Domem se nesl smích. Šťastný smích. Ozýval se z pokoje, jehož dveře byli zavřené.

„Máš pravdu, tehdy jsme si to dost užili,“ souhlasil blonďák a nedokázal potlačit smích.

„Ještě pořád si pamatuju ten jeho výraz,“ řekl jeho kamarád. „Iruka z tebe byl úplně vedle. To tvoje jutsu ho úplně odrovnalo, Naruto.“

Naruto se usmál. Takhle vzpomínat na léta v akademii ho bavilo. Jak se říká, jednou se tomu zasmějeme.
Oba seděli na zemi a snažili se zkrotit smích vyvolaný vzpomínkami. Šlo to těžko a proto se není čemu divit následující nehodě. Naruto chtěl vstát a dojít otevřít okno v naději, že se trochu zklidní, ale byl v takové ráži, že zakopl a mířil si to znovu k zemi. Od natlučeného nosu ho zachránili jeho vlastní ruce, kterými se stihl zapřít. Zachránil tak i Sasukeho, kterého povalil a teď skončil přímo pod Narutem.  

Úsměvy, které ještě před chvíli zdobily jejich tváře, se stáhly. Chvíli se na sebe dívali, jejich tváře od sebe byli sotva dva centimetry, než se Sasuke vzpamatoval a pokusil se narovnat. Donutil tak i Naruta, aby se posadil. Nastalo tížívé ticho.

„Sasukééé,“ ozvalo se od dveří, které se vzápětí otevřeli. Ve dveřích se objevila Sasukeho matka a zářivě se usmívala. „Nazdar kluci,“ řekla. „Nevěděla jsem, že máš návštěvu. Jak se máš Naruto?“

„Jo, dobře,“ řekl Naruto, ale podhledem uhnul k zemi. Nevěděl proč, ale cítil se trapně.

„Mami, co potřebuješ?“ řekl Sasuke a nervózně se díval kamkoliv jen ne na Naruta.

„Nedáte si něco k jídlu? Nebo k pití? A Naruto zůstaneš na večeři?“

„Ne díky, nic si nedáme a Naruto se zrovna chystal k odchodu,“ odpověděl Sasuke. Naruto nic nenamítal, raději byl zticha.

„Tak jo, měj se Naruto,“ usmála se na něj a zmizela. Sasuke se postavil a přešel k oknu.

„Možná bys měl jít,“ řekl Sasuke Narutovi, když byli zase sami. Stál k němu zády, nechtěl se mu dívat do očí.

„Hm.“ Naruto vstal a zamířil ke dveřím. Tam se zastavil. „Opravdu musím jít?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl. „A zítra mě nehledej, něco mám!“ Naruto otevřel dveře a zmizel v nich.

Nechápal, co se stalo. Vypadalo to, jakoby věděl… ne to není možné, on přece tehdy spal. Určitě! Nemůže to vědět. Nebo snad… Najednou měl pochyby, Sasukeho chování by tomu všemu odpovídalo. Sledoval svoje nohy jak jedna střídá druhou a byl zcela zabrán do svých myšlenek. Není tedy divu, že se po chvíli setkal s lidským tělem. Už chtěl zvednout hlavu, aby se omluvil.

„Tati?“ řekl překvapeně.

„Šel jsem kolem, když koho nevidím?! Svého ztrápeného syna. Stalo se snad něco? Myslel jsem, že jsi u Sasukeho?!“

„Byl jsem,“ řekl zachmuřeně Naruto a sklopil hlavu. Spolu zamířili domů.

„A? Copak jste se pohádali? No jo tyhle teenagerské problémy. Pamatuju si, když jsem se já…“

„Tati?“ přerušil ho Naruto. „Tohle mi moc nepomůže.“ Rozhodně neměl náladu zase poslouchat jeho a Kakashiho zážitky.

