„Takže další je…“ muž se zahledí do seznamu jmen. „Kde to mám? Takový dvě divný jména. Ani tady, Sasuke Uchiha a Itachi Uchiha!“

Dveře se jak na povel rozrazí a dovnitř napochodují nejdřív jeden a chvíli na to druhá v závěsu s mladou dívkou.

První Uchiha, kterého poradce odhadne na staršího bratra, tedy Itachiho, se elegantně posadí do křesla u stolu, nohu přes nohu a očima probodne staršího muže, sedící za stolem.

Druhý, mladší Uchiha, se posadí do křesla na druhém konci místnosti. Dívka, která přišla s ním přišla se posadila do posledního křesla, které dělilo vzdálenost mezi bratři na půl.

„Takže vás vítám,“ začal poradce a už teď si v hlavě vytáčel číslo svého cvokaře.

„Zkrať to, dědo,“ řekl Itachi a jeho oči na chvíli změnili barvu na temně rudou.

„Jistě, takže,“ začala a nervózně si povolil kravatu. „Tak, jaký máte problém?“

„Tady bratr,“ začal Sasuke a probodl pohledem Itachiho. „vyvraždil klan.“

„Aha, no to tu máme pořád,“ pokusil se o vtip, ale Itachi si ho změřil pohledem a říkal si, co je to za senilního dědka?!

„Teď mi vyjádřete vaše pocity?“ pokračoval poradce podle stanovených pravidel.

„Víte,“ začal Itachi a tvrdé rysy změkly „Já na bratra vždycky žárlil. Už jako malý na něj letěly ženský a já dostal pusu jen od naší kuchařky.“

Dívka, která se představila jako Sasukeho žena, jen souhlasně kývne.

„Ano, Sasuke byl opravdu roztomilý, jako malý,“ souhlasí. „A nezapírej,“ dodá křikem, když se Sasuke chystá na protesty.

„To neznamená, že jsi musel všechny zabít, Itachi-kun,“ přenese svoje protesty na Itachiho.

„Když oni ti chtěli koupit k vánocům to červené kolo, co jsem chtěl já,“ brání se.

„A co je mi do kola? Měl sis ho vzít, myslíš, že já něco takovýho potřeboval?“

„Slintal jsi, když jsi ho viděl ve výloze. Já dostal je zlatou rybku, a ta stejně chcípla,“ nedal se Itachi.

„Měl jsi být oblíbenější, nemůžu za to, že jsem oblíbený víc než ty.“

„Umřel mi parťák, co je oproti tomu nějakej klan. Jen počkej za dvacet let, budeš mít, co dělat s vráskami,“ oplatil mu Itachi.

„Cos to řekl, ty zmetku?“ zavrčí Sasuke.

„Jedna rybka vyrovnaná stovkami lidí, férovej kšeft,“ stojí si za svým Itachi. Poradce se nervózně zavrtí na židli. Nerad by, aby se mu tu zbytek Uchiha klanu porval a on musel volat pohřební službu.+

„Já ti dám férovej… nedivím se, že jsi tak neoblíbený.“

 „Tos ještě neviděl, jak ně mě házejí očkem, tebe balí jen ta růžová hlava,“ prosazuje si Itachi svou.

„O tý růžový hlavě mi vůbec neříkejte,“ řekne Sasukeho žena s mírným tónem zlosti. Nikdo by se nedivil, kdyby pod slušivým sakem skrývala černé tričko s nápisem Smrt Sakuře!

„Ha, to by ses ještě divil...Narozdíl od tebe, já jsem ženatý, ze mě by měla rodina radost, zatímco ty? Ha!“

„Jedna? Mám celej katalog, na každej den jednu,“ chlubí se Itachi.

„Jen ty pocity nepotlačujte, klidně se i vyplakejte,“ snaží se je popohnat poradce. Furt lepší senilní Uchiha než mrtvý Uchiha.

 „Děláte si srandu?“ otočí se Sasuke na poradce. „Tady ten idiot vyvraždil klan, jen kvůli rybě!“

„No… každý dělá chyby,“ bránil se poradce.

„Byla zlatá a měla splnit tři přání! Hovno splnila, chcípla protože se na ni furt dívala a ona to psychicky neunesla,“  řekl Itachi a vyčítavě se na něj podíval.

„Kdože se na ni díval?“ pronese se smíchem.

