Romero opatrně přešel k svému otci. Pár dní ho neviděl a bylo toho spoustu, co by si řekli.
,,Tati,“ zašeptal Romero a objal otce kolem krku. ,,Budeš mi chybět. Prosím řekni, že se nezlobíš.“
,,Ne,“ zavrtěl hlavou a pohladil syna po vlasech. Těžko dokázal potlačit slzy. A proč taky. Svého syna miloval nade vše a není žádná ostuda ronit slzy nad odchodem. ,,Mám tě rád. Já nevím kam teď jdeš, ale buď opatrný.“ Romero se pousmál. Jemu se dařilo potlačit slzy, i když měl na krajíčku. 
,,Taky tě mám rád, tati,“ řekl Romero a poodstoupil. Bylo těžké odpoutat se od jeho objetí. Vždycky měli zvláštní pouto. Otec mu nahrazoval i matku a byl tu vždycky pro něj.
Vedle jeho otce stál Romerův bývalý sensei. Byl to otcův milenec a Romero věděl, že je s ním šťastný.
,,Zůstaňte s otcem. Potřebuje vás,“ řekl.
,,Nemusíš se bát. Neopustím ho.“

,,Já vám za všechno děkuju. Byl jste skvělý sensei a i přítel.“ Pokud Romero potřeboval s něčím poradit a obával se s tím jí za otcem, našel odpověď u něj.
,,Opatruj se Romero,“ řekl a lehce ho objal.
Romero se zadíval na posledního v řadě. Toho nejdražšího, nejmilovanějšího.
,,Nechci se loučit,“ zašeptal Raisen a přitáhl si Romero do objetí.
,,Tak to nedělej,“ usmál se Romero a zadíval se Raisenovi do očí. Bylo v nich vidět tolik něhy a lásky. Mrzelo ho, že to všechno opouštěl. ,,Neříkáme si sbohem.“ Raisen by tomu chtěl věřit.
,,Necháte nás o samotě?“ podíval se na svého senseie, který zrovna konejšivě objímal Romerova otce. Odpovědí jim byli kývnutí a vzápětí byli jen on a Romero. I přesto se Raisen cítil, jakoby se prostor kolem nich zmenšil.
,,Zůstaň se mnou,“ vyšla z Raisenových rtů nesplnitelná prosba. Romero se k němu přimkl a místo odpovědi mu věnoval hřejivý polibek na rty. Dotyk Romerových rtů byl jak spínač. Raisenovi se po tváři řinuly slzy aniž by se je pokoušel zastavit. Romero se chtěl žertem zeptat jestli tak špatně líbá, ale nedokázal to. I slova mu činila problém. Byl němý, byl hluchý, byl slepý, dokázal jen vnímat teplo Raisenova těla a jeho dotyk. Ten jemně uchopil jeho tvář do svých dlaní a opřel si svoje čelo o jeho. Oba měli zavřené oči a i přes slzy jim na rtech hrál úsměv. Byli rádi, že spolu byli aspoň těch pár měsíců. Děkovali, že mohli pocítit, co je to milovat a být milován.
,,Romero, já-“ chtěl něco Raisen říct, ale Romero ho přerušil.
,,Pšš, nic neříkej,“ zavrtěl Romero hlavou. Věděl, co mu chce říct. Ale nepotřeboval to slyšet. Věděl to i beze slov. ,,Jen buď se mnou.“
Kdo ví, jak dlouho se objímali. Jim to bylo jedno. Teď existovali jen oni dva. Věděli, že to brzy skončí. Říkali si, ještě chvilku, ale chvilek přibývalo a loučení se stávalo těžším a těžším.
,,Měl bys jít,“ promluvil konečně Raisen. Jen těžko mu šla ta slova přes jazyk, ale někdo je říct musel.
,,Nechci,“ zavrtěl hlavou Raisen. Věděl, že se chová hloupě. Ale nevadilo mu to. Svoji hrdost a odměřenost nechal doma. Aspoň jednou mohl projevit svoji slabost a bolest.
,,Uchovej mě v srdci pro příští setkání,“ zašeptal Romero a pomalu ustoupil od Raisena. Ten měl pocit, že ztratil kus sebe. Jakoby mu někdo vyrval srdce z těla. Tupá bolest v hrudi ho ničila. Láska umí hřát, ale i bolest.
Dívali si navzájem do oči a hledali vhodná slova. Věděli, že přišel čas, ale připadalo jim nesprávné odejít bez těch slov.
Raisen si přál naposledy sevřít Romera v náručí a neustále mu šeptat, jak ho miluje. Z nějakého důvodu mu ale ty slova nešla vyslovit. Zřejmě, jak říkal Romero, nepřišel ten správný čas.
Miluji tě, řekli si v duchu Raisen. Romero se pousmál, jakoby mu snad rozumněl.
,,Já tebe taky,“ zašeptal v odpověď. Poslední slova a poslední pohled. Svět kolem potemněl a v tu chvíli mezi nimi vznikla neviditelná bariéra. Příště ji Romero nepřekročí. Bylo to naposledy. Nebo ne?