„Víš,“ začal znovu a tentokrát zněl vážněji, „tohle se buď vyřeší samo, nebo tomu musíš pomoct.“

„Já ani nevím, co se vlastně stalo, tak jak tomu pak mám pomoct?“

„Co takhle si s ním promluvit?“

„Sasuke nebyl nikdy moc výřečný, na takovýhle věci není.“

„Pak ho teda můžeš podusit a chvíli ho ignorovat, třeba přijde sám.“

„Abych ho nedusil moc. Může se taky stát, že nepřijde vůbec.“

„Záleží ti na vašem přátelství, ne?“ Nad tímhle nemusel Naruto dlouho přemýšlet, okamžitě souhlasně kývl. „A jemu hádám taky.“

„Dejme tomu.“ Jak se Sasuke staví k jejich přátelství bylo těžké posoudit. Oba spolu vycházeli přímo ukázkově, ale…

„Pak se to vyřeší. Hádky jen posilují vztahy.“

„To sice možná, ale my se vlastně nepohádali, jenom… to máš jedno.“ Už to nechtě dál řešit.

„Takže jste se s Sasukem pohádali?“ zeptal se Shikamaru.

„Proč si to myslíš?“ řekl Naruto. Oba seděli u stolu v místím občerstvení a před sebou dva poloprázdné talíře a účet.

„Normálně jsi furt s ním a navíc se tváříš, jak kdyby ti někdo umřel.“

„Hmm.“

„Tak, co se s vámi stalo? Přebral ti holku, nebo ty jemu?“ Kéž by, tohle by i vyříkali pěstmi.

„Nic takového, jen… já sám pořád nevím, co se stalo.“ To na tom bylo to nejhorší. Věděl, že se něco pokazilo, ale konkrétně co, to mu bylo záhadou.

„No teď máš šanci to zjisti,“ řekl Shikamaru a ukázal za Naruta. Naruto se otočil k oknu a uviděl Sasukeho, jak na něj mává.

„Měj se Shikamaru,“ řekl Naruto a v mžiku byl venku.

„Jasně a platit to budu zase já,“ řekl si znuděně.

„Myslel jsem, že něco máš?“ řekl Naruto, ale ve skutečnosti byl rád, že Sasuke přišel.

„Změna plánu,“ řekl a usmál se. „Tak jdem?“ Naruto se usmál. Jakoby se včera nic nestalo.

S Sasukem prošli celou vesnici, stavili se na jídle a tak. Sasuke nechtěl kazit jejich přátelství kvůli jediné domněnce. Mohl to být jen sen nebo výplod jeho fantazie.

„Sasuke?“ řekl Naruto.

„Hmm?“

„Jak to že ještě nemáš holku? Jsi přece oblíbený.“ Sasuke s Narutem seděli pod stromem, který je chránil před sluncem, zády k sobě. Většinou když jen tak seděli a pozorovali dění kolem sebe, napadli je otázky o ničem.

„Možná, ale každá z nich mi připadá pitomá.“

„Ale Sakura je celkem roztomilá,“ přiznal.

„Když to říkáš.“

„No tak Sasuke, jinak zůstaneš na ocet,“ řekl Naruto a vstal.

„Ty máš, co říkat,“ ušklíbl se Sasuke.

„Je vždycky lepší když jsou dva, ne?“ usmál se Naruto.

„Jo, jasně.“

Když se Naruto vrátil domů, čekal ho tam blázen v zástěře.

„Právě včas na večeři,“ řekl. „Doufám, že máš hlad, uvařil jsem specialitu.“

„Ne díky tati, nemám hlad,“ řekl a raději zamířil do pokoje. Moc dobře znal ty jeho speciality. Nudle s hořčičnou omáčkou. Knedlíky s chaluhami. Ryba na marmeládě.

„A jak to jde s Sasukem? Promluvily jste si?“

„Nebylo třeba,“ usmál se Naruto. „Měls pravdu, něco se vyřeší samo.“

Sasuke se procházel po vesnici. Stavil se u Naruta doma, ale nebyl tam. Trochu ho to mrzelo, ale dalo mu to čas přemýšlet. Nevěděl, co si o tom má myslet. Myslel, tedy doufal, že je to jen sen. Ale bylo to tak živé. Pořád to cítil, jakoby se to stalo před chvílí.

