Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nikdy není pozdě

24. 12. 2008

„Všichni všechno víte, od minule se nic nezměnilo,“ posadila se Tsunade a skončila poradu. Kývnutím propustila skupinku ninjů. Všichni stereotypně vyšli ven a před budovou se rozešli. Měli půl hodiny na sbalení věcí.

Naruto nic balit nemusel. Od poslední mise si nevybalil. On si vlastně už vůbec nevybaloval. Chtěl být připraven.

Vzal si batoh a zamířil k bráně. Byl tam jako první, ostatně jako vždycky-poslední dobou. Vždycky měl čas přemýšlet. Přemýšlet co mu řekne, až ho uvidí. Jenže nikdy nešlo nic podle plánu. Nemohl mu říct všechno, co chtěl. Ne před ostatníma. Potřeboval s ním být chvíli sám. Věřil, že když se to povede, přesvědčí ho, aby se vrátil.

„Naruto?“ Sakuřin hlas ho probral z přemýšlení. I ona si určitě přála, aby se Sasuke vrátil. Viděl jí to na očích. Pokaždé, když se jim ho podařilo najít, viděl, jak ho očima prosí, aby se vrátil. Jenže on je vždycky bezcitně odmítl.

Pár minut na to dorazili i Sai a Yamato. Naruto by je nejradši z týmu vyšoupl. Oni neměli důvod Sasukeho zachránit. Nic je k němu nevázalo. Jeho a Sakuru ano. Jenže taky věděl, že je potřebuje. Sai doplňuje potřebnou trojici a Yamato je tu kvůli Kyubimu. Když se cokoliv stane, on zasáhne, jinak by mohl někomu ublížit.

„Tak vyrazíme,“ zavelel Yamato. Neměli určený cíl cesty. Pokaždé došli na místo, kde sídlili naposledy a odtam sledovali jejich stopu. Zabralo jim to den dva, než je našli. Pokaždé se jim to povedlo, skoro jakoby chtěli, aby je našli. Tentokrát to, ale bude jinak. Bude to podle něj.

„Tak jsme skoro u cíle. Přespíme tady a ráno se vydáme na cestu,“ oznámil Yamato. Naruto se zadíval na jeskyni asi míli od nich. Stmívalo se a až všichni usnou, přijde změna plánu. Přijde čas na jeho plán.

Čekat až všichni usnou bylo jak čekat na smilování boží. Yamato ho pořád pozoroval a nejspíš něco tušil. Nic ale neřekl a i kdyby se ho někdo pokusil zastavit, neuspěl by. Byl ochotný je i svázat. Zajde tak daleko, jak jen to půjde, aby s ním mohl mluvit.

Naruto bojoval s únavou dokud si nebyl jistý, že všichni spí. Věděl, že má čas do rána. Možná je tohle poslední pokus. Ať už dopadne pozitivně nebo negativně.

Naruto se opatrně zvedl. Zkusmo udělal pár kroků. Nikdo se neprobral. Rozhodl se, že poběží. Je to kousek, ale on chce mít víc času.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za ním. Narutovi se málem zastavilo srdce.

„Jdeš za ním?“ zeptal se znovu.

„Musím. Nech mě jít, ráno se vrátím,“ řekl a vyrazil. Nedal Saiovi šanci ho zastavit. On se ho ani nesnažil zastavit. Nebyl přeborník na lidské vztahy, ale poznal, že mezi Narutem a Sasukem je něco zvláštního. Něco, co vás žádná knížka nenaučí.

Rychlostí, jakou běžel, byl do pěti minut u jeskyně. Zastavil se o podíval se dovnitř. Znal Orochimarovi skrýše. Pokaždé šli pod zem, měli spoustu místností a za celou, co jste tama šli, jste nikoho nepotkali.

Naruto nechtěl marnit čas otvíráním každých dveří. Procházel tmavými chodbami a pokaždé se na dveře jen podíval. Jenom jedny, jenom jedny vedli k němu.

