Další ráno bylo pro Naruta opravdu zajímavé. Každá část těla ho bolela a při každém nádechu ho bodlo na hrudi. S námahou se posadil a pokusil se vylézt z postele. Bohužel se s bolestným výkřikem sklátil k zemi. Do pokoje vtrhl Sasuke a našel Naruta teď už sedět na zemi, jak se drží pod srdcem.
,,Děje se něco?”
,,Ne, prostě si cvičím hlas,” odsekl Naruto.
,,Humor si zachováváš. Tak co se děje?”
,,Nic.”

,,Nekecej.”
,,Trochu mě bolí na hrudi.”
,,Fajn, tak vydrž. Bratr tě vyšetří.” Sasuke odešel a vrátil se s Itachim.
,,Bolí?”
,,Hm.”
,,Tak kde?” Naruto ukázal na místo pod srdcem. Itachi nadzvedl tričko a odhalil rudou modřinu. ,,Mám tip,” řekl a přitlačil na modřinu. ,,A mám pravdu. Máš to nalomený a zřejmě ti to tlačí na plíce.”
,,Což znamená?”
,,Tak jeden centimetr a propíchne ti to plíci.”
,,Tak jedna minuta a propíchnu si ji sám. Když to přestane bolet.”
,,Musíš do nemocnice.”
,,Kamže?”
,,Vezmu tě do nemocnice. Pár dní si tam poležíš a hlavně ti to zrendgenujem.”
,,Fajn, aspoň nebudu muset do školy,” řekl Sasuke.
,,Neraduje se bráško. Ty do tý školy půjdeš. Kdyby se na Naruta ptali řekneš, že leží se zraněním v nemocnici, ať zbytečně nevolají domů.”
,,Když myslíš.”
,,Jo myslím. Naruto do tý nemocnice musí.”
,,Nemusím,” namítl Naruto.
,,Počkej, pojedeš a tečka,” prohlásil Sasuke. ,,Nechci mít na krku tvoji mrtvolu s propíchnutou plící.”
,,Já ale-”
,,Mlč. Sbal si saky paky a nasedeje do auta.”
,,To mě brzo vyhazuješ.”
,,Nevyhazuju. Pomáhám.”
,,Tak už zavři klapačku. Já tam pojedu, ale nechci, abyste volali domů.”
,,Jasně. Pojedeš tam se zlomeným žebrem díky tvému otci a první komu zavoláme je tvůj otec.”
,,Sasuke, jdi se nachystat do školy,” řekl Itachi. ,,A ty nemusíš mít strach. Tvůj otec se to nedozví.” Naruto kývl a za Itachiho pomoci se dostal do auta. 
,,Snaž se, co nejmíň hýbat a dýchej pomalu, žádné velké nádechy,” radil Itachi.
,,Hádám, že Sasukeho musí štvát, že má v rodině doktora.”
,,Tebe to štve?”
,,Teď ne, ale kdybych byl on… s jeho povahou.”
,,Umí si prosadit svou.” Naruto se zadíval z okna. Bylo by to moc jednodušší, kdyby to taky dokázal. Měl ze začátku trvat na nenávisti a nepřekračovat hranici.
,,Na něco se tě zeptám, ale nemusíš odpovídat.”
,,Hm.”
,,Opravdu bratra miluješ?” Naruto se na něj překvapeně podíval.
,,Jak…?”
,,Přečetl jsem si to. Vím, že to byl Sasukeho nápad. Těžko ale uvěřit, že někdo, kdo ho tak nenávidí ho i miluje.”
,,Říká se, že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice. Hodně tenká.”
,,Zřejmě. Asi to není nejlehčí, být s ním pod jednou střechou.”
,,Ne, ale jinou možnost nemám. Navíc, on o tom nemluví, nijak to nezmiňuje, tak…”
,,To není tak hrozný?”
,,Není nejhorší. Horší by bylo nechat do sebe boxovat pěstmi. Na psychické ponižování jsem si zvykl.”
,,Prozradíš mi, co na něm… tedy proč?”