Došel k cvičišti, když uviděl, jak pod stromem leží Naruto a má zavřené oči. Sasuke došel až k němu. Vypadalo to, že spí. Tvář měl uvolněnou a hruď se pravidelně zvedala a klesala. Naruto ale nespal a po chvíli ucítil, že není sám.

„Ahoj Sasuke,“ řekl, když se mu skrz náhlý příval světla podařilo poznat Sasukeho.

„Co tu děláš?“ zeptal se Sasuke a posadil se kousek od Naruta.

„Chtěl jsem si na chvíli odpočinout.“

„Trénoval jsi?“

„Trochu. A co ty?“ vyzvídal

„Byl jsem u tebe doma.“

„Otec nebyl doma, že?“

„Jak to víš?“

„Jinak bys neseděla tady, ale u něj s hrnkem čajem a jeho kecma z mládí.“

„Zas tak zlé to nebude.“

„Ne? Jednou v noci jsem se šel napít, načapal mě, jak si nalívám džus a celý zbytek noci mi vykládal, jak jednou pekl narozeninový dort… Kakashimu. Do teď nezapomenu kolik hrnků cukru je potřeba na polevu.“ Sasuke se zasmál. Tyhle historky ho vždycky pobavily. „Jo hrozně vtipné, šel jsem spát v pět ráno. Od tý doby si radši dávám flašku vody pod polštář.“

Po tom nastalo ticho. Z Naruta opadlo počáteční nadšení. Oba mlčky pozorovali dění v tvrávě. I když seděl Sasuke kousek od něj, Naruto měl hrozný pocit, že se mu vzdaluje.

„Sasuke?“ prolomil ticho.

„Hmm?“ Co přesně měl Naruto na srdci, se nedozvěděl, protože ho Naruto objal. Sasuke byl překvapený, ale nebylo mu to nepříjemné. Koneckonců to nic neznamená, bylo to přece jen přátelské objetí! To si snažil namluvit.

Naruto se kousek odtáhl, ale jeho ruce pořád spočívali na jeho ramenech. Podíval se Sasukemu do očí ani nevěděl proč. Cítil, že je mu teď blíž.

Sasuke se na něj zmateně díval a jenom hádal na k čemu se Naruto chystá. Nic nedělal, nehýbal se, nemluvil. Teprve až, když byli Narutovi rty kousíček od jeho, se mu s křikem vyškubl a postavil se.

„Co to děláš?“ zařval. Naruto neodpověděl. Trochu ublíženě se na něj díval a zároveň, jakoby ho prosil o odpuštění. „Proč musíš všechno pokazit?“ křičel na něj vyčítavě. Když mu Naruto neodpovídal, otočil se a odešel. Naruto ho chtěl zastavit, ale nezmohl se vůbec na nic. Tentokrát věděl přesně, co se stalo. Po pár minutách se zvedl a zamířil domů.

„Vítej doma Naruto!“ ozvalo se hned, jak vešel.

„Nazdar tati,“ řekl Naruto aniž by se na něj podíval.

„Stalo se něco?“ zeptal se, když viděl, jak se Naruto tváří. Naruto mu neodpověděl, místo toho vešel do pokoje a práskl za sebou dveřmi. Chvíli na to se z pokoje ozvaly vzlyky.

Rozhodl se nechat ho chvíli samotného. Snad mu to Naruto časem řekne sám.

„Naruto, nechceš už konečně vylízt?“ Naruto zvedl hlavu a podíval se ke dveřím. Ty se otevřely a dovnitř nakoukla blonďatá hlava jeho otce. „Tak co?“ zeptal se. Naruto neodpověděl a znovu zabořil hlavu do polštáře.

„Co chceš?“ zeptal se.

„Od včerejšího odpoledne jsi nevyšel z pokoje, chystám oběd, tak se pojď aspoň najíst.“

„Nemám hlad,“ zamumlal Naruto.

„Tak si ho udělej, přijde návštěva.“

„Nechci nikoho vidět, natož Kakashiho.“

„No jo, uhádls, ale… aspoň na chvíli,“ přemlouval ho. Chtěl Naruta nějak povzbudit, takhle ho vidět trápit se, ho bolelo.

