Minuta míjela minutu. Venku padaly sněhové vločky, tančili po obloze jako malé baleríny a s ladností dosedly na zem.
Tím klidem procházel jeden chlapec s nekonečným smutkem v tváři. Srdce mu svírala úzkost a beznaděj. Přemýšlel, jak dlouho to v sobě ještě dokáže dusit. Jednou to vypluje na povrch. Bál se toho okamžiku, ale zíroveň se na něj těšil. 
Zastavil se a uvědomil si, že stojí před domem. Jeho domem. Jeho dveře, cesta, zvonek. Okno v jeho pokoji bylo pootevřené a vycházelo z něj jemné světlo. Zhluboka se nadechla a nasál tak čerstvý zimní vzduch. Kroky změnili směr. Dotkl se kliky, které se každý den dotýká on. Na chvíli jakoby cítíil spojení, vzápětí se před ním otevřely dveře a zbyla jen beznaděj.
"Naruto?" Hlas mu zněl v uších jako píseň od anděla. Jeho anděla.
"Co  tu děláš? Víš kolik je hodin?" Nedokázala mu odpovědět. Jen zhypnotizovaně sledoval pohyby jeho rtů. 
"Sasuke," řekl tichým hlasem.
"Naruto, děje se něco?" Naruto zavrtěl hlavou.
"Měl bys jít domů," řekl mu. Vyháněl ho?
"Počkej," zadržel ho Naruto. "Chci ti něco říct." Sasukemu začínala být zima, ale zůstal stát a čekal.
Naruto v sobě hledal odvahu pro ty dvě slova. Jsou jen dvě a pro něj znamenají tolik.
"Já..."
"Ano?" pobízel ho Sasuke.
"Miluju tě," hlesl. Nastalo ticho. Ticho které Narutovi rvalo uši. 
"Co..."
"Miluju tě," zopakoval mu to.
"Naruto..." začal a Naruto pochopil, co mu chce říct. Poznal ten tón i výraz.
"Promiň, ale..." Sasuke se neomlouval, nikdy, ale teď... řekl promiň. Naruto veděl, co to promiň znamená. Promiň, které mu zbortilo život, jako domeček s karet.
"Jdi domů," bylo jediné, co řekl a hned nato zavřel dveře. Mezi ním a Sasukem rostla stěna. Neproniknutelná stěna.
Naruto se otočil a poamýlm krokem mířil pryč. Ne však domů. Nechtěl jít domů. Nemohl jít domů. Domů už se nevrátí. Zbyl jen on a jeho smutek. Plaka by, ale oči zůstávali bez citu. Chtěl křičet, ale hdrlo měl sevřené žalem. Jak kroky míjeli, bolest v srdci se stupňovala. Nemohl a ani s ní nechtěl nic dělat. byla to jeho bolest. Způsobil si ji sám, když si myslel, že by ho mohl někdo milovat. 
Kroky ustaly. Zůstal stát a nechal přes sebe pdata závoj tmy. Nelitoval toho, co řekl. On to chtěl říct. Litoval, že vůbec kdy začal milovat. Litoval, že jeho srdce vzplálo láskou zrovna k němu.
Na bílí s ním začaly dopadat kapky. Na bílém nevinném sněhu tvořili rudé květy z bolesti a žalu. Květů přibývalo a život mizel. Život za neopětovanou lásku. Žiuvot za dvě slova. Život za dar milovat.