Šel tiše chodbou a pátravě se díval kolem sebe. Cestou ho míhalo spoustu známých tváří, kromě jedné, kterou toužil vidět. Pak konečně. Černé vlasy svázané na temeni hlavy, tmavé oči, které vám pohlédly až do duše, podmanivý úsmev a několik knih v ruce z poslední hodiny odkud právě šel. Sevřel se  u žaludek a srdce rozbušilo, když kolem něj procházel, ale musel sklopit oči k zemi, aby se vyhnul jeho pohledu.
Jakmile zahnul za roh, vrátil se jeho žaludek i srdce do normálního stavu. Nicméně ho zahrnul vyčítavý pocit vůči sobě. Pokaždé, když ho potkal, si nadával, jak něco takového mohl dopustit? Proč se to vůbec stalo? A jak se toho má zbavit?
Zadumaný do svých myšlenek vešel do třídy a posadil se do své lavice. Bylo mu jedno, co se kolem něj děje. Bylo mu jedno, kdo na něj mluví. V hlavě měl jen jeho.
,,Naruto, vnímáš?” podařilo se konečně někomu upoutat jeho pozornost.
,,Hm. Co je?” zamumlal.
,,Už zvonilo a učitel je tady. Koukej vstát,” řekl Shikamaru, který seděl v lavici vedle něj. Naruto se zahleděl ke katedře vedle níž stál učitel a pohledem očekávání se díval na Naruta.
,,Pardon,” omluvil se s úsmevem Naruto a postavil se.
,,Posaďte se,” řekl jim učitel a Narutovo opoždění přešel mlčky.
,,Vůbec jsem ho neslyšel přijít,” přiznal se Naruto.
,,Ani jsi nemohl. Neuvěřitelný, jak se někdo jako ty dokáže zamyslet tak, že ho ani zvonění neprobere.”
,,Hm,” zamumlal znovu Naruto a znovu byl ponořený ve svých myšlenkách. Narutovi se stala ta nejhorší věc, jaká se mu jen stát mohla. Zamiloval se.
Kdekdo si řekne, že zamilovat se není hřích. A mají pravdu. Důležité tu je, do koho se zamiloval. Byl starší, byl zadaný a navíc to byl jeho profesor.
Nebylo to jen takové to přelétavé zalíbení, kterým si projde snad každý. Ze začátku si to sice myslel, ale po několika měsících si přiznal, že ho miluje. Dnešním měsícem je to půl roku.
Jeho jediným přáním bylo zbavit se toho pocitu. Zkoušel si vsugerovat, že je to ten největší parchant na světě. Na chvíli to zabralo, ale pak znovu viděl ten jeho dechberoucí úsmev a byl zpátky tam, kde začal. Jakoby neustále balancoval na ostří nože. Chvíli se mu dařilo na něj nemyslet a když už si myslel, že je po všem, bum a vše bylo při starém.
Chtělo by to někomu se svěřit, ale na světě neexistuje člověk, kterému byste mohli říct: zamiloval jsem se do svého učitele. To bylo samé: ha ha ha, nebo: ale prosím tě, to nic nebude.
Je na to sám.

Doma to bylo zcela o něčem jiném. Zatímco ve škole se trápil tím, zda ho potká nebo ne či, kde má právě hodinu. Mezi stěnami svého pokoje si mohl dovolit aspoň trochu úlevy. Asi po deseti vteřinách mu ale začal chybět a musel na něj znovu myslet. Připadal si jak stíhačka. Byl v koncích. Z tohohle neexistovalo východisko. Jednoduše to musí přetrpět a s posledním dnem ve škole mu dát sbohem.

Všichni měli zrovna odpolední pauzu na oběd, takže chodby byly prázdné a třídy tiché. Téměř všichni byly venku nebo v školní jídelně.
Naruto se sám procházel po chodbě. Nevěděl kam jde, jen prostě nechtěl sedět ve třídě a čekat na zvonění.
Chtěl zahnout doprava, když narazil do něčeho měkkého a živého. Ani si nestihl všimnout, do koho vrazil. Zády padal na stojan s mapami, který byl metr od něj. Ozvala se velká rána a Naruto byl pohřben pod mapami všeho druhu.
