Jak Naruto mířil k bývalemů domovu, vraceli se mu vzpomínky. Na den, kdy se sem nastěhovali. Na momenty strávené s vyrtuálním přítelem. Na den, kdy ho otec poprvé uhodil. Na bolest z Sasukeho zrady. Váže se k tomuto místu vůbec nějaká dobrá vzpomínka? Možná, že bude. 
Sasuke to pořád nechápe a zřejmě nikdy nepochopí. Nikdo to nemůže pochopit, dokud to nezažije sám. Narutův otec nemohl za to, co se z něj stalo. Když žila matka, žili spolu jako šťastná rodina. To jak ho to zlomilo jen dokazuje, jak moc ji  miloval. Tohle se může stát komukoliv. Ne každý je totiž z oceli jako Sasuke Uchiha. Děti mají k rodičům přece určitý závazek, mají se o ně postarat až toho sami nejsou schopni. Stejně tak to jednou budou chtít oni po svých dětech. Nehodlá ho tam přece prosit na kolenou, jen mu nabídne pomoct. Tečka.
,,Uvědomuješ si, že řekne ne," řekl Sasuke.
,,Možná," kývl Naruto. ,,Ale trochu podpory by tě nezabilo."
,,Promiň, ale to je jako podporovat sebevraha."
,,Jo, jasně. Ty víš všechno nejlíp." Dál šli mlčky. Jedno jediné slovo by znamenalo pohromu. 
Zastavili se až před vchodovými dveřmi. Naruto se zahleděl na řadu zvonků. Jeho příjmení tam bylo taky. Pořád. Díky bohu nemusel zvonit, pořád měl klíče. 
,,Naruto," zastavil ho Sasuke, než stihl Naruto odemknout. ,,Já nechci, aby něco takového narušilo to, co je mezi námi." Naruto chvíli přemýšlel, co mu na to má říct. Nechtěl, aby to vypadalo, že mu zobe z ruky. Ale podrazit mu nohy taky nechtěl.
,,Nic takového se nestane pokud to jeden z nás nebude chtít." Když nad tím tak přemýšlel, bude tohle zkouška. Pokud přestojí tohle, spolu, tak pak překonají téměř vše. 
,,Fajn," řekl Naruto a nechal Naruta ať odemkne dveře. Prošli kolem výtahu a zamířili ke schodišti. Naruto se to snažil prodlužovat, co nejdéle.Cestou si rozmýšlel, co řekne. Kupodivu totiž, a přitom to bylo to hlavní, ještě nepřemýšlel, jak začne. 
Dostali se do určeného patra a stanuli před dveřmi do bytu. Naruto se nadechl. Rozhodl se zvonit. Přece jen bude jistější, když mu otec přijde otevřít, než kdyby se mu plížil bytem. Měsíce tu nebyl, musí respektovat aspoň tohle.
Zazvonil a čekal. Netrvalo dlouho a z bytu se ozvaly těžké kroky a mrzuté nadávkami na neznámého. Slyšely rachot klíčů v zámku a pak se dveře otevřeli.
Chvíli na sebe všichni jen dívali. Tedy Naruto a jeho otec. Sasuke se díval do zdi, odmítal se mu podívat do očí. Nezaslouží si ti.
,,Naruto?" Znělo to skoro jakoby ho nepoznával. A navíc... nebylo to v tom ani špetka hněvu. Skoro jakoby ho rád viděl. Nemožné. ,,Co tady chceš?" A je zpátky. Nevrlost a odpor. Jakoby byl kus hadru.
,,Chtěl jsem... promluvit si," řekl Naruto. Asi by nebylo vhodný vybalit to na něj mezi dveřma.
,,Začíná škola, potřebuješ prachy, co?" Sasuke mu to chtěl zprvu oplatit stejnou mincí, ale nakonec mlčel. Tohle bylo na Narutovi.
,,Ne, nejde o peníze," zavrtěl hlavou. ,,Jen jsem chtěl vědět... jak se máš?" Jeho otec se začal smát, jakoby Naruto právě pronesl něco super vtipného.
,,Ty se mě ptáš, jak se mám? Moje žena je mtrvá a jedinej syn utekl, aby ho mohl tenhle ten využívat." Znamená to, že mu chybí? 