„Furt ses tak mlsně olizoval, nedělej. Já vím, že sis na internetu našel recept na sushi!“

„Našel, ale ne pro tu tvoji ubohou rybu, sáhl si na ni, tu bych do pusy nedal...“

„Proto jsem tě pak načapal s hlavou u záchodu, jak ti z huby čouhá její ocas. byla to moje kamarádka,“ rozpláče se Itachi.

„Kamarádka? Tyrane, ušetřil jsem jí trápení, choval jsi ji ve sklince od džusu, sadisto!" usadí ho Sasuke.

„Byl to pomerančovej džus, šel jí k barvě šupin. A ty máš co říkat, nacpal sis vajíčko pod polštář a myslel sis, že se ti z něj něco vylíhne.“

,,To mi byly čtyři roky, hlupáku, a tobě?! Jsi magor a ani o tom pořádně nevíš...Vlastně je mi tě docela líto...Čím že to trpíš? Schyzofrenií, nebo jen normální blbostí á la Itachi Uchiha?“

„To se nám to vývyjí,“ řekne zamyšleně poradce a zuřivě píše poznámky.

„Ty máš, co říkat nymfomane!“ řekne Itachi.

„Odvolej to, nebo si půjdeš zaplavat za tou svou šupinatou kamarádkou!“ zuří Sasuke.

„Zkus si to a půjdeš si trhat kytky na vlastní hrob,“ vyhrožuje Itachi.

„A k tomu ještě kleptoman, máš na to papíry nezapírej, našel jsem je v šuplíku,“ dodá významně, jako by objevil Atlantidu.

„Ty byly otce, schoval si je u mě,“ brání se Sasuke.

„Proto na nich bylo tvoje jméno?!“

„Aha, takže ty jsi ještě ke všemu i slepej! Bylo tam k Fugaku Uchiha!!!“

„Zopakuj si první třídu, to byl podpis, že přebírá všechnu odpovědnost způsobenou tvými výstřelky, bratříčku. dokonce jsi matce šlohl vařečku!“

,Tohle už se začíná podobat žalování předškoláků, pomyslí si poradce.

„No a? Pořád lepší, než kdybych používal místo polštáře záchodovou mísu, jako jsi to dělával ty, když ti matka neuvařila oblíbené jídlo...“

„Furt lepší než, když ses ty utíral po sprše toeletním papírem místo ručníku, šetři stromy ty blbče! A to ses chtěl dat k Greenpeace!“

„Hele a už jsi svý manželce prozradil tu tvoji nehodu z dětství?“ dodá vzápětí a zlověstně se ušklíbne.

„Jakou nehodu, Itachi-kun?“ zpozorní Sasukeho žena.

„Já se k nim nechtěl dát, tebe i mě tam chtěl strčit otec, ty o tom jen nevíš!“

„Počkej, neuhýbej od tématu, co se stalo, Itachi-kun?“ řekne zvědavě.

„No, když mu bylo pět,“ zavzpomíná.

„Drž hubu, ten recept na sushi pořád mám,“ snaží se z toho vybruslit Sasuke.

„Ne, nech ho mluvit,“ uklidňuje ho jeho žena. Hoří v ní zvědavost, co si její manžílek, tak chrání.

„No tak si hrál na červenou Karkulku… hele nevyrušuj!“

„Ano?“

„Našeho psa donutil hrát vlka. Sadista týral zvířata, i moji rybku,“ znovu se rozpláče při vzpomínce na bolestnou minulost. (co má pak říkat chudák Sasuke)

„Klid, jen pokračujte,“ přidá se poradce, kterého to začalo zajímat.

„Nevěřte mu, to on je sadista, o si to všechno jenom vymýšlí!“ řekne zoufale.

„No a chtěl, aby ho náš pes zavezl k babičce, tu měla hrát lípa u nás na zahradě. Sedl si na něj jako na koníčka a, vždycky si přál poníka, ale měl smůlu. Haha, to já ho dostal, ale matka z něj udělala salám. No tak pokračujem...“

„Zdá se, že sadistický sklony máte v rodině,“ podotkl poradce.

„Dal si dokonce červenej klobouček, kterej ukradl matce z skříně… no jo dědičnost, já jsem po tatínkovi, ten neublížil ani mouše, byl hodnej,“ usměje se nevinně Itachi.