„Kde jsi?“ zeptal se sám sebe Naruto a díval se po dveřích. Zkusil vycítit jeho čakru, jenže tady se na nic takového nemohl spoléhat. Tady vás vedli jen vaše instinkty a srdce.

Naruto se konečně zastavil. Díval se na dveře před sebou a ruce se mu třásli. Co když tam bude? Všechno, co chtěl říct se mu najednou vypařilo z hlavy.

Nadechl se, zavřel oči, stiskl kliku a vklouzl dovnitř. Aniž by otvíral oči, za sebou zavřel dveře a opřel se o ně. Měl otevřít oči? Ruce se mu pořád třásli a vnitřnosti se mu svírali.

Začal počítat od pěti dolů. Když se dostal k jedničce, otevřel oči. Nevěděl, co má čekat a nevěděl, jak má reagovat. Kousek od krku se mu leskla špička od ostří meče. Rukojeť svíral ten kvůli kterému tu byl. Ten, který se ho zrovna chystal zabít.

„Co tu chceš?“ zeptal se. jeho ledový opovržlivý tón se nezměnil. Pořád měl ten chladný pohled bez citu. Naruto se pokaždý sám sebe ptal, kam se poděli ty oči, které dokázali tolik říct.

„Já… přišel jsem za tebou,“ odpověděl Naruto. Nechtěl se chovat nervózně, ale špička meče u jeho krku ho nijak neuklidňovala.

„Proč?“ zněla další otázka.

„Promluvit si.“

„Kde máš zbytek týmu? Zdrhli? Nebo to vzdali?“

„Ne jen… šel jsem sám. Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě. Ostatní spí.“

„A to se ani trochu nebojíš? Přijít sem, sám, to není nejlepší nápad.“

„Nezabiješ mě.“

„Jsi si tak jistý?“ zeptal se a přitlačil špičku víc k krku.

„Jsem.“ Sasuke se mu zahleděl do očí. Věděl, že když by Naruto chtěl, zničil by to tu. On a Kyubi v něm mají ohromnou sílu. Větší než on sám.  

„Přišel jsem za tebou. Naposledy.“

„Naposledy?“

„Ať už tohle bude mít jakýkoliv výsledek. Je to naposledy, slibuju.“

„A co ostatní?“

„Není nikdo jiný. Jsme jen já a Sakura, ostatní jsou jenom, aby nás hlídali.“

„Dobře, dejme tomu. O čem chceš mluvit?“ zeptal se Sasuke a schoval meč.

„O tobě,“ odpověděl Naruto. „O nás,“ dodal šeptem.

„O nás? Není žádné my.“

„Bylo.“

„Chceš mě dojmout?“

„Chci, aby ses vrátil.“

„Nemám důvod se vracet. Tady je moje místo.“

„U Orochimara? On tě využívá. Až budeš mít dost síly, vezme si tvoje tělo.“

„Proč ti na tom tolik záleží?“

„To…“ Naruto nedokázal odpovědět. On sám nevěděl, co ho Sasukemu tak táhlo. Věděl jen, že ho chce zpátky.

Sasuke sledoval, jak Naruto přemýšlí. Kdyby jenom věděl… neměl sem dneska chodit.

„Naruto měl bys jít pryč,“ řekl. Naruto v jeho hlase poznal změnu. Nebyl tak chladný.

„Ještě jsme si nepromluvily,“ namítl Naruto.

„Není o čem.“

„Já myslím, že je. Chci, aby ses vrátil, prosím.“

„Proč? Kvůli slibu, který jsi dal Sakuře. Možná mě miluje, ale já ji ne, a ona není zrovna pravej důvod proč se vracet.“ Sakura možná ne, ale byl tu někdo jiný ke komu ho to táhlo. Pokaždé toužil říct ano, že vrátí, ale nemohl.