Sasuke se zadíval na Naruto. Proč mu nevyvrátí tu poslední část věty. 
,,Tak to není," řekl jenom.
,,Ale nekecej. Nebýt spolu, jsi na ulici."
,,To ne." Nebo možná ano. Co by se stalo, kdyby se rozešli? Sasuke by ho u sebe určitě nechtěl. Je možné, že jeho mysl tenhle fakt podvědomě vnímá a proto přechází propasti v jejich vztahu? Že jeho láska je jen pud sebezáchovy, aby měl kde bydlet.
,,No, kvůli tomuhle jsi asi nepřišel. Takže..." pobídl ho k pokračování.
,,Já bych ti chtěl pomoct," vyslovil Naruto přání. ,,Nějak." Další vůbuch smíchu. Co je na tom tak vtipného.
,,Pomoct, jo? Teda to jsem zvědavej jak. Naučil ses snad nějaký woo doo a vzkřísíš svoji matku? Nebo se konečně vzpamatuješ a vrátíš se domů."
,,Odešel jsem kvůli tobě, jak ses ke mě choval," vyprskl Naruto podrážděně. 
,,Kdyby jsi mi to tolik vyčítal, nebyl by jsi tu. Zřejmě máš pocit vinny či co."
,,Já..."
,,Nic mi nedlužíš. Život sis zbabral sám. Tímhle," podíval se na Sasukeho.
,,Proč ho tolik nenávidíš? Vždyť ho ani neznáš."
,,Stačí mi první dojem. Já mám na lidi dobrej čuch, věř mi." Naruto se podíval po Sasukem. Ten se opíral o stěnu a evidentně mu bylo jedno, co se o něm říká. 
,,Takže nic nepotřebuješ?"
,,Je mi dobře," řekl. ,,V rámci mezích."
,,Pořád piješ?" Tuhle otázku nechtěl vyslovit přímo, ale jeho otec vypadal vstřícnější a to byl koneckonců hlavní důvod, proč tu byl.
,,Narážíš na ten můj menší problém s alkoholem." Menší problém? Vtipný. ,,V práci mi dali podmínku,  to mě donutilo přestat." Jeho otec byl vždycky vorkoholik, práce pro něj byla vším. Hlavně proto, že mu tolik vynášela. ,,Ještě nějaké otázky?"
,,Asi ne."
,,Fajn, pak si zbal svýho amanta a... východ výš kde je." S tím mu zabouchl dveře před nosem. Ani se nedostal přes práh domu, přesto to šlo líp než by čekal.
,,Takže jste si pokecali a už snad můžeme jít domů," promluvil Sasuke. ,,Evidentně to bylo zbytečný."
,,Ne, nebylo to zbytečný," řekl Naruto a zamířil k schodům. Donutilo ho to přemýšlet. Přemýšlet o tom, jestli je s Sasuke na správné cestě. Styděl se za to a připadal si jako ve špatném filmu. Přesto si nebyl jistý tím, co dělá. 
Sasuke s eposlední dobou choval hrozně. Jakoby mu nešlo o nic jiného než o sebe. Neviděl v jeho chování nic, co by naznačovali tomu, že ho pořád miluje. A Naruto... miloval ho pořád.
,,Sasuke, miluješ mě?" zeptal se ho na rovinu. Mířili parkem domů a celou cestu oba mlčeli.
,,Co je to za blbou otázku?"
,,Není blbá."
,,Tak proč se ptáš?"
,,A proč ty neodpovíš?!" vyjel na něj Naruto. ,,Jen řekni ano. Nemusíš ty slova říkat. Jen kývni."
,,Neříkej mi, co mám dělat!" obořil se na něj Sasuke. Naruto od něj couvl. Jakoby řekl: ,,Trhni si. Naruta to zabolelo. Nechtěl brečet, ale cítil jak se mu slzy derou ven.Připadal si nemožně a nechtěl se takhle před Sasukem ponižovat. 
Otočil se k němu zády a pevně sevřel víčka. Nebude brečet, i když ho jeho přítel v podstatě poslal do háje. Chvíli počkal, než se v něm uklidní vztek z hádky a pak prostě utekl. Ne ze zbabělosti, jen odmítal snášet Sasukeho chování.