„Aha, a proto jsi je všechny vyvraždil,“ odfrkl si Sasuke.

„No, takže, ten kleptoman… hele zabil jsi mi rybku!“ nezapomene připomenout.

„Jsou to jen kecy, trvá ti to vždycky tak dlouho, než si něco vymyslíš?“ snaží se odvést pozornost Sasuke.

„K věci, Itachi-kun,“ připomene Sasukeho žena, která už hoří nedočkavostí.

„No, ten parchant mi ukradl bič, co jsem měl z westernovýho městečka… Jsem jen podrobnej!“

„Dobře, ale nemáme na to celý den, ano?“ přidá se poradce.

„každopádně no našeho psa hodně nasral a ten mu pak ukousl... no však víte, takovou tu malou věc, tam dole mezi nohama. Tehdy to byla taková sirka.“

„TY IDIOTE CO SI TO DOVOLUJEŠ!“ vykřikne Sasuke a začíná rudnout studem.

„Pak zhebl, kvůli tobě samo,“ dodá.

„Pokr-pokračuj,“ dusí se smíchy Sasukeho žena.

„Matka, aby nepřišel o pověst sukničkáře, mu tam přišila umělého,“ usměje se Itachi. Teď vybuchne smíchy i poradce a přidá se tak už k dost velkému smíchu Sasukeho partnerky.

„Proto je furt jak špendlík,“ dodal ještě.

„Dokonce si to tam dole vyspával ponožkami,“ neopomene dodat Itachi.

„To není pravda, jen na mě pořád žárlíš, dost se to na tobě podepsalo, co?!“ snaží se nějak ulehčit tuhle trapárnu, ale je rudý, jako rak.

 „Já mám aspoň ty ženský čím ohromit, ty a tvůj kus PVC,“ řekne posměšně Itachi. Ví, že vyhrál. Sasuke se na něj zamračí v pokuse udržet si aspoň trochu hrdosti.

„Hele, moc nečum, v pěti sis vytrhal všechny řasy, protože sis je omylem natřel řasenkou a slepili se ti.“

„Teda, Itachi,“ zavrtí hlavou Sasukeho žena, ale pořád v sobě dusí smích.

„Hele jsem v tom nevinně, to on dělal z našeho psa mustanga."

„To ještě nevíš všechno, že v šesti si myslel, že je gay a oblíkal se do růžový,“ dodal s úšklebkem Itachi.

„Cože? Fakt? JŮ, TO JE ROZTOMILÝ! Až na tu růžovou... Sasuke?“ obrátí se na manžela.

„Idiote, nevěděl, jsem, že máš takovou fantazii,“ zavrčí Sasuke, ale ví, že je vše ztracené. Život se mu zhroutil, všechny ty tajnosti jsou teď veřejná záležitost.

„Uklidni se, Sasuke, je to docela zajímavé…,“ uzná Sasukeho žena.

„To sis měla přečíst jeho deníček. Kreslil si tam srdíčka.“
„Hele, co kdyby jste se vy dva usmířili? Já bych Itachimu koupila rybku a..."

„Kašlu na rybku, chcu to kolo a pak bysme se třeba mohli usmířit. Koupím mu barbínky v podobě celýho klanu.“

„Nechci barbínky, chci maminku! A tatínka!“ natahuje Sasuke. Když už ztratil hrdost, tasí svou druhou zbraň, roztomilý, nevinný Sasuke.

„Máš smůlu, víš jak si oddechly, ještě v čtyřech ti vyměňovali plíny,“ usadí ho.
„Tak já koupím Itachi-kun kolo a vy se usmíříte, jo?“

„Jo, ale musí být červený,“ souhlasí Itachi.

„Dobře, červený...“

„A musí tam být ve předu košík, abych měl kam dát Sasukeho hlavu až ho přejedu," zasmál se Itachi.

„Tohle si odpusť, Itachi-kun, nebo tě naporcuju osobně.“

„Hele, když už jsme u toho, když si krájel zeleninu, ufikl si prst a kdo mu to tam pak našíval? Samozřejmě, že naše maminka.“

„Vidíš, teď jsi ho fakt rozbrečel...To se ještě nikomu nepodařilo, v poslední době...“ řekne s obdivem a snaží se manžela ukonejšit.

„Chci fotku, Akatsuki už se dlouho nepobavili,“ řekne Itachi.