,,Jsi v pořádku?” ozval se něčí hlas. Naruto otevřel oči a spatřil přes sebou nápis Asie. Podepřel se na rukou a posadil se. Většina map z něj sklouzla a rozkutálela se po chodbě. ,,Krvácíš?” Naruto si bezmyšlenkovitě stáhl na čelo. Opravdu. Na prstech mu utkvělo trochu krve. Přesto, že slyšel jak na něj někdo mluví, pořád ho nenapadlo podívat se. ,,Jsi v pořádku?” zopakoval hlas.
,,Jo, nic to…” zvedl hlavu a konečně spatřil toho, kdo na něj celou dobu starostlivě mluvil.
,,Jsi Naruto, že? Chodíš s mým bratrem do třídy,” natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát.
,,Jo, chodím,” kývl a začal skládat mapy zpátky na místo.
,,Opravdu ti nic není? Nemotá se ti třeba hlava?” ujišťoval se, zatímco mu pomáhal s úklidem.
,,Ne, jsem… v pohodě.” Co víc měl asi říct? Sám sebe obdivoval, že vůbec dokázal vypustit něco smysluplného. Vždyť to byl On. Ten, kterého tajně miloval.
,,To zranění bychom ale měli vyčistit,” řekl a podíval se na krvácející ránu na hlavě.
,,Jo, no…” dlaní si snažil setřít krev. Aniž by to věděl, akorát si ji rozetřel po čele.
,,Pojď se mnou, sám to těžko zvládneš,” řekl a vedl ho na konec. Naruto věděl kam jdou. K němu do kabinetu. Bude s ním sám v jedné místnosti.
Naruto se v duchu okřikl. Vždyť je to jeho učitel. On by přece nestál o studenta.
,,Posaď se,” ukázal Itachi na židli a sám přešel k lékárničce. ,,Kdyby se ti začala motat hlava, měl bys to někomu nahlásit. Můžeš mít otřes mozku.”
,,Dobře,” kývl Naruto. Necítil se tu zrovna dobře. Ne, že by to tu byla nějaká díra, ale byli tu sami. Nikdo jiný v tomhle kabinetě stůl neměl.
,,Můžeš říct Sasukemu a on mi to přijde říct,” přisunul si k němu druhou židli.
,,My s Sasukem moc dobře nevycházíme. Vlastně vůbec,” přiznal Naruto. ,,Nesnášíme se. Je to…” zmlkl, když si uvědomil s kým mluví.
,,Jen to klidně řekni,” pousmál se Itachi. V ruce držel kousek vaty namočený v desinfekci. ,,Znám svého bratra.Dokáže být náladový. Je tak trochu…” hledal vhodné slovo.
,,Egocentrický?” nadhodil Naruto a vzápětí sebou mírně škubl, když se desinfekce dotkla poraněného místa.
,,Promiň,” omluvil se. ,,Už jsem o tobě slyšel.”
,,Od Sasukeho? Tak to rovnou říkám, že to nebyla pravda,” hájil se Naruto.
,,Ne. Sasuke o tobě sice mluvil, ale jen protože jsem se ho zeptal. Myslel jsem od tvých učitelů.”
,,No tak to vyjde na stejno.”
 ,,Kdo se o tebe stará?” Naruto se na něj překvapeně podíval. ,,Nic mi do toho není, takže nemusíš odpovídat.”
,,Jsem plnoletý, můžu bydlet sám.”
,,Před šesti měsíci?”
,,Prosím?”
,,Před šesti měsíci jsi dosáhl plnoletosti. Zůstal jsi ně všechno sám.” Naruto kývl, pořád ale nechápal kam tím míří. ,,Tvoji učitelé si všimli, jak se ti zhoršil prospěch. Absence je taky dost vysoká. V hodinách se prý nesoustředíš.”
,,Máte mi promluvit do duše?”
,,Ne,” pousmál se Itachi. ,,Dělám to z vlastní vůle. Byl by škoda, kdyby sis pokazil život, protože máš třeba problémy a bojíš se svěřit. Chápu jaké to je, když jsi na všechno najednou sám. Taky jsme s Sasukem přišli o rodiče.”
,,Já vím. Takže vám řekli, ať mě politujete a třeba se pak začnu učit, že?”
,,Pokud by o tebe měli starosti… na tom není nic špatného.”