Domů nemohl jít, tam se Sasuke ukáže. Dříve nebo později ano. A on potřeboval klid a přitom u sebe někoho mít. Jenže kromě Sasuke a... Itachi. On mu poradí. Vždycky to udělal. Naruto občas pochyboval jestli je Itachi Uchiha. 

,,Pane doktore, omlouvám se, že váš ruším, ale je tu nějaký chlape," oznámila sestřička Itachimu po té, co váhavě vešla do kanceláře.
,,Chlapec? Myslíte mého bratra?"
,,Ne. Tenhle vypadá jinak. Má blonďaté vlasy a myslím, že již zde byl hospitalizován." Itachi zavřel oči a po delší odmlce je zase otevřel. Naruto jde až za ním do nemocnice. Tentokrát to bude asi něco vážného a měl vtíravý pocit, že v tom má prsty jeho bratr. ,,On..." sestra chvíli váhala. ,,Vypadá utrápeně. Jakoby brečel." Zabije. Nic jiného si Sasuke nezaslouží. Co zase Narutovi udělal, že ho rozbrečel? Proč si neváží toho, co má. Naruto ho miluje celým srdcem, co víc ještě chce.
,,Pošlete mi ho sem," kývl. ,,A dokud neřeknu, nechci být rušen." Sestra kývla a odešla.
Itachi vstal od stolu a přešel blíž ke dveřím. I té krátké doby znal Naruta celkem dobře. V takovýhle chvílích u sebe člověk potřebuje někoho vstřícného a ochotného nabídnout lásku. Stejně tak znal Naruto Itachiho a nebál se před ním ukázat svoje pocity.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Naruto s sklopenou hlavou. Těžce dýchal, zřejmě z běhu a neovladatelného pláče.
,,Naruto," oslovil ho Itachi. Naruto nijak nereagoval, alespoň ne slovy. Pomlaými kroky mířil k Itachimu, nedíval se mu do tváře. Možná se styděl. Když byl u něj, na chvíli zaváhal, pak ale hodil stud za hlavu a prudce Itachiho objal.
Itachi v duchu začínal proklínat Sasukeho. Objal Naruta jak nejvřeleji dokázal a konejšivě ho hladil po vlasech.
,,Jen řekni a já ho klidně pověsím za palec do průvanu," řekl Itachi.
,,Jak to víš?"
,,Kdo jiný v tom může mít prsty. Nikdo jiný tě k pláči dohnat nedokáže." Naruto se v objetí skrči, aby Itachi mohl stisk zesílit a on se cítil v větším bezpečí.
,,Nemiluje mě," zašeptal Naruto. Obličej měl zabořený v Itachiho lékařském plášti, který voněl... no po nemocnici. Kupodivu ho ta vůně uklidňovala. 
,,Proč myslíš? Vždyť i k otci s tebou souhlasil jít."
,,V tom to je, byli jsem tam dneska." Itachi se začínal bát.
,,Ublížil ti?"
,,Otec? Ne. Choval se slušně, celkem. Nabídl jsem mu pomoc, nepotřebuje ji. Nepije. A stále nesnáší Sasukeho a mě za to, že jsem s ním."
,,Chápu."
,,Řekl, že kdybych s ním nebyl byl bych na ulici. Nutí mě to přemýšlet, jestli Sasukeho miluju."
,,Moc dobře víš, že bysme tě nevyhodili."
,,Nejde tu o vás, ale Sasukeho. Kdo by u sebe držel bývalého přítele? Sasuke určitě ne." Bohužel mě pravdu. ,,Vím, že s tím Sasuke nesouhlasil, ale on tím nápadem přímo pohrdal... a s tím i mnou."
,,Měl strach, aby ti otec neublížil. Prožil sis u něj své. Ležel jsi v nemocnici."
,,To říkáš ty a možná on, ale... myslím, že se to změnilo v nenávist. Já dal Sasukemu šanci, ale on ji otci dát nechtěl. Ani se nepokusil. Přitom otec působil, že mě rád vidí, že mu na mě pořád záleží."
,,Sasukeho nezná dobře jak ty, neví co si o něm má myslet."
,,Právě, nemá právo o něm takhle mluvit. Moji matku miloval a její smrt ho zdrtila. Mohlo by se to stát každému."