,,Já nevím. Možná to, jak mě štve. Nevšiml jsem si toho, dokud na to sám neupozornil. Stál jsem před třídou a on na mě tak díval zíral. Věděl, že o tom budu přemýšlet, dělal to naschvál.”
,,To on umí.”
,,Nechal jsem si nasekat pětku, jen, abych mohl pryč. Já bych ji stejně dostal, ale takhle to bylo kratší.”
,,Kdyby tušil, jak to dopadne…”
,,Jo, já vím. Neudělal by to. Snažím se tomu věřit. To jde ale těžko, když vím, jakej je parchant.”
,,Je to můj bratr, ale nejde s tebou nesouhlasit.”
,,Opravdu jste jeho bratr? Vy jste totiž takový normální a on… nenormální.”
,,To je rozdíl věku. Navíc, jemu bylo teprve sedm, když jsme přišli o rodiče. Pět let jsme měnili sirotčince a různé domovy. Pak mi konečně bylo osmnáct a měl jsem přístup k úctu rodičů. Za jejich smrt tam přibyla nemalá částka. Mohl jsem se o Sasukeho starat sám. I když mu tehdy bylo třináct a choval se jako dospělý. Jejich smrt ho hodně změnila. Kvůli pětiletému rozdílu jsme spolu moc často nebyli.” Při řeči o rodině Naruto posmutněl. Vzpomněl si na rodiče, které viděl jen na fotce. ,,Sasuke mu řekl i tvých rodičích.”
,,Fakt? Je děsně ukecanej.”
,,Tvoje matka, myslím adoptivní, tě měla ráda, ne?”
,,Jo, byla fajn. Starala se o mě dobře. Bylo to… tehdy jsem byl štastný. I ona byla.”
,,Jak zemřela?”
,,Srazilo ji auto. Zemřela při převozu do nemocnice. Bylo mi myslím třináct, možná o něco míň.”
,,Není to lehké, když dítě ztratí rodinu. O to víc když otec přestane být otcem.”
,,Nechtěl jsem si to přiznat. Ale měl jsem.”
,,Víš, že by jsi to měl někomu říct?!”
,,Jo, ale mám strach. Na jak dlouho ho zavřou? Za jedno dítě? Navíc mě není osmnáct, zavřou mě do děcáku a to já nechci.”
,,Takže jsi čekal až ti bude osmnáct?”
,,Je to otázka necelých pěti měsíců.”
,,Vydržel bys to?”
,,Nevím, musel bych.”
,,Co bys dělal pak?”
,,Zřejmě bych odešel. Našel si práci. Chtěl jsem i dřív, ale nenašel bych práci, která by vydělala dost, doku by mi nebylo osmnáct.”

,,Myslím, že teď to řešit už nemusíš.”
,,Sice nemusíš být u otce, ale u vás taky nemůžu být věčně.”
,,Proč ne? Když to bude Sasuke chtít. Já s tím problém nemám.”
,,Stejně…” Nebude to takhle navždy, ne pokud bude navždy cítit, co teď.
V nemocnici Naruta vyšetřili a potvrdili Itachiho diagnózu. Navrhli hospitalizaci a Naruto nic nenamítl. Stejně neměl na výběr.
,,Bude to pár dní,” ujistil ho Itachi a vypisoval kartu. ,,Nějaké alergie?”
,,Kromě Sasukeho? Ne.”
,,Budeš mít dietu. Neměl by jsi jíst nic těžkého, ale přitom musíš mít živiny. Takže budeš dostávat jídlo, které-”
,,Jo chápu, rovnou řekněte, že stravu pro mimina.”
,,Bude to lepší a jen do doby než se ti aspoň trochu zhojí žebro.”
,,Já to přežiju.”
,,Zavedu tě na pokoj,” řekl Itachi. ,,Zatím jsi tam sám.”
,,Sláva, vyspím se… tedy,” Naruto se odmlčel.
,,Dostaneš prášky na bolest, neboj.”
,,Dík.”
Naruto si lehl do postele a po pár minutách přišla sestřička a píchla mu injekci proti bolesti. Naruto byl sám a měl čas přemýšlet. Ať se sebevíc snažil, jeho myšlenky se vždycky stočili k Sasukemu. Byl v tom až po uši.