***

„Sasuke?“

„Ano?“

„Máš mě rád?“ zeptal se Naruto a podíval se mu do tváře. Sasuke se přetočil na bok, aby mu viděl líp do očí.

„Proč se ptáš?“

„Já jen… je mi s tebou dobře a to všechno, jen chci vědět jestli je to kvůli těm nocím. Nebo jestli… jestli za tím můžu hledat i city?!“ Sasuke ho pohladil po tváři.

„Co myslíš? Znáš mě a víš, jak se k různým lidem chovám. Zkus se zamyslet a říct, jak bych se choval, kdybys pro mě byl jen hračka do postele. Hmm?“ Naruto se zamyslel a najednou se za svou otázku styděl. Měl vědět, že kdyby to bylo jen na noc, Sasuke by se choval jinak. Neobjímal by ho, jak to dělá každou noc. Nehladil by ho ve vlasech, když usínal. Neusmíval by se, pokaždé, když přijde domů.
„Neměl jsem se tak blbě ptát.“
„Blbé otázky jsou tvoje parketa,“ usmál se Sasuke.
„Stejně, bych to chtěl slyšet.“
„Co?“
„Co cítíš.“

„Víš, že na tohle nejsem.“

„Jo, stejně to chci slyšet.“

„Copak jsem ženská, abych si tu vyléval srdce?“

„Srdce nech tam, kde je. Jen mi řekni jestli mě máš rád.“ Sasuke se zamyslel.
„Ne, nemám…“

„Ne-nemáš?“ zopakoval Naruto plačtivě.

„Nemám tě jen rád,“ dořekl Sasuke. Naruto v tom měl guláš.

„Nechápu.“

„Ty mě to hodláš donutit říct, že?“

„Můžu tě třeba začít lechtat,“ využil situace Naruto.

„Nejsem lechtivý, za to vím, že ty ano.“

„No ehm… hele nebuď taková netykavka. Prostě řekni svoje a já řeknu svoje.“

„Ty ses vyjádřil už dost.“

„No tak, Sasuke,“ dotíral Naruto. „Něco za něco, hmm?“

„Co vyváží vyznání citů?“

„Hmm… fyzické vyznání touhy?“

„Děláš lákavé nabídky, ale co když její kvalita bude stát za houby.“

„No dovol, do teď sis nestěžoval.“

„Stejně...“

„Můžeš to říct ve větě. Třeba: Jsem tak hrozně rád s Narutem, protože je skvělý člověk a…, doplňte tečky.“

„Jsi roztomilý, ale máš to marný.“

„Prosím,“ přitulil se k němu Naruto. „Jsou to jen dvě slovíčka.“

„Nevzpomínám si.“

„Nemusíš. Pamatuješ, co jsi mi řekl? Pravdu máš v srdci, nemůžeš ji zapomenout. Tak to řekni.“

„Naruto…“

„Prosím, prosím, pěkně prosím.“

„Naruto…“

„Roztaj srdíčko a pověz mi svoje tajemství.“

„Jsi otravnej.“

„A drzej, já vím.“

„A to na tobě tolik miluju.“ Naruto se na něj s úsměvem podíval.

„Vidíš, že to jde.“

„Mizero, vyprovokovals mě.“

„Zopakuj to, znělo to tak krásně.“

„Jsi otravnej.“

„To po tom.“ Sasuke se usmál a přitáhl si Naruto blíž.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„Já tebe taky.“ V tu chvíli byl Naruto šťastnější než kdy jindy. Měl pocit, že má všechno, co potřebuje.

„Měly bysme vstát,“ řekl po chvíli Naruto.

„A chce se ti?“

„Ne.“

„Tak, co řešíš!?“

„Nezapomeň, že máme jít oba za Tsunade.“

„Počká.“

„Jindy bych souhlasil, ale teď chce mluvit i se mnou a třeba mě konečně povolá znovu do služby.“

„A proč u toho potřebuje mně?“

„Třeba jako posouzení. Bydlím u tebe a chce vědět jestli jsem schopný znovu nastoupit. Takže pamatuj, ten ucpaný záchod před dvěma dny byla nehoda.“

„Já, ale nechci, aby ses vrátil do služby,“ namítl Sasuke.