,,Ne, jim jde o to, aby mě neměli další rok na krku. Mají snad pocit, že mi nahradí rodiče?” ránu na hlavě už měl dávno ošetřenou. Teď tu naproti sobě seděli a mluvili bůhví o čem.
,,To si nemyslím,” řekl. ,,Máte se Sasuke víc společného, než si myslíš.”
,,My dva sotva budeme přátelé.”
,,Každý potřebuje někoho komu se může svěřit.”
,,To jako Sasuke? Být to holka, je z něj drbna školy.” Co na tom, že právě pomlouval Sasukeho před jeho vlastním bratrem.
,,Nemyslel jsem zrovna jeho. On opravdu není ten pravý komu se člověk může svěřit.”
,,Jo to… tak koho?”
,,Můžeš přijít za mnou. Ačkoliv jsme s Sasukem bratři v mnoha věcech se hodně lišíme,” řekl a zamířil zpátky k lékárničce, aby uklidnil dezifenkci. Mohl to udělat klidně potom, ale tímhle dal Narutovi prostor. Ať si to vyloží, jak chce sám.
,,Za Vámi? Vždyť jste…” zmlkl. Jak ta věta vlastně končí? Můj učitel? O tolik starší?
,,Jestli jsi chtěl právě říct, že někdo tak starý to sotva pochopí, můžu tebe uklidnit,” otočil se k němu čelem. ,,Je mi jen čtyřiadvacet.” V tuhle chvíli by Naruto měl hvízdnout nebo připitoměle koukat, ale držel se zpátky. ,,Neříkej, že sis myslel, že jsem starší?”
,,No. On o tom člověk moc nepřemýšlí. Prostě jednou jste něčí učitel, tak jste prostě…”
,,Moc starej?” doplnil ho. ,,Pak tě určitě můj věk potěšil,” usmál se. Potěšil? Jsou od sebe jen šest let. S důrazem na to JENOM. ,,Zkus se na mě chvíli nedívat jako na učitele.”
,,To dělám už půl roku,” zamumlal Naruto. Pořád si opakoval, je to tvůj učitel, ale bylo mu to houby platný.
,,Opravdu?” Naruto si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. ,,A co vidíš?” Naruto se mu jak na rozkaz podíval do očí. Viděl člověka, kterého už půl roku miluje. Co kdyby mu to řekl? Určitě by se mu nevysmál. Třeba by…
,,Zamilovala jsem se,” vyhrkl Naruto. ,,Do někoho,” dodal vzápětí.
,,To je radostná věc, ne?”
,,Vůbec ne,” namítl. ,,Každým dnem to proklínám.”
,,Proč?”
,,Je to… není to zrovna ta nejvhodnější osoba.”
,,No, láska si zrovna nevybírá. Ale pokud tě ten člověk má taky rád…”
,,On o tom neví.”
,,Neřekneš mu to?”
,,To ani náhodou,” zamítl to Naruto. ,,To by bylo, jako…” Těžko k tomu najít přirovnání.
,,Říct něco takového mě?” zkusil Itachi. Naruto kývl. Jak výstižné. ,,V tom případě by jsi to zkusit měl,” řekl a posadil se zpátky vedle něj.
,,Ne, vy to ne-”
,,Zkus to,” naklonil se k němu.
,,Já…” slova jakoby se mu zasekly v hrdle.
,,Jen to zkus,” zašeptal a položil mu ruku na tvář. Naruto otevřel ústa. Opravdu to chtěl udělat, když se najednou Itachi rozplynul. Jako pára nad hrncem. Po chvíli Naruto poznal, kde je. Leží na své posteli a zírá do zdi. Byl to jen sen. A přitom to působilo, tak živě a skutečně. Ale Naruto by mu to ve skutečnosti nikdy neřekl.

Celou dobu, co Naruto šel do školy o tom snu přemýšlel. Klidně by si lehl tady na tu lavičku, kdyby měl jistotu, že by se mu zdálo to stejné.
Vypadalo to, že je ve škole mezi prvními. V některých částech chodby byly ještě zhasnutá světla. Jakoby ta škola říkala: Jdi domů.
,,Hned bych šel,” řekl si Naruto, když mířil do třídy. Přemýšlel jestli to má vážně udělat, když narazil do něčeho měkkého a živého.