„A někdo jiný?“

„Hmm?“

„Když se nechceš vracet kvůli Sakuře, tak kvůli někomu jinému.“

„Není nikdo jiný.“ Sledoval, jak se Narutovi v očích odrazila síla jeho slov.

„Tak aspoň kvůli sobě.“

„Proč bych měl. Já chci tohle.“ Naruto mu nevěřil.

„Nevěřím, ty patříš k nám, do Listové.“

„Nikdy jsem tam nepatřil. Můj úděl je zabít Itachiho, i kdyby skrz Orochimara.“

„Itachiho můžeme zabít spolu, nepotřebuješ k tomu Orochimara.“

„Je to moje věc.“

„Byli jsme tým, pamatuješ?“ Pamatoval. Pamatoval si ty dny, které trávili jako tým. Všechny mise, úkoly. Pamatoval si každou minutu.

„Ne.“ Znovu ten pohled. Věděl, že tím Naruta zraňuje. A on nechtěl. Chtěl by… chtěl by ho obejmout a říct mu, že se vrátí, kvůli němu, kvůli nim.

Nikdy mu to neřekl. Neodvážil se, protože věděl kam jeho život směřuje. S ním by Naruto nebyl v bezpečí a jen by se trápil. Jenže, teď ho tu měl před sebou a viděl mu v očích neklid.

„Co když… co když ti řeknu, že je tu jeden člověk, který stojí o tvůj návrat?“ Naruto se na něj podíval pohledem plný naděje.

Ne prosím, ať to neříká, prosil Sasuke.

„Že je tu někdo, kdo o tebe stojí, přeje si mít tě zpátky.“

„Nikdo takový není,“ řekl Sasuke a snažil si zachovat ledový tón. Přitom uvnitř pod těmi slovy tál.

„Ale je, jen to nechceš vidět.“ Ale chci, jen nemůžu.

„Snažíš se…“

„Já… chci tě zpátky, protože… protože mi na tobě záleží a když si vzpomenu na nás jako tým… jsou to hezké vzpomínky.“

„Nevíš, co mluvíš.“

„Vím, moc dobře to vím.“ Naruto se k němu začínal přibližovat.

„Je to…“

„Chci tě zpátky,“ přerušil ho Naruto a přitiskl se k němu. Objetí Sasukeho ochromilo. Po tomhle vždycky toužil. Objímat ho. Teď to udělal Naruto sám a on to bude odmítnout.

„Miluju tě Sasuke,“ zašeptal Naruto. Sasuke zavřel oči a nechal ty slova vplout do jeho hlavy. Chtěl mu říct, jak moc ho miluje, jak moc chce být s ním. Chtěl toho tolik říct. Chtěl ho políbit a už nikdy nepouštět.

„Prosím, vrať se mi,“ zašeptal Naruto. Sasuke srdce křičelo ano, ale z úst vyšlo něco jiného.

„Opravdu dojemné,“ řekl.

„C-co?“ odtáhl se Naruto a podíval se mu do očí.

„Chceš mě dojmout a přimět, abych se vrátil?“

„Já…“

„Myslel sis, že bych tě mohl někdy milovat? Tebe? Jsme nepřátelé, mezi námi nic není.“ Jeho slova byli jak vražená dýka do zad. Naruto potlačoval slzy. Nečekal takovou odpověď. Nečekal, že ho to tak zasáhne.

Sasuke pozoroval, jak se Naruto pod jeho slovy zmenšuje. Viděl, jak bojuje se slzami. Jak se mu třesou rty. Tolik toužil ho obejmout a utěšit. Nechce ho vidět brečet. Vědět, že mu ublížil, že ho ranil.

„Měl by jsi jít a dodržet svůj slib. Jen tu marníte čas,“ pokračoval Sasuke. Věděl, že je to kruté, ale on to musel udělat. Jeho osud nebyl slučitelný s Narutovým. Oni dva nemůžou být spolu.