„Proč ne? Přes papíry se Hokagem nestanu.“

„Když budeš znovu plnit mise, odstěhuješ se a já tě uvidím jednou za uherský rok.“

„Hmm, to by pro tebe nebylo dobrý, vzhledem k tvé potřebě každou noc.“

„Nejde mi jen o tohle, jenom…“

„Chyběl bych ti?“ zkusil hádat Naruto.

„Spíš bych měl potřebu tě vidět.“

„Chyběl bych ti.“

„Je to jen-„

„Jo dobře, potřeba mě vidět, ale i tak, ty bys mi chyběl a to znamená, že… že mi Tsunade může víš co?!“

„Jsem pro tebe důležitější než práce?“ zeptal se Sasuke. Nikdy nezažil, že by byl důležitější než cokoliv jiného.

„Víš, jak si zakládám na přátelích, ne?“ Sasuke věděl a dobře si pamatoval, co jsou pro Naruta přátelé. Vždycky byl ochotný za ně nastavit krk. „Tak si domysli, co pro mě znamená vztah nás dvou.“

„Tak zajdem za Tsunade,“ řekl Sasuke a posadil se.

„Nic na to neřekneš?“

„Na co jako?“

„Na to, co jsem řekl. Víš třeba…“

„Naruto, vydupal sis vyznání lásky, víc po mě nechtěj.“

„Ty vůbec nespolupracuješ. Říká ti něco slovo romantika?“

„Ne.“ Naruto se k Sasukemu posadil zády a nasadil výraz uraženého. „Ale znám význam slov romantika po Uchihovskou,“ dodal Sasuke a objal Naruta kolem ramen. „Ty a já,“ vysvětlil. „To je všechno, co potřebuju.“ Naruto se k němu otočil tváří. „Možná nejsi romantik, ale jsi přeborník v vymlouvání.“

„To nebyla výmluva, ale fakt.“

„Fakt je, že máme půl hodiny zpoždění,“ upozornil Naruto a vysoukal se z Sasukeho objetí. „Musíme za Tsunade, jinak me degraduje na post uklízeče,“  hledal Naruto oblečení. „Příště si dávej bacha, kam házíš moje oblečení,“ sundal svoje tričko z lampy. „A hejbni sebou, válet se můžeš jindy.“

„Víš, když tě tak pozoruju při oblíkání, mám chuť ty šaty z tebe zase servat.“

„Tak si ji nech zajít,“ usadil ho Naruto a hodil po něm oblečení. „Máš minutu, jinak spíš dneska sám,“ upozornil ho. „Na gauči.“

Sasuke rozrazil dveře a rozběhl se ulicemi. Nemohl uvěřit, že udělal takovou pitomost. Neměl ji poslouchat. Neměl to před ním tajit.

„Nemůžeš mu to říct. Chápu, že teď je těžší mu lhát než kdy jindy, ale občas musíš poslechnout rozum. Rozumíš?“

Kývl. Řekl, že rozumí a souhlasil dál s ní hrát tu stupidní hru. Nikdy nezapomene výraz v jeho tváři, když vešel do kanceláře. Slyšel každé slovo. Slyšel všechno. Pravda může být krásná, ale občas bolí. A on mu ublížil. Tehdy, když se ho ptal, mu lhal a právě to Naruta mrzelo nejvíc. Lži. Neměl je rád a doufal, že Sasuke by mu nikdy nelhal. Zklamal se v něm.
Trvalo to jen pár minut než našel Naruta stát uprostřed ulice. Vrhl se k němu a začal se mu omlouvat. Přerušil ho prázdný výraz v Narutových očích. Díval se na něj a v očích… neměl v nich nic. Přesně takhle se na něj díval tehdy ráno. Tehdy, když ho na chvíli nepoznal.