Naruto znovu zvedl hlavu a podíval se na usmívajícího otce.

„Fajn,“ řekl a vstal.

„Tak co, chutná?“ Naruto ani Kakashi neodpověděli. Naruto se ve své porci doslova nimral.

„Vám se člověk nezavděčí.“

„Ne, je to dobré,“ řekl Kakashi. „Naruto?“

„Jo, přímo lahůdka,“ řekl ironicky a dál převaloval kousky neidentifikovatelné hmoty na talířku. Ten sarkasmus nešel přeslechnout, jakoby tu s nimi u stolu seděl úplně někdo jiný.

„Co je s ním?“ zeptal se Kakashi Minata.

„Tak dobře svého syna neznám, je tvrdohlavý a nic mi nechce říct.“

„Ostatně, jako ty.“

„Z toho vyroste.“

„Tys z toho nevyrost.“

Naruto je pozoroval. Otec byl dřív Kakashiho senseie a byl něco přes pět let starší, ale vycházely spolu tak dobře, že tomu ani nechtěl věřit. Otcova snůška příběhů, když byl s Kakashim je nevyčerpatelná. Z let, kdy by jeho senseiem byl podle něj Kakashi rošťák, a když byl i Kakashi senseiem, byl podle něj ještě větší rošťák

„Vy se bavíte dobře, tak já půjdu,“ řekl Naruto a chystal se vstát.

„Ještě si nedojedl,“ řekl jeho otec.

„Už jsem řekl, že nemám hlad.“

„Ale Naruto…“

„Laskavě už mě nech na pokoji!“ vyjel na něj. „Nestarej se ano?!“ dodal a odešel do pokoje.

„Co je s ním? Řekl jsem něco špatně?“ Minato naprosto nechápal, co se právě odehrálo.
„Dej mu čas,“ řekl Kakashi a položil svoji ruku na jeho. „Nech ho vychladnout a pak si s ním promluv.“ Moc dobře věděl, o čem mluví. Takhle ho nezažil ani na svých trénincích, ale čekáním se nic nezkazí.

„Taky jsem se tak vyváděl?“

„Jo pamatuju si, že jednou, jsem nechtěl jít do kina na dokument o Evropské kuchyni, trucoval jsi dva dny.“

„Myslíš, že něco se Sasukem?“ uvažoval Minato. Byla to vlastně jediná přijatelná možnost.

„Oba si lezli na nervy, co vznikl tým sedm. Už je to skoro pět let. Oba už jsou přes dva roky chuniny a budou dělat zkoušky na jouniny. Jsou to nejlepší přátelé. Já je naučil týmové práci a nepozabíjet se při každém střetnutí, sami to dotáhli tak daleko, jestli se pohádali, vyřeší se to.“ Minato musel uznat, že má Kakashi pravdu, ale stejně se tím nepřestal trápit.

„Před čtyřmi dny přišel Naruto v podobné náladě, o den později to bylo všechno v pořádku. Řekl, že se to vyřešilo a teď…“

„Znovu se to vyřeší, možná je to bude stát hlasivky, ale vyřeší se to.“

„Když říkáš.“

„U tebe stačilo jen koupit ti kuchařku.“

„Naruto?“ Naruto se nepohnul. Dveře se otevřeli. „Naruto, měli bychom si promluvit.“ Tohle od svého otce často neslyšel. Vlastně to od něj neslyšel ještě nikdy. „Co se stalo?“ řekl a posadil se k Narutovi na postel.

„Nechce se mi o tom mluvit,“ zamumlal Naruto do polštáře.

„Měl bys, bude ti líp.“ Naruto obrátil hlavu na bok, aby ho bylo líp slyšet.

„Provedl jsem něco hrozného,“ řekl.

„Zabil jsi někoho?“

„Ne.“

„Ukradl jsi něco?“

„Ne.“

„Hmm, vyvolal jsi válku?“

„Ne.“

„Pak to tedy není nic hrozného.“

„Políbil jsem Sasukeho,“ přiznal se.

