Možná si pamatujete, že jako malé děti jste před nějakou velkou událostí, třeba výlet na školu v přírodě, nemohli usnout. Neustále jste si říkali: ,,Už zítra." Plánovali jste si rošťárny a dělali seznam sladkostí, které v místní kantýně nakoupíte. Výlet za město je pro malé děti jako svátek. Na několik dní od rodičů... to je výzva. Už tehdy, v těch malých nevinných hlavinkách, se dají dvě a dvě dohromady a dojde jim, že partu třiceti žáků dvě učitelky neuhlídají. Vždycky se najde nějaká skulinka.
Tak nějak se cítil Naruto, tedy do určité doby. Byl ráda, že bude na kilometry daleko od školy, od povinností a od Něj. To by toho ale chtěl nás milý Naruto moc, tak se mu vyšší moc rozhodla seslat vše v jedné osobě.
Itachi Uchiha, jako náhradní dozor. Osoba tolik ztělesňující školu a pravidla a připomínající povinnosti. Jeho prokletí.
Naruto rezignoval, mohl se vztekat nebo si v hlavě naplánovat dokonalý plán, jak se mu co nejvíce vyhýbat. Jak se ale znal, byl by nenápadný,jako sníh v létě. Občas měl totiž pocit, že to má napsané na čele a stačil jediný krátký pohled o Něj a Naruto zčervenal pod tíhou vinny a maloval si na své tělo vězeňské oblečení.
Raději bude zcela vláčně a bezprotestově proplouvat davem. Přístup znuděného jedince říkajícího: ,,Mně je to volný!"
Přesto se ale nemohl zbavit tíživého balvanu v žaludku a nestravitelného knedlíku v krku. Stačilo jen pomyslet, že On bude o pokoj vedle a nevěděl, kam s rukama a nohama. Bude to, jakoby spolu bydleli. Skoro. Koupelna, jídelna, záchody... vše společné na patře. Proboha koupelna!
Jak dlouho asi človšk vydrží bez sprchy, aniž by to bylo poznat?
,,Naruto? Kde zas lítáš?" Z přemýšlení ho vytrhl Lenyho hlas. Seděli na lavičce na autobusovém nádraží a čekali na ostatní. Naruto děkoval bohu, že Leny přišel tak brzo. Přijít On před Lenym, nastala by trapná společenská situace, protože konverzaci s Ním Naruto nezvládal pokud kolem něj nebylo stádo lidí.
,,Kolik je hodin?" zeptal se Naruto.
,,Půl sedmé," odpověděl a hlavou naznačil k sloupovým hodinám pár metrů od nich. ,,Jsi nějak mimo."
,,Hmm, mám trochu problém s adaptací."
,,S kým?"
,,Přízpůsobením."
,,No jo, to máš z děcáku, že?" Jistě, bylo to jako modlitba. ,,Jen se neboj, do prostředí se brzo adaptuješ." Narutovi to znělo jako nějaký matematický úkon. ,,A co ti vadí? Že jede Uchiha?"
,,Kterého teď myslíš?"
,,Já nevím, to mi řekni ty." Jasně, vždyť je to lehký jako facka. ,,Leny, jsem zabouchlej do našeho učitele, zastřel mě."
,,Bude akorát brzdit v rozletu," plácl Naruto.
,,To je fakt, ale snad bude mít dost práce s Ptáčkem-Sasukem," zasmál se. ,,Máme šanci ho vytočit k nepříčetnosti, vypadá to, že by se Uchiha-starší postavil na naší stranu." 
,,Radši nebudeme vyvolávat konflikty, ať nám Uchiha pořád nedejchá za zády." Že by od Něj potřeboval promluvit do duše se říct nedá.
Celkově z toho výletu neměl Naruto nejlepší pocit. Na takovýhle akcích jsou učitelé mnohem přátelštější, milejší, skoro jako kamarádi. Je tedy jasné, proč vybrali jako náhradu právě Jeho.  Se všemi si rozumí, studenti ho mají rádi.

Všichni se začínali postupně kupit, až jediným nedostatkem bylo teplo a autobus. Zatímco autobus dorazil během pár minut, zima se jich držela dál. Místa v autobuse měli určená, k Narutově smůle. Třicet studentů plus dva učitelé obsadili sedm zadních řad. Na Naruta připadlo místo u okna, před sedlalem učitelů. Z toho byl celej vodvázanej. Nevěděl, co by bylo lepší. Čumět tři hodiny na Jeho zátylek nebo naopak mít svůj zátylek vystavený na obdiv?! Osud zřejmě vybral za něj. To bude cesta.