„Naruto, potrestej mě, jak chceš, ale tohle není vtipný.“ Naruto nic neřekl, jen ho dál propaloval prázdným pohledem. „Naruto řekni něco.“ Naruto pootevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Vypadalo to, jakoby přemýšlel. „Naruto?“

„Kdo jsi?“ vyšlo z jeho úst a v tu chvíli se Sasuke zbořil svět.

„Ty-ty to nevíš?“ Naruto zavrtěl hlavou.

„Sasuke, říká ti to něco?“ Naruto zavrtěl hlavou. „Víš, kde jsi?“ Naruto znovu zavrtěl hlavou. „Víš vůbec něco?“ neudržel se Sasuke. Naruto se lekl a s strachem v očích couvl. „Promiň, nechtěl jsem křičet,“ omluvil se Sasuke, ale pochyboval jestli Naruto vůbec pochopil význam slova promiň. Pojď se mnou.“
Sasuke zavedl Naruta za Tsunade. Bylo zřejmé, co se stalo. Naruta mrzelo, že mu lhali, že mu Sasuke lhal, a chtěl zapomenout. A to se přesně stalo. Sasuke nevěděl jestli se má začít vztekat teď nebo až pak. Měl vztek na Tsunade, protože to ona to vymyslela. Měl vztek na sebe, že s tím nic neudělal.

„Uděláme testy a pak uvidíme,“ oznámila mu Tsunade, když Naruta uložili do nemocničního pokoje. Byl to pokoj dostatečně oddělen od ostatních nemocných.

„Uvidíme? Jestli máme pokračovat v lhaní nebo konečně začít říkat pravdu? Víte kam s tou svou hrou můžete jít?“ vztekal se. „Hrál jsem ji dost dlouho,“ dodal a odešel. Zamířil za Narutem. Chtěl mu nějak pomoct. Zkusí všechno, aby si vzpomněl. Bude mu klidně hodinu, vyznávat lásku, jen, aby mu zase řekl jménem a neznělo to, jako když to pronášíte s kostkou ledu v puse.
Vešel do pokoje a sedl si k Narutově posteli. Prázdný výraz se změnil v strach. Naruto si nic nepamatoval a musel mít strach.

„Naruto?“ oslovil ho. Naruto se na něj podíval. „To je tvoje jméno. Naruto Uzumaki.“

„Moje jméno?“ zopakoval. „Ty… Sa…“ nemohl si vzpomenout.

„Jmenuju se Sasuke… Uchiha, říká ti to něco?“ Naruto zavrtěl hlavou. Všechny tyhle slova pro něj byli nové.

„Kdo jsi?“ zeptal se Naruto.

„Tvůj přítel… a víc než jen to.“

„Přítel? My jsme… přátelé?“

„Byli jsme víc.“

„Byli? Víc?“

„Ty…“ odmlčel se. Snažil se přijít na způsob, jak mu to říct po lopatě, aby to pochopil. „Ty jsi nejspíš zapomněl úplně všechno, ale pamatuješ, co jsem říkal?“ Blbá otázka. Jasně, že nepamatuje. „Že pravdu máš v srdci. Ty nejkrásnější vzpomínky uchováváš na místě, které nezapomíná.  Jenom zkus… zkus poslouchat srdce. Všechno to máš tam, jen musíš přijít na způsob, jak…“ zmlkl. Nemělo to cenu. Naruto ho sice poslouchal, ale houby chápal.

„Řekni mi… všechno,“ požádal ho Naruto. Sasuke nebyl výřečný, ale jediný způsob, jak Narutovi připomenout jeho život je mluvení.
Začal mu vyprávět všechno, co věděl. Jaký je, co zažil. O jejich týmu, akademii, misích. Po hodině, ale vešla do pokoje Tsunade a přerušila Sasukeho vyprávění.

„Ahoj Naruto,“ pozdravila ho s úsměvem. Naruto se na ni podíval a pak se otočil na Sasukeho.
To je tak… stará prolhaná rašple?“ Tsunade se podívala na Sasukeho.