„Aha.“

„Když spal.“

„Aha.“

„A on mě teď nenávidí.“

„Aha.“

„Můžeš přestat říkat aha?!“

„Promiň. Takže ty jsi políbil Sasukeho, když spal a on tě teď nenávidí?“ shrnul to Minato.

„Jo.“

„A určitě spal?“

„Ano. Jednou když jsem u něj přespal.“

„Takže o tom neví.“

„Neměl by.“

„A přesto tě nenávidí.“

„Pokusil jsem se o to znovu.“

„A hádám, že tentokrát byl při vědomí?!“

„Byl.“

„Tak to se stalo? Proto ten zachmuřený pohled?“

„Co mám dělat?“ Naruto zněl téměř zoufale.

„No podle mě jsi toho už udělal dost. Nechal bych něco na Sasukem.“ Nechat něco na Sasukem? V takovéhle situaci? To se mohl jít rovnou zahrabat. „Třeba ti dá druhou šanci?!“

„Ta už tu byla a zase jsem to zkazil.“

„Pak je tu ještě třetí. Do třetice všeho dobrého.“ Naruto obdivoval jeho optimismus a trpělivost. Snažil se mu pomoct, to oceňoval.

„Jak to bylo s tebou a Kakashim?“

„No,“ zavzpomínal. „Přišel za mnou, když dostal svou první skupinu, myslím, že je to tak devět let. Žádal mě o radu.“

„Kakashi potřeboval poradit?“

„No jo, taky jsem tomu nechtěl věřit. Jako chunin, když učil to zvládal ale post jounina byl trochu velké sousto. Přišel sem a řekl, že si z těma pubertálníma dítkama neví rady.“

„Pubertálníma dítkama?“

„Vysvětlil jsem mu, že to chce čas, než si najde vlastní způsob, jak je zkrotit.“

„Nic romantického v tom nevidím.“

„Počkej! Pak mi řekl, že obdivuje, jak sem to s nimi zvládl. Řekl jsem mu, že při své první skupině jsem si taky nevěděl rady, ale že na rozdíl od něj, já nemohl nikomu věřit, jako on může věřit mě.“ To Naruto chápal, těžko mohl jít za Jirayou, to radši skočit z mostu.

„No takže si všichni věříte a co dál?“

„Řekl mi, že mě nechce otravovat s každou maličkostí.“

„Ohleduplný Kakashi? Teda!“

„Ujistil jsem ho, že ho vždycky rád uvidím. I když byla venku tma, viděl jsem, že trochu zrudl.“

„Kakashi to umí?“ Výjimečně Naruto hltal každé otcovo slovo.

„Jo a s tou jeho maskou přes obličej je to děsně sexy.“

„Dobře, co dál?“

„No řekl jsem mu, že může kdykoliv přijít a že to nemusíš být ani pro radu.“

„Kolik mi tehdy bylo?“

„Hmm, myslím tak devět.“

„Devět? Aha, takže jsi mě vždycky šoupl do školy, zatímco jsi tady dováděl s Kakashim. Jako Hokage sis to koneckonců mohl dovolit.“

„No dovol! Možná si to nepamatuješ, ale Kakashi byl párkrát u nás i na obědě. Jednou si na něj vyprskl jogurt.“

„Už vím, proč na mě byl tak protivný.“

„No každopádně den na to přišel zas. Chtěl si jen povídat.“

„Jen povídat? A jsi si jistý, že ty sis chtěl taky jenom povídat?“

„Hele nebuď drzej! Takhle za mnou chodil každý den po celý týden.“

„A fakt jste si jenom povídali.“

„Věř tomu nebo ne, ale jo. Ale jednou u mě usnul a vypadal hrozně roztomilej no a…“

„Je mi to jasný, udělal jsi to stejné, co já.“

„Já měl ale celkem štěstí, Kakashi se probudil.“

„Vrazil ti?“

„Ne.“

„Křičel na tebe?“

„Ne.“

„Tak to jsi měl opravdu štěstí.“ Kéž by to tak bylo i u Naruta. Možná že by raději i tu facku, než tohle tiché mučneí,

