,,Můžeš jít," kývl Itachi k bratrovi. Ten si oddechl. Už to vypadalo, že toho bude muset být svědkem. Ne že by nebyl zvědavý, ale tohle bylo jen meiz nimi. Takže tak trochu doufal, že mu to Naruto všechno pak vyklopí.
Naruto se na něj díval, skoro zoufale, pohledem ho prosil, ať zůstane, ať neodchází. Chápal ho. Ale odešel.
A nastalo ticho.
Naruto, se sklopenou hlavou, uvažoval, co bude dál. On sám se bál cokoliv říct. Už tak se cítil dost trapně, nepotřeboval se znemožnit ještě víc. Věděl, že by nedokázal skloubit jedinou rozumnou větu a působil by jako jedinec bez IQ.
A Itachi? Ten byl myšlenkami na dně. Věděl, že promluvit musí on. Na něm byla řada. Chápal Narutův strach.
,,Naruto, já vím, že tohle jsem se nikdy dozvědět neměl. Nemusíš se bát, nikomu to neřeknu ani se ti nevysměju. Chci, abys mi věřil."
Naruto zvedl oči a zadíval se na Itachi. Viděl v jeho pohledu tolik pochopení, ale taky strachu. Bál e o něj? Že by mu mohl svými slovy ublížit.
,,Já vím, věřím Vám. Vím, že byste nic takového neudělal. Vždycky jste se mi snažil pomoct."
,,Snažil a vždycky jsem se tě snažil i pochopit, ale nějak mi to nejde." Naruto se pousmál. ,,Nikdy sis nepouštěl nikoho blízko k tělu. Nedovolil jsi, aby ti někdo pomohl. Nechtěl jsi to. Je mi jasný, že jsi se přemáhal, když jsme ti s Sasukem pomáhali, když jsi byl nemocný," zavzpomínal Itachi a i on se pousmál. Tehdy měl o Naruta strach a snad i trochu na bratra žárlil, že to byl on, kdo měl k Narutovi tak blízko a vůbec všechno. Byla to žárlivost nebo jen jeho vlastní touha být prostě ten, kdo pomůže jako první. ,,Teď všechno chápu. Tvoje změny v mých hodinách, snad i tvůj vztah s Sasukem."
Naruto zprvu nechápal. Co má jeho "vztah" s Sasukem co společného s jeho city k Itachimu.
,,Ne, takhel to není. Já jsem tím rozhodně nechtěl nic dokázat. S Sasukem to byla... bylo to spontánní. Stalo se to nevědomky. Nebylo to nic mířené proti Vám. Ani jsem si tím nic nevynahrazoval."
,,Já vím," usmál se Itachi. ,,Prostě se to stalo a musím říct, že jsem rád, že jsi u sebe někoho měl a myslím, že Sasuke byl ten nejlepší. Přinejmenším si s ním věděl na čem jsi. Nelže, neptřetváří se, nebojí se nic říct."
,,To ano," souhlasil Naruto.
,,Miluješ ho?" Naruto se na něj zadíval a hledal v jeho tváři něco, co by mu zodpovědělo, proč se na něco takového ptá.
,,A ono to jde?" zeptal se Naruto.
,,Milovat Sasukeho?"
,,Milovat dvě osoby zároveň," řekl Naruto.
Itachi změkl o další úroveň. Vlastně už byl jak marshmelow nad ohništěm. Pokaždé si nově s nově uvědomoval, že Narutovi city nejsou hrané, nejsou předstírané. Není to dětská láska, ani obdiv či náhrada za rodiče. Je to opravdové. Naruto by ho nezradil, miloval by ho, byl by s ním. Navždy. Dokáže to ale on? Měl zkušenosti jen s ženami jeho věkové skupiny. A on tolik nechtěl Narutovi ublížit.
,,Naruto já," chtěl si složit hlavu do dlaní, ale na durhou stranu nechtěl působit příliš zoufale.
,,To je v pořádku. Já přece neočekávám, že to tak budete cítit taky. Jsem prostě rád, že to chápete. Víc neočekávám. Asi už to mezi námi nebude tak jako dřív. Zřejmě se jeden druhému budeme nevědomky vyhýbat, ale aspoň se Vám nebudu bát podívat do očí nebo s Vámi mluvit. Však to nějak do konce roku přežijeme. Pak už se neuvidíme," řekl Naruto a otočil se ke dveřím.
Itachi se zadíval na odcházejícího Naruto. Ano, po maturitě už Naruta neuvidí. Nikdy. Člověk, který ho bezmezně miloval, zmizí, jakoby se nikdy nic nestalo. Jakoby nikdy ten cit nebyl.

P.S. Ha, tak tady vám to utnu a vy si ještě počkáte na další část. Tu během hoďky asi nezmáknu, takže spíš někdy k jedné ráno.
Můžete poděkovat skupině HURTS, že jsem tuhle kapitolu napsala za doprovodu jejich úžasné hudby.
Tak, snad vás to alespoň trochu uvolnilo po těch dvou dnech školy. Jak jste se ve škole měli? Já se zrovna chystám na pondělní zkoušku :D