„Zapomeň na to, Itachi-kun! S Akatsuki si to klidně vyřídím, ještě pořád je Sasuke můj manžel, takže na tohle hodně rychle zapomeň,“ napomene ho.

„Myslím, že se potřebuje uklidnit...“ dodá a podívá se na promočené sáčko.

„Tak sorry Sasuke, koupím ti slona,“ řekne ledabyle Itachi.

„N-nechci sl-slona…“ vykoktá Sasuke.

„A co bys chtěl? Na zadek? A jestli řekneš maminku, fakt i vykopu jejich kostru,“ pohrozí.

„Itachi-kun,“ řekne varovně Sasukeho manželka. Sasuke propukne v ještě větší pláč.

„Tys tomu dal, seš nemožnej. A tohle má být rodinná porada, ach jo…“

„Jde o to se vybrečet ne, víš jak já jsem brečel, když jsi hodlal utéct k Orochimarovi, dal jsi přednost jemu.“

„Ty jsi brečel? Jemu před kým? Před tebou?“ pípne Sasuke. Jeho žena si všímá, že přestává brečet a povzbuzuje Itachiho, aby pokračoval dál.

„Dokonce jsem ti zařídil pokoj i s rybkou,“ dodá.

„Mě? Opravdu?“

„Víš, jak mě ranilo, jsem hodně citlivej, když můj jedinej bratříček na mě plánuje útok jak na Německo.“

„Ale ty jsi mi ublížil první, pamatuješ? A použil jsi proti mě Mangekyou Sharingan, víš, jak dlouho jsem se z toho dostával?“

„Já nechtěěěěěěěěěěěěěl!“

„Tys nechtěl? Byl jsi na mě tehdy zlý, bál jsem se tě!“

„Promíííííííííííííííííííííííííííň, ale ty jsi taky zlobil, tehdy v tom hotelu jsem si zlomil nehet. víš kolik stojí manikúra?“

„Co má být s tvým nehtem, jseš snad transvestita? I když by mě to nepřekvapovalo, proto si tak rozumíš s tím blonďákem od vás...“

„No jo, je to takovej můj mazlíček, ale jednou jsem ho načapal, jak slintá nad tvojí fotkou z mládí, Bude to pedofil,“ usoudí Itachi.

„Děláš si srandu?!“ řekne zděšeně. „Takže já přitahuju i chlapy?! Ach jo! Netušil jsem, že jsem až tak roztomilý… Myslel sis to taky?“ dodá nesměle.

„Jen bratrská láska, přísahám!“

„Aha,“ snaží se zakrýt zklamání Sasuke.

„Ale roztomilý jsi byl, ještě furt mám tvoji fotku v tom bazénku s těma plavečkama s kachýnkama.“

„Itachi-ku, neudělal bys mi kopii, prosím,“ zaprosí Sasukeho žena.

„Až Pein opraví kopírku, tak jo.“

„Děkuju, Itachi-kun, Sasuke se teď nechce nechat vyfotit a mě to mrzí…“

„Takže sis to myslel taky?“ ozve se Sasuke.

„No jo, myslel,“ přizná Itachi.

„No víš... já k tobě vždycky vzhlížel, chtěl jsem být jako ty....“

„Fakt? To je milý!“

„Za tebou taky pořád chodila nějaká ženská, docela jsem na ně žárl- Jejda, tohle jste neslyšeli... kde jsme to přestali?“ usměje se nervózně.

„To je roztomilý. Takže ty jsi žárlil? To jsi měl říct!“

„N-ne, samozřejmě jsem nežárlil, kde jsi k tomu přišel? Já a žárlit, prosím tě…“ snaží se vybruslit.

„Jen se nedělej=)“

„No dobře... ale žárlil by každý, se s svým mladším bráškou jsi nechtěl strávit ani minutu a s nějakýma ženskýma jsi byl pořád...“ řekl vyčítavě.