„Nějak ses rozkecal. Copak jsi mu všechno řekl?“ zeptala se, zatímco začala Naruta prohlížet. „O vás? O tom, co všechno děláte? Uvědomuješ si, že zřejmě nepochopí o čem mluvíš. Inteligencí klesl na úroveň sedmiletého dítěte. Slova, jako láska, milenec a to na tři písmena nepochopí.“

„Jenom jsem mu vyprávěl, chtěl to.“

„K části o vás ses zřejmě nedostal, co?“

„Zkusil jsem to na začátku, ale nemá to cenu,“ přiznal Sasuke.

„Musíš být trpělivý.“

„Trpělivý? Mám čekat deset let než se dostaneme, tam kde jsme skončili? Já ale nechci čekat deset let. Nechci čekat ani rok. Dokážete obnovit paměť, tak proč se do toho nepustíte?“

„Nevíme přesně, co způsobilo ztrátu paměti a mohli bysme mu mozek jen poškodit. Čím víc si získá přirozenou cestou a až uznám za vhodné, přejdem k obnově.“

„Co mám teda dělat?“

„To co doteď. Vyprávěj mu a ukazuj fotky, cokoliv, co uznáš za vhodné. Jen svoje pocity si nech pro sebe.“ Sasuke kývl. Neměl na vybranou, musel hrát podle pravidel.

„Tak Naruto, bolí tě něco?“ zeptala se Tsunade.

„Hmm, bolí?“ Zřejmě plně nechápal význam slova bolest. „Něco nepříjemného,“ vysvětlila.

„Ehm, ne. Je mi dobře, jen…“ odmlčel se. Nevěděl, co to je, jen to bylo nepříjemné.

„No?“ pobídla ho Tsunade. „Musíme vědět všechno.“

„Tady,“ položil si ruku na místo, kde má srdce.

„Aha,“ pochopila Tsunade a podívala se na Sasuke. Ten se zamračil a pak beze slova odešel z pokoje.

„Proč?“ zeptal se Naruto.

„To nic, zřejmě… musel na záchod. Za chvíli se vrátí. Ty odpočívej a hlavně klid,“ radila a pak odešla i ona. Sasukeho našla na chodbě.

„Takže si přece jen něco pamatuje, že? To, jak jsme mu ublížili, ty lži,“ začal Sasuke.

„Sám si říkal, že pravda se nedá zapomenout, protože je v srdci. Bylo to to poslední, co Naruto cítil. Dej mu čas a třeba se probudí i příjemnější city.“

„Možná, ale nepochopí je.“

„Nesmíš mu to vyčítat.“

„Nevyčítám to jemu, ale vám,“ řekl a otočil se k odchodu. „A sobě,“ dodal a zamířil zpátky do Narutova pokoje. V očích už neměl strach, ale zmatek. On byl jediný, kdo mu mohl jakkoliv pomoct. Nikdo jiný nevěděl, jak na tom Naruto je. Jen on a Tsunade. A na ní to rozhodně nechávat nechtěl.
Od toho dne byl Sasuke pořád u Naruta. Vyprávěl mu, co chtěl. Nevynechal nic. Nechtěl mu lhát. Ukazoval mu fotky všech z akademie a říkal jména. Zrovna, když mu ukazoval fotku jejich týmu, poznal Sasuke, co to je, žárlit.

„Líbí se ti?“ zeptal se i když měl chuť tu fotku teď roztrhat.

„Připadá mi… milá,“ přiznal Naruto a neustále se díval na fotku. „Sakura, že?“

„Jo. Až ti bude líp, přivedu ji,“ slíbil Sasuke. Spíš si ale říkal, že ji předtím ostříhá do hola a vyláme zuby.

„Líbila se mi… tedy, no i předtím?“

„Jo, líbila,“ kývl Sasuke. Bohužel.

