Sasuke, i přes svoje slova, během vyučování myšlenkami několikrát zabloudil k Narutovi. Neměl ve zvyku dávat ve škole pozor, ale když byl volán, aby přečetl úryvek v učebnici, z jeho úst sice vyšla slova, ale obsahově úplne jiná než by měli. Místo z učebnice Dějepisu četl z učebnice Biologie. Pro jejich učitele to byla zřejmě poslední kapka. Na začátku vyučování se vztekal, kde vězí Naruto. Sasuke věděl, že by měl něco říct, nebo si k Narutovi domů zajdou osobně a zjistí, že tam není.
,,Promiňte,” přistoupil Sasuke k učiteli.
,,Ano?”
,,Ohledně Naruta, před pár dny ležel v nemocnici s poraněným žebrem. Teď se potýká s nějakou bakterií v žaludku. Opravdu mu není dobře.”
,,Jak ty to víš?”
,,Můj bratr je lékař a Naruta vyšetřoval.”
,,Aha a proč nám to neoznámil jeho otec?”

,,Není to zrovna nejzodpovědnější člověk. Před lety přišel Naruto o matku a jeho otec to nenesl nejlíp. Dalo by se říct, že se psychicky zhroutil a o Naruta nemá moc velký zájem. Nejspíš jen čeká až mu bude osmnáct a bude ho moct vyhodit z bytu.” Jaká ironie, že už to vlastně udělal.
,,Chápu. Pokud Naruta uvidíš, tak mu řekni, že přeju brzké uzdravení.” Sasuke kývl. Z toho, co udělal měl dobrý pocit. Možná to Narutovi u učitele i trochu vyžehlil.
Cestou domů šel přes park. Chodil tudy každý den, ale zrovna dneska mu připomněl Naruta. Věděl, že sem rád chodí.
V bytě bylo opět překvapivé ticho. Sasuke čekal, že uvidí nebo aspoň uslyší Itachiho. Ale všude kolem bylo hrobové ticho.
,,Itachi? Naruto?” Nikdo mu neodpověděl. Jak jinak. Nikdo tu nebyl. Všechny pokoje zely prázdnotou. Vysvětlení toho všeho bylo sepsáno na lístečku.

,,Jsme v nemocnici. Itachi,” přečetl Sasuke nahlas. Celkem by chápal proč Itachi, ale Naruto? Je mu snad něco?
Rozhodl se do nemocnice zajít. Co doma, když má všechny ve špitále?
V nemocnici věděl přesně kam jít. Jeho bratr pracoval na interním oddělení a pokud Naruta opravdu hospitalizovali, mohl být jen na lůžkovém oddělení 44. Naštěstí to bylo to stejné, kde ležel i s žebrem.
Podle sestřičky ležel Naruto v pokoji číslo deset. To byl jednolůžkový pokoj.
Zaklepal a vešel dovnitř. Naruto ležel na posteli, spal, a Itachi zatím vyplňoval papíry.
,,Doufal jsem, že přijdeš,” přivítal ho Itachi.
,,Proč jste jeli do nemocnice? Naruto sem nechtěl.”
,,Ano já vím. Důvod mi řekl. Ale zhoršilo se to.”
,,A ten důvod?”
,,Minule tu za ním byl otec a zřejmě to nebylo pěkné setkání. Naruto měl prostě obavy, že přijde znovu. Slíbil jsem, že se to nestane. Což mě přivádí k mojí prosbě k tobě. Poslední dobou to mezi vámi není na vraždu. Já mám dnes noční, ale zítra tu nebudu, takže bych byl rád, kdybys tu s ním byl.”
,,Aha. Fajn. On spí?”
,,dali jsme mu léky na zmírnění bolesti a on usnul. Je na infuzi, protože žaludek zřejmě není schopný něco přijímat. Zůstaň tady, já půjdu sestřičce říct, že přijdeš zítra ráno, aby tě pustila.” Sasuke kývl a posadil se na židli u postele. Nevadilo mu, že bude následující dny trávit v nemocnici. Nebude muset do školy a Narutovi to dlužil.
Naruto v tomhle stavu působil neuvěřitelně křehce. Byl bledý a hadička vedoucí z ruky nepůsobila nijak přátelsky. Sasuke si řekl, že už toho snad bylo dost. Naruto si toho prožil už hodně a snad bylo načase na něco pozitivního. Jenže, co hledat pozitivního na jeho situaci. Otec ho zmlátil a dostal do nemocnice, kde mu stejně nedal pokoj. Musí bydlet u člověka, kterého netajně miluje. Sasuke věděl, co by Narutovi udělalo radost. Při čem by nejspíš skákal metr dvacet. Kdyby jeho city Sasuke opětoval. Jenže i když by Sasuke chtěl nějak zlehčit jeho život, Naruto by jakoukoliv předstíranou náklonnost poznal. I když by ho vlastně mohl prohlásit za kamaráda a nelhal by, na víc by se prostě nezmohl.
Uběhlo pár minut a Naruto se začal probírat.
,,Ty jsi zase tady?” zašeptal Naruto a otočil se na bok čelem k Sasukemu.
,,Jo. Za pade hodinu.”
,,Měl by ti přidat. Za tu nudu tady ti to nestojí.”
,,Já se bavím. Pohled na infuzi kapající po velmi pomalých kapkách tekoucí slymejším tempem hadičkou do tvých žil, je opravdu pozoruhodné.”
,,Itachi tě k tomu donutil, že? Kdyby se tu objevil otec.”
,,Sice mi o tom řekl, ale nenazval bych to donucováním. Nemusím do školy a jsem zvyklý být v nemocnici. Kolikrát mě bratr brával na praxe, když jsem byl mladší.”
,,Takže ti to nevadí?”
,,Ne. Navíc, je tu klid.”
,,Co škola?”
,,Víš, že k ní nemám nějaký hlubší vztah.”