„Ze začátku nic neříkal a já už se připravoval na nejhorší, ale pak mě on sám políbil.“

„Jo jasně a byl Happy End.“

„Tak nějak.“

„Takže mám čekat až se Sasuke stane jouninem, přidělí mu skupinu a přijde ke mně škemrat pro radu? To může trvat i půl roku a já navíc pochybuju, že by přišel za mnou. Spíš bych se já připlazil za ním.“

„Je to možnost, ale já se nechci dívat, jak se u půl roku trápíš a odmítáš jíst všechny dobroty, co navařím. Takže…“

„Takže si s ním mám promluvit? Já to ale nedokážu, nenávidí mě a pochybuju, že si chce promluvit.“ To prostě nešlo tak lehce.

„Měl by, tys už udělal cos mohl, teď je řada na něm, nebo…“

„Nebo?“

„Mu prostě na rovinu řekni, co cítíš.“

„Jedna rada lepší jak druhá.“ Takhle se nikam nedostane. Asi se odstěhuje, změní si jméno, účes…

„Ale jsou jediný.“

„To nezvládnu, předtím možná, ale teď…“

„Rozmysli si to,“ řekl a vstal. Odešel z pokoje a nechal Naruta samotného.

Následující dny se Sasuke Narutovi vyhýbal, stejně jako Naruto Sasukemu. Když na sebe narazili na ulici, odbočili někam jinam. Už nebyli jeden tým, takže to nebylo tak těžké. Nemuseli spolu být každý den.
Naruto pořád nevěděl, co má dělat. Sasuke mu chyběl, chtěl už to nějak vyřešit, ale neměl odvahu.

Naruto šel prázdnou ulicí. Bylo šero a to nejen protože byl už téměř večer, ale hlavně protože bylo zataženo a schylovalo se k pořádnému lijáku.

Zastavil se a podíval se na nebe. Chvilku na to ho do tváře začali studit kapky vody. Netrvalo dlouho a rozpršelo se. Naruto byl během minuty promoklý na kost.

Stál tam a jen se díval na mokrou zem. Uslyšel za sebou kroky, ale neotočil se. Věděl kdo to je. Který druhý blázen by v takovém počasí lezl ven.

Kroky utichli, až když byl těsně za ním. Neotočil se, chtěl, aby on sám se na něj podíval. Na ruce něco ucítil. Podíval se dolů a uviděl, jak se mu na roce houpal deštník. Chytil ho a natáhl ruku za sebe.

„Nechci ho,“ řekl a čekal na odpověď. Chtěl, aby na něj sám promluvil. „Vem si ho zpátky, Sasuke,“ řekl, když se mu nedostalo odpovědi. Sasuke pořád mlčel, což Naruta namíchlo. „Sakra, vem si ho,“ řekl, otočil se a hodil ho po něm. Sasuke uhnul a deštník dopadl na mokrou zem. „Co tu chceš?“ zeptal se Naruto.

„Za tebou jsem rozhodně nepřišel,“ řekl Sasuke.

„Pak teda můžeš jít.“

„A proč nejdeš ty? Ty se mi pleteš do cesty, do života.“

Naruto dostal vztek a než si stačil všimnout, co dělá, dal Sasukemu pěstí. Ten mu to samozřejmě oplatil. Oba se začali prát. Ale nepoužívali žádné techniky ani jutsu, prali se jako malí kluci. Pěsti a síla.

Už to bylo několik minut, ale ani jeden z nich se nehodlal vzdát. Oba měli modřiny po celém těle, Naruto k tomu natržený ret a rozbitou hlavu a Sasukemu tekla krev z nosu a i z rány na hlavě.

„Chováš se jako malý dítě,“ řekl Sasuke a chytil Naruta za mikinu pod krkem. Naruto se nebránil. „Řekni něco!“ řekl vztekle Sasuke. Pořád ještě pršelo a díky tomu byli ulice zcela prázdné.

„Já…“ začal Naruto.

„Tak dělej,“ zopakoval a trochu s ním zatřepal.