„Klan se musí rozšiřovat ne?“

„Nech toho, máš pravdu žárlil jsem a hodně, proto jsem dělal ty věci, co sis myslel, že jsem je dělal jen tak pro zábavu? Chtěl jsem, aby sis mě někdy všimnul!“

„Efektivnější by bylo mi to říct, nebo aspoň napsat.“

„Jasně, a co bys s tím jako udělal? Vybod by ses na mě, jako vždycky a vysmál by ses mi...“

„Možná, a nebo bych dal padáka Akatsuki a začal bych se věnovat bratříčkovi. To chce trochu důvěry víš?!“

„Jak jsem ti mohl důvěřovat, když jsi pak stejně všechny zabil?! proč jsi to vlastně udělal, to jsi mě fakt tolik nenáviděl?! Jestli jo, proč jsi nezabil jen mě?!“

„Já tě miloval,“ vyjede Itachi a pak zrudne, když si uvědomí, co udělal. „Tohle škrtněte jo?“ otočí se na poradce.

„Musíš sem furt tahat minulost, já se na to snažím zapomenout. Víš kolik jsem dal za cvokaře, aby mě toho zbavil,“ dodá rychle, aby zamaskoval svůj výlev citů.

„Ach jo, už jsou zase v sobě,“ povzdechne si a odloží už tak dost popsaný blok.

„Tak si na to hodně rychle vzpomeň, protože já to mám pořád před očima!“

„Tvoje mínus, já chtěl na všechno zapomenout a začít znova.“

„Já taky, ale copak to jde? Chceš začít znova s Akatsuki skvadrou, zničit Konohu a vzít mi Naruta-!“

„Naruto?“ popadne poradce znovu blok a začne psát.

„Co já se ještě nedozvím,“ vzdychne Sasukeho žena.

„Naruta? Ty záletníku, já myslel, že je jen kamarád?“

„Jo je! Je to můj nejlepší kamarád! A ty mi ho chceš vzít!“

„Nedám ti ho, je to MŮJ kamarád!“ dodá a hlas přechází do majetnické hysterie.

„To je blbost, Naruto je mi volnej.“

„Tak proč po něm pasete jak krávy na louce, no?!“

„Povely z vrchu!“

„To on mi tě chtěl vzít, furt si tě přivlastňuje.“

„Tobě? Já jsem tvůj?" řekne zmateně.

„Nedovolím ti ho mi vzít, je to můj jedinej kamarád, narozdíl od tebe se na mě nikdy nevybod! Mám ho rád! Jako kamaráda, eh...“ dodá pak.

„Já tě mám taky rád a na mě ses vybod. Furt seš jen s ním a on přitom má oči jen pro tu růžovku.“

„Sakuru? Nemá, jen to předstírá, tráví víc času se mnou za jeden den než ty za celý život, tak cos čekal?“

„Že mu dáš kopačky,“ řekl Itachi.

„Co to kruci meleš? Jaký kopačky?“

„Dáváš to pěkně najevo, že mě máš rád,“ dodal ještě.

„Mám ti napsat milostnej dopis? Nebo koupit kytku?“

„Proč bys měl něco psát? Říkal jsem, že Naruto je kamarád, přítel!“

„Jasně přítel do postele! Vybodni se na něj, stejně se na něj dělá zálusk ta s tím Byakuganem nebo co to je.“

„Hinata? Pche, ta ho nedostane, nedovolím to! Meleš z hladu...“

„Vidíš, chceš ho! to není nic kamarádského. Blbost před chvíli jsem jed.“

„Ale je!“

„Tak mu nebraň at jde za nějakou tou naivkou a ty se vrať domů!“

„Dobře, a co když to tak je? Co když ho opravdu chci? Ale on si jí stejně nevšímá, všímá si jen mě!“

„Všímá si tě, protože tě chce porazit. Jenom tě chce překonat. O tebe nestojí.“

„Stojí!“ popotahuje. „Stojí o mě, vidím mu to na očích!“

„Tak se taky koukni na mě a srovnej to s ním, on stojí o to tě porazit!“

„Ty o mě stojíš jen jako o bratra, do kterého by sis mohl občas kopnout...“

„Nestojí o tebe, že ne?“ dodá k Narutovi, který se najednou zjevil vedle Itachiho.

„Ano tvůj bratr má pravdu, chcu tě jen dostat na kolena,“ prohlásí Naruto.

„Naruto, jak jsi mi to mohl udělat?!“ řekne a znovu se rozpláče.

„Ach ne, zrovna jsem uschla,“ zaběduje jeho žena.

„Hele, máš to blbý, myslím, že Itachi to plně vystihl,“ dodal Naruto.