,,Takže budeš trčet tady?”
,,Proč ne? Mě stačí kniha a mám vyhráno.”
,,Co čteš?”
,,Cože?”
,,Co teď čteš?”
,,Zweig.”
,,Co to je?”
,,Ne co ale kdo. Je to spisovatel. Máme to v povinné četbě, vzpomínáš?”
,,Ne.”
,,Musíš přečíst minimálně třicet knih do konce příštího roku.”
,,Aha, tak to pak mám problém.”
,,Zřejmě.”
,,Nechceš mi něco přečíst?”
,,Přečíst?”
,,Jo, aspoň kousek.”
,,No dobře,” kývl Sasuke a vytáhl z tašky knihu. Následující hodiny Sasuke Narutovi předčítal z knihy povídek od Zweige. Ze začátku si tím nápadem Sasuke nebyl příliš jistý, ale pak se do knihy začetl a Naruto tak mohl pozorovat pravého Sasukeho. Přerušil je až Itachi.
,,Cos mu četl?” vyzvídal později na chodbě.
,,Zmatení citů.”
,,To sis teda vybral. Tos nemohl číst něco veselejšího.”

,,Vypadalo to, že se mu to líbí.”
,,Nechápeš pointu, že? Je do tebe zamilovaný a ty mu čteš a o nenaplněné lásce.” Zmatení citů je příběh o studentovi a jeho učiteli, který se do něj zamiluje. Bohužel nemůžou být spolu a příběh končí prvním a posledním polibkem. Jeden druhého ale nikdy nepřestali milovat.
,,Chtěl číst. Hodláš mi vyčítat každý čin? Nehádali jsme se, jsem na něj milý. Co mám ještě dělat?”
,,No já nevím. Ujasni si svoje city a pak teprve něco dělej.”
,,Ujasni si svoje city? Co to má znamenat?”
,,Přijdi na to sám.”
,,Fajn, tak tobě děkuju.” Sasuke se vrátil do pokoje. Naruto mezitím usnul. Nechápal, co by si měl ujasňovat. Naruto ho požádal a on souhlasil. Nedošlo mu o čem ten příběh je. Ale možná mělo. Naruto sice nic neříkal, ale možná ho to uvnitř trápilo. Na druhou stranu Naruto předtím řekl, že ho jeho hlas uklidňuje. Tedy neřekl to, ale zřejmě to tak myslel.
Najednou ho něco napadlo. Ani nevěděl jak. Prostě ho to udeřilo do nosu. Byl to dost bláznivý nápad, hodně bláznivý. A vlastně to ani nebyl nápad. Nápad má nějaký úcel. Něco tím získáme nebo zjistíme. Tohle byla myšlenka nebo obyčejný rozmar. Sasukeho napadlo to udělat. Nevěděl, proč.
,,Promiň,” řekl spícímu Narutovi a naklonil se nad něj.