„Dobře,“ řekl sklesle Naruto a otočil se k němu zády. „Promiň, že jsem obtěžoval. Už tě nebudem hledat.“ Teď, když k němu Naruto stál zády, mohl Sasuke opustit od ledového pohledu. Díval se na Narutova záda a v duchu ho prosil za odpuštění. Čekal až se dá do pohybu. I on sám neměl daleko do slz. Naposledy brečel při smrti rodičů, ale tohle mu dokázalo vehnat slzy do očí. Odháněl od sebe člověka, kterého miluje a který je ho schopný milovat. Věděl, že to Naruta bolí, ale věděl, že to překoná.

Konečně se dal Naruto do pohybu. Sasuke sledoval, jak odchází z místnosti a tím i z jeho života. Ruce ho svrběli, jak se po něm chtěl natáhnout a sevřít ho v objetí. Kousal se do rtů, aby ho nezavolal zpátky. Musel ho nechat jít. Už jen pro to, jak ho miluje.

Dveře se zavřeli a oddělil tak od sebe dva lidi, kteří se milují. Sasuke se zhroutil na zem a schoval si hlavu do dlaní. Nedokázal brečet. Srdce se mu svíralo tupou bolestí, ale slzy si nedokázali najít cestu ven.

Naruto se cestou do tábora loudal. Přemýšlel o tom, co mu Sasuke řekl. V polovině cesty se k myšlenkám přidali slzy. Své návštěvy nelitoval. Je lepší vědět na čem je, než se pořád trápit. Měl tušit, že by ho Sasuke nikdy nemiloval. Jsou příliš odlišní. Jeho slova ho bolela. Pokaždé, když si na vzpomněl, bylo to jako by mu někdo vrazil dýku do hrudi. Na chvíli se musel zastavit a zhluboka se nadechnout. Měl pocit, že se dusí. Všechny ty slova ho tížili, jak stokilový kámen. Měl pocit, že už pro něj života nemá smysl. Ztratil svůj smysl. Svoje srdce nechal u Sasukeho a ten ho zahodil. Nemá cenu se snažit. Snažil se zachránit jeho a zklamal.

Když se vrátil do tábora, už bylo světlo. Všichni byli vzhůru a nejspíš nebyli nadšeni jeho nočním odchodem. Jenom Sai se na něj díval s trochou pochopení.

„Vracíme se do vesnice,“ oznámil Naruto.

„Co? Jakto? Máme přece…“ nechápala Sakura.

„Prostě se vracíme. Nemá cenu za Sasuke pořád běhat. Nechce se vrátit a my to musíme respektovat.“ Naruto všechno řekl bezcitně. Jeho bolest se změnila v vztek. Už ho nelitoval, v tuhle chvíli ho nenáviděl.

„Myslela jsem, že…“

„Tak už nemysli. Vracíme se. já tedy určitě, vy klidně pokračujte a proste ho na kolenou. Já už to nemám zapotřebí.“

Naruto se rozběhl k vesnici. Bylo mu jedno jestli ho následují nebo ne. Chtěl být pryč, co nejdál.

Do vesnice se dostal během pár hodin. Zavřel se u sebe v bytu a lehl si do postele. Nikoho k sobě nehodlal pustit. Bylo mu jedno, kolik problému z toho bude mít. Ať si klidně Tsunade postaví na hlavu. Nechce teď nikoho vidět.

Několik hodin ležel na posteli a díval se před sebe. Snažil se na nic nemyslet a vztek v něm ustupoval a nahrazovala ho znovu bolest. Slzy nechal volně stékat po tváři. Bylo mu všechno jedno.

 

Sasuke mířil za Orochimarem. Potřeboval s ním probrat následující trénink. Potřeboval se zebe dostat všechny pocity a v tom mu pomáhal jedině trénink.

Zastavil se u dveří jeho pokoje. Slyšel zevnitř hlasy.