„Já… JÁ TĚ MILUJU!!“ vykřikl, že to museli slyšet i v sousední vesnici. Sasukeho s těmi slovy přešel všechen vztek. Povolil sevření a i s Narutem klesl na zem.

Miluje ho? On? Že by to tenkrát nebyl sen.

Chvíli naproti sobě jen klečeli a nic neříkali. Sasuke ještě pořád vstřebával ty slova.

„Naruto,“ zašeptal a objal ho. Uzamkl ho ve své náručí, jak nejlíp uměl. Ani nevěděl, co tím chce říct, jenom ho chtěl cítit blízko sebe.

Domů musel Sasuke Naruta nést na zádech. Naruto mu totiž v objetí usnul. Kdo by to řekl, v dešti a ještě po rvačce.

Sasuke se podíval na Narutovu tvář, která byla těsně vedle jeho. Uvolnil si ruku a setřel mu krev, která mu stékala k očím.

Odnesl ho k Narutovi domů, kde naštěstí nikdo nebyl. Odnesl ho do pokoje a položil na postel. Odešel pro lékárničku, a když se vrátil, Naruto už byl vzhůru a seděl na posteli. Sasuke mu ošetřil rány a Naruto pak jemu.

Naruto se pak převlékl a něco půjčil i Sasukemu.

O pět minut později se z pokoje ozýval smích. Oba seděli u Naruta na posteli a na hlavě jednu velkou osušku. Jedinou, kterou Naruto našel. Naruto Sasukemu vyprávěl o Kakashim a jeho skupině na „zkrocení“.

„Teď už sem ale chodí málokdy, to spíš otec utíká za ním,“ řekl Naruto. Byl rád, že si s ním zase může povídat, smát se.

Sasuke se najednou podíval na Naruta. Jenom se dívali navzájem do očí. Bez slov.

Pak Naruto natáhl ruku a položil ji Sasukemu na tvář. Naklonil se k němu a jemně ho políbil. Pak se znovu zadíval Sasukemu do očí. Narutova ruku se pomalu sunula přes krk dolů a zastavila se u knoflíčků košile. Jeden uvolnil a přitom se pořád díval Sasukemu do očí. Ten k němu natáhl svoje ruce a začal mu rozepínat mikinu. Když se mu to povedlo, odhodil ji někam do neznáma pokoje. Přejel rukama po hrudi, kde měl ještě pořád tričko, a spojil je za krkem.

Zatímco Naruto rozepínal Sasukemu košili, Sasuke se k němu naklonil a dlouze ho políbil.

Naruto začal Sasukeho koordinovat na postel, zatímco ho zbavoval košile. Celkem ho štvalo, že pod ní má ještě tričko. (To víte podzim, déšť zima a je to trochu napínavější=)) Když se ho chystal znovu políbit, dveře do jeho pokoje se rozrazili dokořán.

„Jsem domáááá!!“

„Tati?“ řekl Naruto a rudý jak rajče se posadil.

„Promiň, nevěděl jsem, že tu máš návštěvu,“ řekl, ale pořád se neměl k odchodu. Sasuke, který měl napůl vysvlíklou košili, se v životě necítil trapněji. Tohle bylo snad ještě horší než kdyby je načapal jejich matka. Ta by měla spoustu otázek jestli si něco nedají, ale rozhodně by se v tom nevyžívala, jak Narutův otec. „Nazdar Sasuke,“ ušklíbl se.

„Dobrý den,“ řekl Sasuke a nejradši by se propadl do země.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se Naruto ve snaze ho konečně dostat z pokoje.

„Co? Ne, jen jsem se na tebe přišel podívat. Tak se mějte,“ řekl a začal zavírat dveře. „A nezlobte,“ dodal.

Když se dveře zavřeli, Sasuke a Naruto se na sebe podívali. Pak se oba rozesmáli. Smích byl slyšte i do kuchyně, kde se spokojeně usmíval Narutův otec. Tu noc, co u něj Kakashi přespal, se taky takhle smáli. Smích byl vždycky zvěstí něčeho dobrého.