych chtěl.” Sasuke zamyšleně hladil psíka mezi ušima.
,,Nebylo by špatné mít tě za bratra. Nejspíš,” řekl Sasuke a dál drbal psíka za ušima.
,,Opravdu?” rozzářil se Naruto, když to uslyšel. ,,Slib mi, že budeme bratry,” požádal ho Naruto.
,,Co? Vždyť nemůžeme…”
,,Já vím, ale jen tak. Jako bratři. Oba nikoho nemáme, tak si můžeme být jako bratry navzájem.” Sasuke chvíli neodpovídal. Moc nechápal Narutův nápad, ale měl pravdu v tom, že oba jsou sami a nikdo jiný to pochopit nemůže.
,,Tak jo,” řekl a natáhl k němu volnou ruku. Naruto ji s úsmevem stiskl a druhou rukou pohladil mládě po hlavě.
Ten večer zanikla jedna velká rodina a vznikl jeden malý slib. Slib bratrství. Slib věčného přátelství.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:O ♥

(Senri-hime, 13. 6. 2014 13:55)

Jak je možné že mě snad každá tvoje povídka takhle rozbrečí? :O Je to krásné napsané, škoda že něco takového jako je Ad Intinitum se opravdu nestalo i v anime :) Byl by to dokonalý příběh :) Jen tak dál :)

krasny

(shijo, 5. 8. 2009 20:58)

tenhle pribeh byl fakt moc hezkej dojemnej a hlavne smutnej .....skoro sem u toho brecela smekam pred tebou

*_*

(Yo-chan, 9. 7. 2009 18:36)

nádherná povídka...

úžasnýýýýýýýýýýýýýýýý

(Keiko, 30. 6. 2009 12:12 , 30. 6. 2009 12:10)

To bylo to nejhezčíííííííí a zároveň i nejsmutnějšííííí co jsem kdy četla! Smutný bylo to jak se k Narutovi zachoval Sasukeho otec (u toho jsem hodně brečela) a to co se stalo Sasukemu.

Nádherné!

(Ayumii!!!, 28. 5. 2009 19:53)

Bylo to opravdu nádherné! Děj se mi úplně odvíjel před očima. Ještě teď si utírám slzy. Opravdu sokonalé, měla by jsi tohle psát častěji. tenhle styl ti opravdu sedí. Nemám vůbec nic, co bych ti mohla vytknout. Snad jen_pokračuj dál =)

...

(Zuzka, 27. 5. 2009 20:18)

Já tě obdivuju ... to je fakt uplne dokonaly...normálně moc komentáře nepíšu, ale tohle bych bez komentáře nechat nemohla to je fakt krasný :)

=')

(Kaky13, 27. 5. 2009 11:28)

to je krásný =) já tě obdivuju, ty tvoje schopnosti něco takovýho napsat. to je dokonalý =´)

...

(Nami, 27. 5. 2009 0:40)

...existuje len niekoľko vyvolených s talentom a fantáziou, ktorú okupuješ...a je úžasné, že sa s tým podelíš s ostatnými...pre mňa sú tvoje poviedky, taký "malý útek" z každodennej reality, tzv. dávka pozitívnej energie...a hlavne tie na SasuNaru
Myslím, teda viem, že táto nie je výnimkou :)
Takže ..."fantastico"...

bůůůůůůůůůůůůůůůů

(Iruka sensei, 26. 5. 2009 20:27)

To bylo nádherný
Ještě teď si otírám slzy...
Doufám, že zase něco takovýho někdy napíšeš