„Myslíte, že s tím bude Sasuke souhlasit?“

„Souhlasit? Sasukeho k té vesnici už dávno nic neváže, pohání ho jen pomsta. Jeho tělo a síla je dokonalým nástrojem. Čím dřív tím líp.“

„Sasukeho k vesnici možná nic neváže, ale co když k němu ano?“

„Myslíš, že by ho miloval? Tenhle cit Sasuke nezná. Pohání ho jen pomsta. Pro zabití bratra by udělal cokoliv.“

„I smrt kamaráda?“

„Proč jsi najednou, tak sentimentální? Pokud o tom Sasuke nebude vědět, tím líp. Navíc, až získám jeho tělo, nebude schopný mi zabránit v mém počínání. Musím získat Kyubiho dřív než Akatsuki.“

Sasuke couvl. Víc slyšet nepotřeboval. Rozběhl se zpátky k svému pokoji. Nehodlal být nástrojem k vraždě Naruta. Nemohl. Věděl, že Orochimaru chce jeho tělo, ale nijak to nestavěl do popředí. Jeho plán skrz něj vzít Narutovi Kyubiho a tím ho zabít, nemohl dovolit. Chtěl ho od sebe odehnat, aby ho chránil a přitom ho jen poslal na smrt. Nemohl ho nechat zabít. Orochimaru se plete. On dokáže milovat.

 

Naruto se snažil usnout, ale nedařilo se mu to. Už k večeru tu někdo klepal, ale Naruto neotvíral. Nijak nereagoval. Netoužil nikoho vidět. Chtěl být sám. Tak koneckonců byl a bude navždy.

Posadil se a zadíval před sebe. Jeho byt se mu zdál najednou tak velký, temný. Nechtělo se mu vstávat, neměl hlad ani žízeň. To co chtěl, ztratil.

„Co jsem si myslel,“ zaskuhral Naruto a přitáhl si nohy k tělu. Cítil se sám.

„Myslel si dobře,“ ozvalo se a něčí ruce ho objali. Naruto mu neviděl do tváře, ale poznal hlas.

„Sasuke?“ Sasuke vzal jeho hlavu do dlaní a donutil ho podívat se na něj.

„Odpusť mi,“ zašeptal Sasuke a znovu ho objal. Naruto nevěděl, co říct. Proč je tu?

„Nechápu,“ řekl Naruto.

„Je to trochu složité, přednější je, jestli mi dokážeš odpustit?“

„Co?“

„Jak sem ti ublížil. Jak sem tě ranil, tím co jsem řekl. Těmi lži.“

„Lži? Copak… copak to, co jsi řekl, nebylo… nebylo myšleno vážně.“

„Naruto, ty ani nevíš, jak mi rvalo srdce lhát ti, vidět tě, jak tě to bolí. Já ale musel.“

„Proč?“

„Kvůli tobě. Se mnou tě nečeká šťastný život. Já tě chtěl jenom chránit.“

„Proč jsi teda tady?“

„Věci se změnily. Odešel jsem od Orochimara.“

„Takže se vracíš?“ zeptal se Naruto nadějně.

„Promiň, ještě nemůžu. Přišel jsem za tebou, protože s tebou chci být aspoň chvíli.“

„Já to nechápu. Copak… řekl jsi, že jsme nepřátelé a že mezi námi nic není.“

„Všechno to byli lži. Ty ani nevíš, jak… jak moc tě miluju.“

„Ty mě…“

„Ano a já jen doufám, že ty mě pořád taky.“

„Já-já… myslíš to vážně?“ Sasuke ho místo odpovědi políbil.

„Nikdy jsem nic nemyslel vážněji.“

Naruto tomu nemohl uvěřit. Zdálo se mu to? Na skutečnost to bylo moc krásné.

Naruto se najednou rozbrečel. Všechno to na něj dolehlo a on tomu prostě nemohl uvěřit. Že je tu on s ním. Políbil ho. Říká mu, jak moc ho miluje. Objímá ho.