„A ona?“ Sasuke se zamyslel. Měl mu říct, že ho Sakura považovala za otravný hmyz? Teď, když se v něm zřejmě probouzeli city.

„Taky tě má ráda,“ odpověděl. „Svým způsobem.“ Facky a křik. „A mě taky,“ dodal a usmál se. Nebyl na to vůbec pyšný, ale třeba ho vyprovokuje.

„Opravdu?“ Bylo vidět, že se mu to nelíbí. „A ty?“

„Nesnáším ji,“ řekl po pravdě Sasuke.

„Máš někoho rád?“ zajímal se Naruto. Sasuke se zarazil. Jak to měl říct.

„Ano, mám. Moc.“ Díky bohu se Naruto neptal koho.
Takhle uběhl měsíc. Naruto si pomalu připomínal všechny události a i když dokázal všechny poznat jménem a říct zhruba něco o svém životě, na nic si nevzpomínal. Všechno znal jen z Sasukeho vyprávění. Tsunade říkala, že je to na dobré cestě, ale Sasuke už ji nevěřil ani noc mezi očima. Měl pocit, že lhala už i jemu. Možná měla strach, že kdyby mu řekl, že Naruto už si nikdy nevzpomene, zblázní se a vyvraždí celou vesnici.

Každý den odešel Sasuke brzo ráno domů, převléct se a pro nějaké knihy. Vracel se, když se Naruto probral. Pak už jen celý den vyprávěl. Občas se do toho tak zabral, že si připadal, jak slepice. Nejvíc se Narutovi líbili části s jeho vylomeninami a když ochutnal rámen, rozzářil se jak vánoční stromeček. Sasukemu dělal radost každý Narutův úsměv.

„Ahoj Naruto,“ pozdravil Sasuke, když vešel do pokoje.

„Sasuke?“

„Hmm?“ podíval se na něj. Jeho pohled ho překvapil. Každé ráno byl plný očekávání, co nového se dozví. Teď, ale se na něj díval, tak zvláštně.

„Ty jsi říkal, že jsme přátelé a i něco víc. Co to víc, znamená?“ Sasukemu se rozbušilo srdce.

„Ty sis na něco vzpomněl?“

„Já… na nic konkrétního, jen pocit… v srdci.“ Sasuke si sedl k Narutovi na postel. „Říkal jsi, že pravdu máme v srdci a já nejspíš… nevím, jak to mám říct.“

„Prostě to řekni,“ pobídl ho netrpělivě Sasuke.

„Je to zvláštní pocit, příjemný. Když jsi tu… mám v tom zmatek. Nedokážu si vzpomenout.“

„Nevadí, jen… jen poslouchej svoje srdce.“

„Snažím se a pokaždé… se mi vybavíš ty. A… vím, že je to něco důležitého.“ Sasuke přemýšlel, co má udělat. Naruto to měl na dosah ruky. Potřeboval jen… nakopnout.

„Naruto, podívej se na mě,“ řekl mu. „Věříš mi?“ zeptal se ho. Když Naruto kývl, Sasuke se k němu naklonil a, jak nejjemněji to dokázal, ho políbil. Nechtěl ho nijak vyděsit, prostě jen zkusit připomenout, jak krásná může být pravda.
Podíval se mu do očí. „Máš mě rád?“ zeptal se. Existovala jen jediná odpověď, která by ho ujistila, že pořád mají šanci. Naruto neodpovídal a Sasuke už si myslel, že se odpovědi nedočká.

„Ne,“ řekl nakonec. „Nemám tě jen rád.“ Sasukemu se ulevilo a zároveň hořel zvědavostí, co bude dál.

„Chci si vzpomenout,“ zašeptal Naruto.

„Myslím, že teď to bude jen a jen snažší. A máš spoustu času,“ ujistil ho. Věděl, co a jak vrýt Narutovi do paměti. A teď už měl víc jistoty než předtím. Nemohl se dočkat až to řekne Tsunade a ji i s její teorií vyprávění pro děti pošle na houby. Vezme si Naruto domů do domácí péče.