,,To máš pravdu." Itachi tyhle případy bohužel zažil. Nejen u mužů, ale i žen, které ztratili manžela. Kdyžtak náhle ztratíte milovanou osobu, zhroutí se vám svět a stojí to velkou vůli překona to.
,,Zeptal jsem se ho, jestli mě miluje." A je to tady. ,,Nechtěl odpovědět. Hádali jsme se a on na mě zakřičel, že mu nemám říkat, co má dělat. A já chtěl slyšet jen ano. Nemusel ty slova říkat."
,,Zabít ho je málo," řekl si Itachi. ,,Naruto, zapomeň na něj. Na chvíli. Potebuješ se zbavit vlivu jeho přítomnosti. Rozmyslet si, co dál."
,,Jak? Bydlím u vás. Otec sice vypadal, že by mě přijal zpátky, ale já chci... potřebuju vědět, že..."
,,Chápu, nemusíš to říkat. Bratra ignoruj. Klidně ho zamknu v pokoji."
,,To nejde." Itachi přemýšlel, jak to zařídit, aby měl Naruto klid a nevídal se s Sasukem. 
,,Půjdeme domů. Lehneš si..." Naruto chtěl něco namítnou. ,,Ke mě. Tam tě Sasuke nebude otravovat. Zbytek zařídíme tam." Naruto nic nenamítal. Zřejmě souhlasil. Chtěl se zeptat, jestli Sasukeho miluje, ale věděl, že by to bylo chyba. Mlčel.

Doma Naruta uložil do své postele. Bylo sice teprve něco málo po podledni, ale Naruto už toho měl dost a s radostí se ulžoil do měkké postele.
Sasuke tu dobu doma nebyl, ale Itachi si na něj hodlal počkat. Zatím pozoroval, jak Naruto spí... nebo možná jen odpočívá, nebylo to poznat. Ležel v klidu a měl zavřené oči. Momentálně vypadal tak zranitelně až měl Itachi nutkání si k němu přilehnout a obejmout ho. Nikdy o něm neuvažoval jinak než jako o příteli jeho bratra... člověka, který potřeboval chránit. Jako mladšího bratra, i když to znělo trochu divně, vzhledem k tomu, že s jeho bratrem chodí. Na syna je moc mladý a... co pro něj tedy opravdu je? Zatím nenašel to slovo. Momentálě pro něj byl prioritou, Naruto sám rozhodne, jak to bude. 
Uslyšel klapnutí dveří. Nepatrné, ale přece.
Itachi vyšle z pokoje a v hale narazil na Sasukeho.
,,Dost že deš," postavil se mu do cesty. Čekal, co řekne. Mlčel. ,,Nic neřekneš? Nezeptáš se na Naruta?"
,,Je mi jasný, kam šel a kde je."
,,Sasuke, co se s tebou stalo? Miloval jsi ho."
,,Kdo říká, že už ne."
,,Každé tvoje gesto tomu naznačuje. Vynech sex a řekni mi, co tě s ním spojuje." Sasuke odpověď neznal. Sám nevěděl, kde se stala chyba. Možná že se nezamiloval do něj, ale pocitu vinny vůči tomu, co mu udělal. To teď Naruto napotřeboval. ,,Potřebuje klid a čas na přemýšlení, to ty taky, i když tobě to v ničem nepomůže."
,,Co mám dělat, když tu Naruto bydlí?"
,,Laskavě se mu vyhýbej. Na záchod a najíst. Dal byćh ti zaracha, ale možná bude lepší, když budeš trávit, co nejvíš času venku. Aˇž bude Naruto připravený, promluvíte si. Ujistím ho, že o střechu nad hlavou nepřijde, ať za něj mluvíd srdce ne strach o domov."
Sasuke kývl a zamířil do pokoje. Bylo jasné, že Itachi je na Narutově straně. Nehodlal bádat po tom proč. Možná to byla jeho vinna a možná ne, v tuhle chvíli o tom přemýšlet nechtěl.
Itachi se vrátil do svého pokoje a pokračoval v pozorování Naruta. Chtěl by pro něj něco udělat. Bylo toho spoustu, ale přece jen v tuhle chvíli nezmohl nic. Jen být nablízku.