„Co se stalo? Proč brečíš? Udělal jsem něco špatně?“ ptal se Sasuke. Nevěděl, co si pod těmi slzami má představit. Řekl něco špatného? Nějak mu zase ublížil?

„Ne, ne, já jen… prostě tomu nemůžu uvěřit.“

„Vím, že jsem udělal chybu a proto jsem tady,“ stíral mu slzy. „Řekni, že není pozdě, že ke mně pořád něco cítíš.“ Naruto chvíli mlčel. Co mu měl říct?

„Naruto?“

„Nikdy není pozdě,“ řekl konečně a políbil ho. Sasuke ho objal pevněji. Nejradši by ho nikdy nepustil. Tušil kam tohle bude směřovat a nemohl…

„Počkej,“ odtrhl se Sasuke. „I když… i když se to stane, ráno až se probudíš tu nebudu. Musím odejít. Ještě se nemůžu vrátit.“

„Říkal jsi, že jsi od něj odešel.“

„Taky ano. Teď se ho musím zbavit. Musím mu v něčem zabránit,“ řekl. „Je mi to líto. Chtěl bych tu s tebou zůstat,“ dodal, když viděl, jak Naruto posmutněl.

„Vrátíš se? Jednou?“

„Já nevím, nechci ti dávat falešné naděje. Nikdy ale nepřestanu doufat.“

„Stejně… nechci na to teď myslet,“ řekl a nemyslel na to, co bude ráno. Vnímal jen přítomnost.

 

Ještě před svítáním Sasuke vstal a oblékl se. Chvíli se díval na spícího Naruta. Nechtěl ho opouštět. Ta předešlá noc… byla krásná a Sasuke nechtěl Naruta opouštět. Ale musel, dokud spí. Takhle je loučení snadnější.

Naklonil se nad něj a naposledy ho políbil. Pak zmizel. Z jeho bytu. Z vesnice a na nějaký čas i z jeho z života.

Když se Naruto o několik hodin později probudil, byl sám. Přesně jak Sasuke slíbil. Možná si myslel, že tou nocí ho nějak přemluví a on zůstane. Jenže ne. Byl tady sám, on byl pryč. Ani se s ním nemohl rozloučit. Ale doufal, že se jednou vrátí. Nikdy nepřestane doufat. Nikdy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

O_O joooo

(Gaara z púšte, 15. 5. 2009 16:46)

parada takze sasuke naruta miluje :D tak je dobre :D a raz sa k nemu vrati :D pome to pokracko aby sme vedeli kedy sa k nemu vrati :D go go go :D

www.shounenaifanfiction.blog.cz

(Tamara, 30. 12. 2008 17:08)

hohoho tak to teda ne! zadne smutne konce! pekne to presunes z jednorazoviek a urobis tomu este par kapitoliek tak aby boli vsetci stastny :DDDD ale ne no ked sa ti nechce tak ne... ale bylo to moc hezky *zapradie*

dojata

(sabaku-no.Gaara, 27. 12. 2008 0:25)

já věděla, že ho Sasuke miluje,,,,a takdy doufam,že se třeba vrátí....až zabije Orochimara... tohle si vážně říkká o pokráčko..souhlasím s Kagome/kurama..

přestala dýchat

(neru-chan, 23. 12. 2008 20:42)

uuuuuuuuuuuuuuaaaaaaaaaaaa TT-TT jezisi to je smutnyyyyyyyyyyyyyyyy TT-TT beeeeeeeeeeeeeeeee *braci jak dite ktery stratilo lizatko* uuuuaaaaaaaaaa posim vim ze to mas pod jednorazovkama ale napis posim posim smutne koukam pokracko prosiiiiiiim

=^_^=

(Kagome/Kurama, 23. 12. 2008 15:42)

Opět krása xD Takhle se komenty nepíšou snadno, když mi to vzalo dech a já nevím, co napsat xD Boože, zase mě někdo přesvědčuje, že smutné povídky jsou ty best...^^ Tahle povídka si přímo říká a pokračování! Onegai! O:)