„Vidíš, kašle na tebe, já tě mám rád, ale ty stojíš jen o ten blonďatý smeták!“

„Ale.. J-já myslel... To... To mě nikdo nemá rád tak, jak bych chtěl?“

„Asi ne,“ řekne lhostejně Naruto.

„Ty mlče nádhero,“ usadí ho Itachi.

„Naruto, vypadni, tohle je rodinná porada,“ vykope ho Sasukeho žena z dveří.

„Seš mi volnej,“ stihne ještě zakřičet. Sasuke propukne v další pláč, přes slzy už nejde poznat, kdo je.

„Jen klidně breč, bráška je tady,“ řekne Itachi.

„Já myslel, že je to můj kamarád...Všichni se na mě vybodli…“ řekne, vstane a jde si sednout za Itachim, aby zmáčel jeho.

„Ale blbost, já jsem furt tady.“

„Já vím, ale já chcu...Chcu, aby mě měl rád někdo tak, jak bych chtěl já...“

„Tak řekni, jak třeba... to půjde.“

„Nepůjde, jsi můj bratr...“

„Počkej, ty v tom vidíš problém?“

„No a ne? Bylo y to... neetické...“

„Etika je pro mě španělskou vesnici, ale ty ji asi bereš vážně.“

„Já myslel, že ty ji budeš brát vážně, mě je volná...“

„Pomůže ti, když řeknu, že jsem adoptovanej?“

„Adoptovanej? Opravdu?“

„No jo, jsem Uchiha, ale z nějakého pátého kolena, takže…“

„Takže?“ řekne nadějně.

„Takže… pokračuj ty,“ pobídne ho.

„Eh...Já...? Já na tohle nejsem stavěnej, abych říkal, co chci...“ červená se.

„Jenom to řekni, já pak řeknu svoje.“

„Tak můžu?“

„Jasně!“

„Ehm... No, tak… Itachi, já… totiž,“ leze to z něj, jak z chlupaté deky.

„Ano?“

„Já… tě… totiž… no… jak bych to měl říct… mám…“

„TAK UŽ TO ŘEKNI!“ vykřiknou netrpělivě jeho žena a poradce.

„Mám tě moc rád!“

Nastane ticho.

„Já tebe víc,“ řekne Itachi.

„O-opravdu? Ty se mi nevysměješ?“

„Ale prosím tě, proč bych měl?“

„No, já myslel, že to… že to na mě jen hraješ, abych se mohl ztrapnit.“

„To je blbost hlupáčku.“

„Tak, co budeš dělat?“ zeptal se pak.

„Teď? Já nevím… co ty? Vrátíš se k Akatsuki?“

„No víš, podmínky jsou hrozný, ani nemocenskou nemáme, plat taky stojí za prt…“

„Takže… budeš se mnou?“

„Chtěl bys?“

„Kdybych nechtěl, neptal bych se tě…“ rudne na nejvyšší hranici.

„Tak jo!“ Sasuke si oddechne.

„Půjdeme domů.“

„Jo, půjdeme spolu.“

„Hai, onii-san!“ vypískne Sasuke a nasadí svůj nejroztomilejší výraz.

„Počkej, máme vůbec kam?“

„Jo… bydlím tam pořád, jsem tam sám…“ dodá s čertíky v očích.

„Super! Takže u tebe můžu zůstat? Protože já nemám kam jít!“

„Jasně, cokoliv.“

„Bude to 850 dolarů!“ ozve se poradce.

„Já vím, ty- cože?“ vykřikne Sasuke.

„Sto za hodinu, ale jsem rád, že jste si to vyřešili a přijďte zas.“

„Měli byste být rádi, že jsme vám dali rodinnou slevu!“

„Itachi-onii-san, co bys řekl tomu, kdybychom spolu utekli bez zaplacení?“ pošeptá mu do ucha.

„Plus 30 korun regulačního poplatku za každého.“

„Skvělej nápad, tamto okno je otevřený,“ souhlasí Itachi.

„Poneseš mě?“ zeptá se s andělským úsměvem.

„Co bych pro tebe neudělal.“

„Děkuju onii-san,“ vlepí mu pusu na tvář.

„Není zač!“ oplatí mu pusu.

„Už bychom měli opravdu jít,“ řekne Sasuke omámeně.

„Asi jo.“ Oba zmizí ruku v ruce v pootevřeném okně. Poradce si oddechne a podívá se na seznam.

„Takže další… slečna Haruno a Ino!“